Klokánkovo dobrodružství (16. 8. 2020)

 Klokánkovo dobrodružství

V jedné zoologické zahradě žil malý klokánek Břéťa. Ve výběhu si často hrával se svými sourozenci a z povzdálí pozoroval procházející návštěvníky. Když neměl náladu, aby ho někdo okukoval, schoval se za strom nebo doběhl až na odlehlý okraj klokaního výběhu a díval se na okolní krajinu. Za plotem, totiž končila jejich zoo a začínala veliká louka.

Břéťa často přemýšlel, jak vypadá svět za ní. Dokonce se na to ptal i rodičů, ale vždy dostal odpověď, že okolní svět je ošklivý, zlý a nebezpečný. Tomu však nemohl malý klokánek uvěřit. Vždyť na louce poletovalo tolik krásných motýlů, občas zahlédl i ještěrku, žabku či ptáčka. Všech se vyptával a každý mu řekl, že louka je moc krásný domov, ale za ní, že to moc neznají.

Jak klokánek rostl, čím dál víc ho lákalo přeskočit plot a vydat se do světa. I přes jeho úsilí se mu to nikdy nepodařilo, a tak o svém velikém dobrodružství zatím mohl jenom snít.

Jednoho dne neměl Břéťa zase náladu na všechny ty upovídané návštěvníky a raději se stulil do stínu za stromem nedaleko plotu. Chviličku podřimoval a už už by ho šumění listí ukonejšilo k spánku, když v tom zaslechl zvláštní funění. Otevřel oči a podíval se do míst, odkud zvuk vycházel.

U plotu zahlédl zvíře, které ještě nikdy neviděl. Mělo čtyři nohy, huňatý kožíšek, krátký ocas, dvě plandající uši a velký čumáček. Tím čmuchalo kolem ohrady a zvláštně funělo.

Břéťa přiskočil k plotu a zeptal se: „Co jsi zač? Ještě nikdy jsem tě tady neviděl.“

„Jsem pes,“ odfrklo zvíře a čmuchalo dál.

„Ty bydlíš taky na louce?“ nenechal se odradit klokánek.

„To ne. Bydlím u lidí. Můj pán mě vzal na procházku k lesu a já mu utekl,“ řekl maličko chlubivě pes, „ucítil jsem totiž zvláštní vůni a nemohl jsem jí odolat.“

„Takže ty nejsi z louky a nejsi ani ze zoo?“ divil se Břéťa. „A kde je vlastně to tvoje doma? A jak se jmenuješ? Co umíš? A proč tady pořád čmucháš? “ sypal ze sebe klokánek jednu otázku za druhou.“

Pes se zarazil, nedůvěřivě se podíval na Břéťu, pak se posadil naproti němu a začal odpovídat. „Jmenuju se Azor a bydlím u lidí, kteří si pro sebe staví domy a mně na zahradě postavili taky dům. Je mnohem menší než jejich a já v něm mám svůj pelíšek.

Lidi se o mně starají, a já jim za to hlídám jejich dům, taky si s nimi hraju a jsem jejich kamarád. Umím dobře nosit létající věci, které mi hází a taky rychle běhám. No, a očichávám si to tady, protože tu cítím zvláštní vůni, která mě sem přivolala. Jde taky od tebe. Kdo jsi?“

Břéťa Azora poslouchal a teď to byl zase on, kdo si sedl a pozoroval svého společníka. Byl rád, že potkal někoho nového, a tak spustil: „Já jsem klokan Břéťa a tady v zoo bydlím. O mně se taky starají lidé, ale ještě víc je těch, kteří se na nás chodí dívat. Maminka říkala, že pocházíme z Austrálie, ale aby taky ostatní lidé ve světě viděli, jak vypadáme, jsme teď tady a necháme se okukovat. Běhat taky umím, ale hraju si jen se svými sourozenci. Lidem moc nerozumím.“

Pak se na chvilku zamyslel, podíval se na Azora a vesele řekl: „Když nebydlíš na louce, tak určitě znáš svět za ní, že jo?“

„Jasně,“ štěkl Azor, „se svým pánem chodím na dlouhé procházky, a tak znám nejednu louku, les, pole nebo vesnici.“

„Co je to les? Co je pole? A je to ve světě hezké?“ ptal se klokánek.

Azor mu chtěl odpovědět, ale to už přicházel jeho člověk a pěkně se na něj zlobil. Azor se na svého člověka smutně podíval, štěkl, zavrtěl ocasem a olízl ho. Chtěl mu říct, ať už se na něj jeho pán nezlobí. A on pochopil. Pohladil psa po hlavě a společně pak bok po boku odcházeli pryč.

Azor se stihl ještě rychle otočit a tiše zaštěkl: „Nebydlím daleko a hned jak budu moct, přijdu za tebou a řeknu ti víc. Tak ahoj!“

Klokánka to moc potěšilo. Poznal nové zvíře. Je to pes, jmenuje se Azor a brzy se s ním zase uvidí. Už se na to moc těší.

 

Za několik dní k večeru se Azor objevil u výběhu. Jakmile ho Břéťa zahlédl, hned k němu přispěchal. Povídali si ten den hodně dlouho. Nejdříve mu klokánek řekl ještě něco o sobě, a pak dlouho vyprávěl Azor o světě, který znal. Klokánek poslouchal a čím dál tím víc toužil podívat se alespoň na chvíli na louku za motýly, do lesa ke studánce nebo na pole k hromádce, kterou prý během chvilku udělá krtek. Taky se chtěl proběhnout po Azorově zahradě a podívat se na jeho pelíšek. O svém snu Azorovi řekl a nesměle se zeptal: „Myslíš, že je hloupé chtít se podívat do světa?“

„Hloupé?“ zamyslel se Azor, „to asi ne. Já chci taky moc poznávat, co je kolem mě, ale mě to můj pán dovolí. Úplně tě chápu. Kdybych byl zavřený každý den v kleci, taky bych z ní chtěl ven.“

„No, mě je doma dobře, ale pořád mám chuť zažít nějaké dobrodružství, víš?“ vysvětloval Břéťa.

„Tak víš co? Já ti pomůžu,“ řekl odhodlaně Azor a začal zuřivě hrabat. Brzy vznikla pod ohradou díra tak akorát pro Břéťu. Ten se jí rychle protáhl a společně s Azorem zmizel v luční trávě.

„Juchú,“ radoval se Břéťa, který poskakoval po louce vedle běžícího Azora. „To je krása!“ žasl nad okolní krajinou plnou lesů, polí i luk. Břéťa si svůj výlet do světa opravdu užíval a Azor byl jeho trpělivý průvodce. V přírodě se cítil klokánek tak krásně a volně, že už si nedokázal představit život v ohraničeném výběhu. Když pak uviděl Azorův domeček a schovaný za starou kůlnou pozoroval, jak dobře se Azor má, jak ho mají lidé rádi, a jak se o něj starají, zatoužil stát se také součástí lidské rodiny. A tak, když si s Azorem přišly hrát děti, nevydržel se dál schovávat a přiskákal za nimi. Představoval si, jak nadšeně ho lidé uvítají, ale místo toho se děti nečekané návštěvy tak lekly, až vykřikly.

Břéťa se moc polekal a v tu ránu byl ten tam.

„Počkej!“ volal za ním Azor, „sám zabloudíš. Doprovodím tě zpátky domů!“

Jeho volání však klokánek neslyšel. Celý vylekaný skákal pryč. Místo do přírody si to však namířil přímo na cestu, kde zrovna projíždělo auto. Ještě, že si pan řidič klokánka zavčas všiml. Prudce přibrzdil, až brzdy zaskřípěly. Břéťa byl vystrašenější než před tím. Rychle se obrátil a poskakoval co nejrychleji jiným směrem. Před ním byl les. U něj Břéťa zpomalil. Věděl, že je to les, který mu Azor ukazoval a také si pamatoval, kde je malá studánka. Při svém úprku se pořádně zahřál a teď měl velikou žízeň. U studánky se napil chladivé vody, unavený se stočil do klubíčka a v klidném lesním ševelení usnul.

Probudil se až k večeru, kdy se sluníčko halilo do večerních peřin. Rozhlédl se kolem sebe, chvíli nechápavě mžoural, a pak si vzpomněl na svoje dobrodružství.

„Že jsem vůbec chodil do světa,“ povzdechl si. Už se mu stýskalo po mamince, tatínkovi, sourozencích i jejich výběhu. Teď, když se stmívalo však nemohl jít dál. Azor by možná cestu do zoo našel i po tmě. On však okolí lesa neznal tak dobře, a tak se rozhodl, že bude lepší, když počká do rána. Na cestu si snad vzpomene a doma by mohl být už před obědem. Znovu si tedy lehl do měkkého mechu u studánky a chystal se k dalšímu spánku. Vtom však uviděl, jak ke studánce přichází mohutné zvíře s velikými parohy.

Byl to jelen a klokánkovi by jistě neublížil. Vždyť se šel jenom napít. Klokánkovi však tak veliké zvíře nahnalo nový strach a on se dal na útěk. V šeru toho moc neviděl a les nebyl rovná louka či pole, a tak často zakopl o spadlou větvičku nebo narazil do stromu, a dokonce se mu jednou podařilo spadnout i do mraveniště. Když pak ještě spatřil ohnivé oči vysoko na stromě, nevydržel to a rozplakal se.

Plakal tak moc, že se k němu seběhla všechna zvířátka z okolí, a když jim pověděl, co se mu stalo, snažili se ho utěšit.

„Jen se neboj, ráno ti ukážeme cestu z lesa,“ slibovaly veverky.

„A já tě zavedu na paseku se šťavnatou travičkou,“ ujišťoval ho zajíc.

„Jestli nevíš, kudy se máš vydat domů, povedu tě,“ chlácholila ho sova, která měla v zoo své příbuzné a dobře znala cestu nejen k nim, ale také ke klokanímu výběhu.

„A jestli chceš, můžeš spát v noci u nás v mlází,“ řekl koloušek a vedl klokánka k sobě domů.

Do rána spal klokánek velmi neklidně. Zdály se mu děsivé sny o velkých autech, svítících očích a rozzlobených mravencích. Ráno se však probudil do krásného slunečného dne, a když se kolem něj seběhla všechna zvířátka, která mu slíbila pomoc, vesele se usmál.

 

Domů k ohradě přihopsal opravdu před obědem. Jídlo ho ale vůbec nezajímalo a místo toho raději objal svoje rodiče, kteří se o něj moc báli a slíbil jim, že už ho nikdy ani na chvíli nenapadne, aby šel do světa. Vždyť všechno, co potřeboval, měl doma. Když se všichni potěšili klokánkovým návratem, vyprávěl jim, co vše zažil. Jeho bráškové i sestřičky žasli nad tím, jak statečný Břéťa je, ale ten jim pověděl: „Kdyby nebylo zvířátek v lese, které mi pomohly, kdo ví, jak by všechno dopadlo.“

A když k večeru přiběhl Azor, aby se přesvědčil, že se dostal Břéťa v pořádku domů, řekl mu: „Svět je sice moc hezký, ale taky pořádně nebezpečný, pokud ho dobře neznáš. A já ho neznám. Raději zůstanu v našem výběhu a budu si užívat jeho bezpečí.

 

Od té doby už se Břéťa před návštěvníky nikdy neschovával a pořádně si každého prohlížel. Musel se sám sobě smát, že se polekal obyčejných dětí, a ještě dlouho pak vzpomínal na svůj výlet do velkého světa.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat