Kapitola 9. - Na návštěvě u skřítka (7. 5. 2023)

Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 9. – Na návštěvě u skřítka

„Kouzelná země, jsi tu?“ zavolal skřítek Vítek hned, jak se probudil.

„Já jsem přece pořád tady!“ ozval se zvonivý hlásek kouzelné země. „Co potřebuješ?“

Skřítek se protáhl a vystoupil ze stínu vrby u rybníka. Na okamžik zaváhal. V hlavičce se mu totiž pořád objevovala myšlenka, která ho napadla včera na rozhledně. Zeptal se tedy: „Mohl bych si něco přát?“

„Přání můžeš mít, kolik budeš chtít!“ zavolala na něj kouzelná země.

„Víš, moc rád bych svoje kamarády pozval k mému domečku. Jenomže přes les a louku je to cesta daleká. Když jsem byl ale na tulipánové rozhledně, všiml jsem si, že je můj domeček na dohled a stačila by malá cestička, která by nás k němu dovedla. Šlo by to?“

Kouzelná země se radostně zasmála a místo odpovědi se nedaleko skřítka objevila fialkovo modrá záře, která postupovala dál až k ostrůvku, na němž stál domeček skřítka Vítka. Když kouzelná země dočarovala, uviděl Vítek most, který spojoval nynější krajinu s jeho rodným ostrůvkem.

„Jú, most! To je paráda!“ zaradoval se skřítek. Potom se ale zamyslel, sundal si hyacintový klobouček a poškrábal se na rozcuchané hlavičce: „No jo, ale je všichni se na něj nevejdeme. Je maličký tak akorát pro mě a pro koníka Toníka.“

„To nevadí,“ těšili ho ostatní kamarádi, kteří už se také probudili „my jsme dost velicí na to, abychom přeskočili potůček. A kačenka Boženka s kachňátky ho mohou přeplavat.“

„Ale i tak se ke mně nevejdeme. Mám maličký domeček a kolem to taky není moc veliké,“ posmutněl skřítek.

To už se ozvala kouzelná země: „Nic se neboj! Já to vymyslela.  Most je totiž kouzelný.“ Potom pobídla srnečka: „Janečku, zkus na něj položit kopýtko.“

Srneček přišel k mostu a jakmile se ho dotkl, zmenšil se tak moc, že nebyl větší než koník Toník.

„Jé, já to chci taky zkusit!“ hnal se k mostu medvídek Davídek. Jenomže jak běžel, nevšiml si spadlé větve na zemi a zakopl. Už už to vypadalo, že to ve své rychlosti neubrzdí a most zboří. Naštěstí se v okamžiku, kdy se dokutálel až k němu a jeho čumák narazil na zábradlí, také zmenšil a po mostě se tak dokutálel až do jeho poloviny.

„To je báječné!“ radoval se medvídek, když zjistil, jak je maličký.

„No jo, ale já jsem přece malý a na most se vejdu,“ zamyslel se luční koník a zeptal se: „A co Vítek? To se zmenšíme ještě víc?“

„I kdepak!“ zvolala kouzelná země. „Nemusíte se bát. Každý se zmenší jen tak, aby se na most vešel. A vy jste přece tak akorát.“

„To je dobře,“ oddechl si koník Toník, „já už bych menší být nechtěl.“

Vítek byl z kouzelného mostu nadšený, a když viděl malinkatého Davídka i Janečka, zavýskl si a hned zval všechny kamarády k sobě.

Kačenka Boženka s kachňátky slíbila, že přijdou, ale až za chvíli. Nejdříve si totiž s chutí zaplavou na houpavých vlnkách nového potůčku.

Ostatní se tedy vydali po novém mostě až k Vítkově domečku. Medvídek Davídek běžel první, za ním poklusával srneček Janeček a na konci poskakoval koník Toník se skřítkem na zádech.

Skřítkův květinový domeček všichni obdivovali. Srneček Janeček hned nakukoval dovnitř kulatým okýnkem a medvídek Davídek jásal, když viděl skluzavku.

Však také Vítka poprosil, jestli se může sklouznout. Brzy si tedy srneček, luční koník a skřítek povídali v útulném pokojíčku nahoře v domečku a medvídek zatím neúnavně běhal po schůdkách nahoru a po skluzavce sjížděl dolů.

Zatím, co se Davídek bavil klouzáním, ukazoval Vítek ostatním dalekohled, který mu darovala kouzelná země a každého do něj nechal na chvíli nakouknout.

Srneček Janeček objevil zemi, kde bylo vše postaveno z dřevěných kostek, a také její obyvatelé byli tak zvláštně hranatí a pohybovali se podobně jako roboti. Bylo to zajímavé. Nejvíc se srnečkovi líbily barevné vysoké domy. Ve větru se pohybovaly jako stébla trávy, a když stály velmi blízko sebe, v některých okamžicích se dokonce dotýkali střechami. Obyvatelé, kteří bydleli nejvýše vykukovali z okýnek, a když se k sobě jejich domy přiblížily, plácli si navzájem hranatými dlaněmi o sebe a vesele se smáli.

Koník Toník zase koukal na zemi, která vypadala skoro stejně jako jejich les. Zvířátka tam ale byla dost prapodivná a lidičkové, kteří tam žili, byli hezky kulaťoučcí. Když chodili, kolébali se ze strany na stranu jako kačenka Boženka, a občas také zastrčili své krátké ruce i nohy, schovali hlavu mezi široká ramena a kutáleli se po hladkých cestičkách jako kuličky.

Když se podíval do kouzelného dalekohledu skřítek, dlouho jím pohyboval a zaostřoval. Nakonec na něco dlouze koukal, a pak se kouzelné země zeptal: „Co ti zvláštní človíčci dělají?“

Kouzelná země nakoukla, kam se Vítek dívá a odpověděla: „Starají se o zahrádku. Vytrhávají plevel, kypří zem kolem rostlin a zalévají je, aby jim lépe rostly.“

„No jo, ale podívej,“ ukazoval skřítek, „oni také ty zvláštní plody trhají a jí. Co to je? To neznám.“

„To jsou okurky, papriky i rajčata. A tamhle jsou kedlubny a ředkvičky,“ odpovídala kouzelná země a pomáhala Vítkovi směrovat dalekohled na jednotlivé rostlinky.

„A oni se o tohle jídlo starají?“ zajímal se skřítek.

„Ano,“ přisvědčila kouzelná země a vysvětlovala: „Nejdříve musí půdu dobře pokopat, ať mají rostliny měkkou postýlku. Potom do ní vloží jednotlivá semínka nebo sazeničky, zalévají je, přetrhávají, vytrhávají plevel a čekají, až na nich vyrostou plody a uzrají. Pak teprve je mohou sklízet a jíst.“

„To asi musí dlouho trvat, že?“ ozval se srneček.

„Je to na delší čas,“ řekla kouzelná země, „ale asi se jim to líbí, když to dělají.“

„Jé, já už bych si taky něco dobrého dal,“ broukl medvídek Davídek, který kamarády už nějakou dobu poslouchal a kterému právě teď pořádně zakručelo v bříšku.

Janeček se zasmál: „No jo, ale ty bys mohl jíst pořád. Vždyť tě znám!“

Medvídek se maličko začervenal, ale to už se o slovo hlásil koník Toník, který by svačinkou také nepohrdl. A tak vykouzlila kouzelná země opět spoustu dobrot.

Na svačinku přišla také kačenka Boženka s kachňátky, a protože nepřešli přes most, ale vystoupali k nim přímo z potůčku, byli o mnoho větší než medvídek se srnečkem.

„Jé, vy jste ale velicí,“ obdivoval je zmenšení medvídek. Kachňátka měla radost, že se mu líbí, a protože byla pro každou legraci, nabídla Davídkovi i ostatním, že je povozí kolem Vítkova domečku.

Medvídek hned zapomněl, že měl veliký hlad a už se šplhal jednomu kachňátku na záda. Janeček na sebe také nenechal čekat. Moc ho zajímalo, jaké to je, svézt se na někom. Zatím to byl totiž on, kdo vozil některé z jeho kamarádů na hřbetě. Také Toník se k nim přidal, a tak se tři žlutá kachňátka kolébala po trávě s malými jezdci na zádech.

Boženka nabídla Vítkovi, že ho také sveze. Ten ale nechtěl. Myslel totiž stále na človíčky, kteří pěstovali rostliny na jídlo. Je sice pravda, že musí trvat dlouhou dobu, než rostliny vyrostou a jejich plody uzrají. Také to musí dát hodně práce. Na druhou stranu pak musí mít človíčci radost, když mohou některý z plodů ochutnat. A vlastně tak mohou pohostit kamarády, když k nim přijdou na návštěvu.

Kouzelná země, jako by četla Vítkovy myšlenky. „Jestli chceš, pomůžu ti stvořit zahrádku i sad,“ špitla mu do ouška.

„To by se mi líbilo,“ usmál se Vítek.

„Pustíme se do práce hned?“ ptala se kouzelná země.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavičkou skřítek, „rád bych překvapil ostatní. Necháme to na později. Až tady nebudou.“ Potom spokojeně vyskočil a šel se podívat za svými kamarády, se kterými teď kachňátka plula po potůčku. A protože medvídek Davídek dostal zase hlad, vystřídal ho Vítek na měkoučkém kachním hřbetě a vydal se spolu s Janečkem, Toníkem a kachňátky na okružní plavbu kolem svého malého ostrůvku.

Když se začalo stmívat, se všemi se rozloučil a šel se uložit do své ořechové postýlky.

Srneček Janeček s medvídkem Davídkem opět přeběhli kouzelný most. Jakmile se dotkli trávy za ním, opět se zvětšili do původní velikosti a pospíchali se uložit do lesa.

Koník Toník se vydal druhou cestičkou na louku a Boženka se svými dětmi se uchýlila do hnízda pod vrbami.

Všem bylo moc hezky. Aby taky ne! Vždyť si společně užili další krásný den a už se těšili, copak jim asi připraví zítřek.

Ale o tom zase příště.