Kapitola 1. - Laskavý tvůrce (1. 1. 2023)

Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 1. – Laskavý Tvůrce

Byla, nebyla jedna kouzelná země. Tedy ona vlastně spíš nebyla, než byla. Nikdo ji totiž ještě neobjevil, a tak byla úplně prázdná a smutná.

Jiné kouzelné země byly plné smíchu a radosti. V některých se proháněli jednorožci, v jiných spoustu zvířat z celého světa, v dalších kvetly roztodivné rostliny, jinde bylo zase vše postaveno z lego kostek, sladkostí nebo třeba drahokamů. Některé kouzelné země měly jako obyvatele samé roboty nebo dopravní prostředky, jiné pohádkové bytosti či motýlí víly…prostě každá jiná kouzelná země byla obydlená, jen tahle ne.

Však taky pořád pofňukávala a ostatní si jí raději nevšímaly. Vždyť s ní nebyla kloudná řeč. Potěšit ji nebo pomoct neuměly a ona sama nevěděla, co má udělat, aby nebyla tak sama.

Až se jednou stalo, že její pláč a fňukání zaslechl laskavý Tvůrce.

„Proč pláčeš?“ zeptal se.

„To bys měl přece nejlépe vědět ty, když jsi všemocný, ne?“ špitla kouzelná země.

„Aha, tak ty jsi nejen ufňukaná, ale také tvrdohlavá a urážlivá.“

„Ach, promiň. Nezlob se,“ omlouvala se kouzelná země, „nechtěla jsem být nezdvořilá. Ale když já jsem tak smutná.“

„Co tě tedy trápí?“ ptal se trpělivě Tvůrce.

„Ty to nevíš?“ divila se kouzelná země.

„Ale vím,“ odpověděl laskavý Tvůrce, „moc dobře vím, co tě trápí. Jen bych to rád slyšel od tebe. Víš, ono je někdy moc užitečné, když svoje trápení nahlas pojmenujeme.“

„Aha,“ řekla kouzelná země, na chvíli se zamyslela, a pak spustila: „Trápí mě jednoduchá věc. Jsem úplně prázdná a jsem tak sama. Když se podívám na ostatní kouzelné země, závidím jim.“

Pak se začervenala a pokračovala: „Já vím, že závist není hezká vlastnost, ale ony jsou tak šťastné a je v nich tolik života. A u mě? Jen se podívej. Vždyť jsem jak nepopsaný list papíru. Jako studna bez vody. Jak vyprahlý potůček. Jako prázdná skořápka bez oříšku. Jako…“

V tom se kouzelná země rozplakala: „Jsem prázdná a tolik nešťastná.“

Tvůrce ji nechal vyplakat. Někdy je potřeba, aby slzy smyly všechen smutek a připravily cestičku novým myšlenkám a nápadům.

Když kouzelná země doplakala, zeptal se: „A nedalo by se s tím něco dělat? Vždyť jsi přece kouzelná.“

„Já už mnohokrát zkoušela něco vyčarovat,“ odpověděla země, „nikdy se mi to ale nepodařilo. Cítím v sobě tolik kouzelné síly, ale nevím, jak začít.“

„Tak já ti pomůžu,“ řekl Tvůrce a vykouzlil maličké semínko, „ale jak si s ním poradíš, už je jen na tobě.“

„Díky,“ poděkovala kouzelná země a hned se dala do práce. Z častého koukání na ostatní kouzelné země moc dobře věděla, že takové semínko potřebuje zasadit a zalévat. Jenomže i přes to měla naše kouzelná země strach, že něco pokazí.

Po chvilce váhání si však řekla: „Nu co. Zkusím to, jak nejlépe umím. Snad se mi to povede. A kdyby ne, tak to budu zkoušet dál a dál.“

Zhluboka se nadechla, zavřela oči, a když je otevřela, stál uprostřed ní zelenkavý květináč. Jeho stěny zdobily malované květiny a byl plný úrodné hlíny. Kouzelná země si oddechla: „Povedlo se.“ Pak něžně uchopila drobounké semínko, pohladila ho a s velikou láskou ho zasadila a zalila.

Každý den pak netrpělivě kontrolovala, jestli už její rostlinka náhodou nevykukuje na svět. Moc dobře věděla, že kytičkám trvá nějakou dobu, než vyklíčí a vyrostou, a tak se snažila být trpělivá. Pravidelně semínko zalévala, povídala si s ním, zpívala mu, až jednoho dne maličký zelený výhonek vykoukl z hlíny ven.

„Vítám, tě, mrňousku,“ pozdravila kouzelná země, a pak znovu čekala, než rostlinka zesílí, obraší lístky a vykvete. A jak tak čekala, přemýšlela, jaká kytička asi vyroste? A co potom s ní? Přikouzlí jí kamarádky a stane se z ní květinová kouzelná země?

To raději ne. Květiny byly nádherné, barevné, ale i když byly živé, představovala si, že by v sobě chtěla mít něco živějšího? Jak to ale udělat? A co by vlastně chtěla ona sama?

Chvíli si lámala hlavu, když v tom si připomněla slova laskavého Tvůrce.

„No jo,“ zaradovala se, „vždyť já jsem přece kouzelná.“

Znovu se zhluboka nadechla, ponořila se do svých myšlenek a v tu chvíli začaly kolem zeleného výhonku tančit zlaté paprsky. Nejdříve tančily trošku neuspořádaně, potom se seskupily kolem maličké rostlinky a točily se dokola. Nakonec se spojily v jeden mocný zlatavý proud a jako zářivý šíp vylétly k obloze. Tam se jako nádherný ohňostroj rozprskly v tisíce jiskřivých hvězdiček a padaly zpátky k zemi, kde pokryly maličkou rostlinku i její okolí.

Kouzelná země vydechla úžasem. To, že je kouzelná dávno věděla, ale že mohou být kouzla tak nádherná, netušila. Zároveň měla velikou radost, že se jí čarování povedlo a už se těšila, až její rostlinka vykvete a uzraje.

Mezitím se o ni trpělivě starala a také se po dlouhé době spojila s ostatními kouzelnými zeměmi, aby jim řekla báječnou novinku o tom, že také ona bude už brzy zářit štěstím.

„To je dobře,“ usmívaly se její kamarádky a byly rády, že ze smutné a ufňukané kouzelné země teď bude země veselá a plná života. Taky byly zvědavé, kdo kouzelnou zemi obydlí, a tak na mladou rostlinku občas nakoukly, aby nepromeškaly okamžik, kdy na svět vystrčí hlavičku její kvítek.

Však už to nemělo dlouho trvat. A tak se brzy všichni dočkali. Jednoho rána se totiž její zavřené poupě pořádně protáhlo a „KUK“.

Jeden okvětní lístek, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý a sedmý. Z poupěte se vyloupl fialkovo modrý květ se zlatým středem a střapatými lístky.

„Ach, ty jsi krásný, můj milý kvítku,“ zašeptala kouzelná země a poslala mu láskyplné políbení.

„Ach, to je zajímavá rostlinka,“ divily se ostatní kouzelné země. „Okvětní lístky má zvláštně dlouhé a divně střapaté. A ten zajímavý počet lístků. Copak jich má některá rostlinka sedm? To se naší kouzelné kamarádce moc nepovedlo,“ šeptaly si.

Jejich špitání zaslechla kouzelná země. Nebyla však vůbec smutná. Naopak. Usmívala se a zářila štěstím. Ony totiž ostatní neví to, co ona. Ale brzy to zjistí. A tak se vesele starala o rostlinku dál.

Jednoho dne si kvítek zívl, stočil své lístky kolem zlatého středu, sklopil hlavičku a usnul. Po několika dnech se maličko protáhl, povyrostl a znovu se uložil k spánku. Během něj se jeho fialkovo modrá barva vytrácela a stočený květ usychal. Brzy byl suchý a tvrdý jako ořechová skořápka.

„A jejej,“ polekaly se ostatní kouzelné země a čekaly, že jejich kamarádka bude zase smutná a ufňukaná. Ona si však stále zpívala a dělala, jako by se nic nedělo.

V tom se ozval hlas Tvůrce: „Jen pozorujte dál! Všechno je v nejlepším pořádku.“

A tak se kouzelné země dívaly…a dívaly… až jednou…

…KŘUP…

…KŘACH…

…ŽUCH…

…JÚ…

Na zlatavé zemi seděl maličký skřítek, protíral si oči a koukal kolem sebe. Nebylo to nic jednoduchého. Zlaté hvězdičky, které byly všude kolem, zářily tak moc, že bylo těžké otevřít oči dokořán. Zvlášť, když byl až do téhle doby skřítek v tmavém poupěti.

„Zdravím tě, skřítku!“ zašeptala kouzelná země. Nejraději by na skřítka radostně zavolala, ale bála se, že se poleká, a tak na něj mluvila raději klidně a potichu.

„Jsem moc ráda, že už jsi na světě. Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Skřítek koukal kolem sebe velkýma zelenýma očima. Byl ještě celý zaražený. K vidění toho moc nebylo. Zelený květináč, uvadlá rostlinka, zlaté hvězdičky všude kolem, ale jinak nic. Jako by okolní svět zakrývala hustá mlha.

„Copak se děje?“ polekala se kouzelná země, „jsi v pořádku?“

„Asi ano,“ potichoučku přisvědčil skřítek a smutně svěsil hlavičku: „Jenomže já vlastně nevím, jak se jmenuju.“

„To nevadí,“ řekla vesele kouzelná země, „tak ti nějaké jméno vymyslíme. Co říkáš?“

Skřítek se usmál.

„Co takhle Kvítek? Víš, to že ses narodil z kvítku, který byl tak krásně barevný,“ navrhovala kouzelná země.

„Kvítek,“ zopakoval skřítek. Na chviličku zapřemýšlel. „Víš, Kvítek mi přijde moc obyčejné. Neměla bys tam něco jiného?“ zeptal se.

„Hmm, asi máš pravdu,“ řekla kouzelná země, „já si říkala, že skřítek a Kvítek se hezky rýmují. Docela by se mi líbilo říkat skřítek Kvítek. Ale když ti to přijde moc obyčejné, tak vymyslím něco jiného.“

„A co takhle Vítek?“ ozval se najednou maličký skřítek, „skřítek Vítek se přece také rýmuje.“

„To ano,“ zaradovala se kouzelná země, a když viděla, že je také skřítek spokojený, vesele na něj zavolala: „Vítej na světě, skřítku Vítku!“

 

A tak se toho dne v kouzelné zemi narodil z roztodivné květinky skřítek Vítek, díky kterému teď bude každý den krásnější a veselejší.