Kouzelný nožík (23. 2. 2020, 28. 2. 2021 k poslechu)

Kouzelný nožík

Kubík a Lenka sedí v autě. Dívají se z okna a zkouší si vzpomenout, jak to vypadá a dědy a babičky na vesnici. Bydlí ve městě. Příští týden mají jarní prázdniny, a protože maminka s tatínkem si nemohli vzít volno, vezou je teď k tatínkovým rodičům.

„Vzpomínám si, že babička má doma ty kamna, podobné jako jsme viděli v létě na zámku,“ zamyslel se Kubík.

„Jo, ale jsou mnohem větší. A vzpomínáš, jak jsme se na ně v létě pokusili vylézt? To nás babička hnala. Sušila na nich bylinky ze zahrádky,“ Lenka se pousmála.

„Teď vás tam ale určitě pustí,“ ozval se tatínek. Je chladno, v kamnech se topí každý den a babička mi už do telefonu říkala, že vám připravila peřiny na pec.“

„Jú, to budeme jako v té pohádce o hloupém Honzovi,“ zaradoval se Kubík.

„Jenže místo Honzy tam budeme my dva,“ řekla potěšeně Lenka.

„Já ale nejsem hloupý,“ ohradil se Kuba.

„Však nikdo neříká, že za pecí leží jen hloupý Honza,“ mrkla na něj maminka. „U babičky za pecí bude ležet malý dobrodruh Kubík a o něco větší princezna Lenka.“

Maminka dobře věděla, že si Lenka moc ráda hraje na princezny, a když ji pozorovala na zahradě, jak se svými kamarádkami pořádá zámecký ples, nebo chystají hostinu pro tatínka krále, občas jí říkala „ty moje princezno“.

Kubík, ten zase vymetl kdejaký kout a pouštěl se do dobrodružných výprav jako pirát, pravěký lovec nebo objevitel nové země.

Děti se k babičce těšily a zároveň se trošku bály. Babičku s dědou viděli jednou za čas a ještě nikdy u nich nebyli celý týden. Bude se jim tam líbit? Nebude jim smutno po mamince a tatínkovi?

Jakmile dojeli na místo, obavy je přešly. Od vrat jim běžel naproti pes Alík a na plotě seděla kočka Micka. Děti vyběhly z auta a začaly se vítat. Nejdříve se zvířátky, potom také s babičkou a dědou.

„Dědečku, podívej!“ volal Kubík nadšeně, „Alík si na mě pamatuje“. Pejsek vrtěl radostně ocáskem a olízl mu ruku.

„A mně se Micka nebojí,“ spokojeně si hladila kočku Lenka.

„Zvířátka si moc dobře pamatují, kdo jsou jejich kamarádi,“ řekl dědeček a babička hned zvala všechny domů na oběd.

Babiččina bramborová polévka byla vyhlášená a na škubáncích s mákem si pochutnávali také všichni. 

Odpoledne se na oblohu vyhouplo sluníčko, a tak se šli projít po vesnici. Tatínek dětem ukazoval, kde si jako malý hrával a také domy, ve kterých bydleli jeho kamarádi. Pak ale nastal čas loučení. Děti dostaly od mámy a táty pořádnou pusu, zamávali a ještě než se uvelebili do peřin na peci, vyprávěli prarodičům, jak se celý čas měli a co dělali.

Babička s dědečkem byli rádi, že mají vnoučky celý týden pro sebe. Moc často se nevidí, a teď si jich konečně pořádně užijí.

Druhý den ráno řekl u snídaně dědeček: „Venku to vypadá na krásný jarní den. Nabalíme si pořádnou svačinu a vezmu vás do lesa.“

„Hurá!“ zvolal Kubík a zeptal se: „Vystopujeme nějakého divočáka?“

Babička se zasmála: „Divočáka určitě ne, ale jestli se vám poštěstí, uvidíte srnky a možná nějakého zajíce.“

„A toho chytíme a ty nám ho upečeš k obědu,“ zasnil se Kubík, kterému oči zasvítily radostí nad lesním dobrodružstvím.

„Ještě to tak,“ zahromoval děda, „na zvířata se budeme jenom dívat. Nejsme přece pytláci!“

„Pytláci?“ nerozuměl Kubík. „Viděl jsem ve filmu, že jeden kovboj zastřelil na prérii zajíce a upekl si ho k obědu. A nebyl to pytlák.“

Děda se usmál pod fousy: „Ale my nejsme ve filmu. Tady nemůžeš lovit zvěř, jak se ti zachce. A kromě toho, já zvířata moc rád pozoruji. Zkusíte to se mnou.“

Kubík zesmutněl, ale když uviděl dědův dalekohled, vyprosil si, aby ho mohl nést. Hned si představil, že bude hodný lovec, který se půjde do přírody potěšit pohledem na ni a určitě uvidí něco hodně zajímavého, co si pak zapíše do svého badatelského deníku.

Lence se do lesa moc nechtělo. Babička jí však dala pár mrkví a jablíčka. Když uslyšela, že je zanese do krmelce na přilepšení srnkám a zajícům, také ona se začala těšit.

Z lesa se vrátili všichni až odpoledne. Babička se trošku zlobila. Čekala na ně s obědem a oni dlouho nikde. Nezlobila se však dlouho. Dětem oči zářily a spokojené úsměvy prozrazovaly, že si procházku do lesa pořádně užili. Však si po obědě vyslechla, jak objevili stopy srnek a opatrně šli cestičkou, kterou vyšlapala zvířata.

„A představ si, babi,“ vyhrkla Lenka, „stopy vedly až ke krmelci. Hned jsme tam dala mrkev a zeleninu, pak jsme se schovali za spadlý strom a…“

„…a místo srnek a zajíců se na ně vrhli ptáci,“ dokončil za Lenku Kubík. Ta se na něj ušklíbla, pak se podívala na babičku a pokračovala: „Jo, ptáčci, ale moc hezcí.“

„Tak to je dobře, že jsme jim přilepšili,“ usmála se babička.

„A taky jsme viděli stádo srnek!“ nedal se na dlouho přerušit Kubík a pokračoval: „Vylezli jsme na posed a dlouho jsme čekali.“

„Ale vyplatilo se nám to, ne?“ mrkl na Kubu děda.

„Byly krásné! Spousta srnek a nějací srnci a viděl jsem je táhle blízko!“ ukazoval Kubík babičce.

„Nepovídej,“ zavrtěla hlavou babička, „ony tě nechaly jít k sobě tákhle blízko?“

„Ale ne,“ tentokrát zavrtěl hlavou Kuba a obrátil oči v sloup. „Měl jsem přece dalekohled. Už ses někdy dívala dalekohledem, babi? Tam vidíš všechno moc blízko,“ poučoval babičku.

„Raději řekni babičce, co jsme viděli pak,“ pošeptal děda Kubíkovi.

„To se budeš divit, babi!“ zavolal vítězoslavně Kuba. „Ty ses nám ráno smála, ale my vážně viděli divočáka. A hned dva!“

Babička tomu nemohla uvěřit, ale když přikyvoval děda i Lenka, věděla, že si nevymýšlí.

„A dědeček slíbil, že nám zítra divočáka a zajíce vyřeže ze dřeva,“ chlubila se Lenka.

Dědeček dodržel své slovo a hned další den si do kuchyně k teplým kamnům přinesl kousek lipového špalíčku, řezbářský nožík a pustil se do práce. Děti z něj nespustili oči a ani nešpitly.

Když se ze špalíčku začal rýsovat zajíc s pěknýma velkýma ušima, vydechla Lenka: „Ten bude krásný, dědečku! Mohla bych si ho pak odvézt domů?“ zeptala se netrpělivě.

„Mohla,“ řekl děda, „alespoň si na mě často vzpomeneš“.

„Dědečku,“ zaprosil Kubík, „já bych chtěl umět taky vyřezávat.“

„Jestli budeš chtít, naučím tě to,“ mrkl na něj dědeček, „ale nejdříve ti musíme opatřit nějaký nožík.“ Chviličku se zamyslel. Víš co, odpoledne spolu zajdeme na půdu. Jestli mě paměť neklame, někde by tam měl být nožík, který mi dal můj tatínek, tvůj pradědeček, když mě tenkrát učil vyřezávat.“

Kuba přikývl. 

Po obědě však dědeček usnul a babička nechtěla, aby ho děti budily.

„Když já bych se chtěl podívat po tom nožíku,“ zakňoural Kubík.

„Kvůli tomu však nemusíš budit dědu. Jen ho nech pořádně vyspat,“ šeptala babička. „ A jestli jsi moc nedočkavý, tak si na půdu vylez sám. Je tam stará vyřezávaná truhla. Dědeček v ní má svoje poklady.“

„Poklady?“ zpozorněla Lenka a dodala: „To já půjdu s ním. Alespoň dám na Kubu pozor, aby se mu něco nestalo.“

Babička dala dětem baterku. Lenka s Kubou si oblékli bundy a začali šplhat po starých schodech na půdu.

„Bojíš se?“ zeptala se Lenka Kuby. Sama měla trošku strach. Tma všude kolem a občas nějaká pavučina pro ni nebyly moc lákavé.

Kubík byl však u vytržení. Stará půda, dědovy poklady – to pro něj bylo další dobrodružství, a tak Lence odpověděl: „Já a bát se? Kdepak! Teď se cítím, jako velký objevitel.“

Na půdě Lenka posvítila do všech koutů. Nakonec zahlédla starou vyřezávanou truhlu. Oba k ní hned pospíchali.

„Fuj, ta je ale zaprášená,“ ohrnovala Lenka nos a raději ustoupila.

„Však na ni sahat nemusíš,“ vyhrkl Kuba, „jen mi dobře sviť, ať vidím.“

Zatím, co Kuba zkoumal dědečkovy poklady, rozhlížela se Lenka po půdě. Staré skříně ji připadaly maličko strašidelné, zato na druhém konci uviděla prosklenou skříňku a v ní zahlédla obrys malé postavičky. „Že by nějaká panenka?“ napadlo ji a už chtěla popojít ke skříňce, když vtom Kubík vesele zavolal: „Mám ho! Našel jsem dědečkův nožík!“ Rychle naskládal věci zpátky do truhly, zavřel ji a utíkal dolů za babičkou. Na Lenku úplně zapomněl.

Té to ale vůbec nevadilo. Baterku teď mohla využít zase ona. Přispěchala ke skříňce a posvítila na ni. Zaradovala se. Za skleněnými dvířky nebyla jedna panenka, byla tam celá výstavka panenek. Lenka si vybrala tu nejhezčí s šatičkami podobnými těm princeznovským a se svým objevem pospíchala za ostatními.

„Podívej se, babi, našla jsem panenku,“ volala hned ze světnice.

„To byla moje nejmilejší. Říkala jsem jí princezna Bětuška,“ řekla babička a vzala si panenku do náruče.

„Je moc hezká,“ rozplývala se Lenka, „tak pěknou nemám ani já doma“.

„Jestli chceš, můžeš si ji nechat,“ dala babička panenku zase zpátky Lence. Lenka dala babičce velikou pusu: „Děkuji!“

Pak se rozhlédla po kuchyni a hledala brášku. „Kde je Jakub?“ zeptala se udiveně.

„Ten přiběhl jako velká voda, probudil svým příchodem dědu a teď jsou oba v dílně. Hledají vhodný špalíček na Kubíkovo první vyřezávání,“ odpověděla babička.

Bylo to tak. Kuba už držel kudličku pěkně v ruce a obdivoval její vyřezávanou rukojeť. Dědeček mu zatím vysvětloval, co má dělat a hlavně, ať není ze svého prvního dílka zklamaný. „Žádný učený z nebe nespadl, Jakube. A vyřezávání není tak lehké, jak se na první pohled zdá, ale zkusíš si udělat jednoduchého panáčka. Hlavičku a rovné tělíčko. Tak jsem také začínal,“ vzpomínal dědeček na své dětství.

Jakubovi se vyřezávání líbilo, a když mu dědeček vyprávěl o tom, že jeho nožík je kouzelný, vykulil oči: „Kouzelný? A jak to poznám?“

S každým tvým dalším dílkem, budou tvoje postavičky nebo zvířátka vypadat vždy líp a líp. Kouzlo se z nožíku přenese na tvoje ruce, takže se budeš stále zlepšovat a uvidíš, až příště přijedeš na prázdniny, že už si vyřežeš taky nějakého divočáka.“

Kuba tomu nemohl uvěřit: „Já mám kouzelný nožík a budu mít i kouzelné ruce.“ Kroutil nad tím nevěřícně hlavou. Sám se ale brzy přesvědčil, že dědeček má pravdu. Když vyřezával svého třetího panáčka, byl o mnoho hezčí, než ten první.

„Babičko, podívej!“ chlubil se Kubík. „Toho panáčka mi pomohla vyřezat kouzelná kudlička!“

„Hm, je opravdu moc hezký,“ pochválila ho babička. Jakmile Jakub odcupital zase za dědou do dílny, zeptala se Lenka: „Babi, je ten Kubíkův nožík opravdu kouzelný?“

„Kouzelné je to, že se Kuba sám zlepšuje díky své práci a vytrvalosti,“ pošeptala Lence babička a mrkla na ni. Lenka pochopila: „Je to stejné, jako když jsem se učila malovat princeznu. Ta první se mi moc nepodařila, ale teď už umím namalovat moc krásnou princeznu. Chceš to ukázat?“

Babička přikývla.

Když za týden přijeli rodiče pro své děti, nestačili se divit, jak je Kubík šikovný, že dokázal vyřezat tolik panáčků. Z toho posledního měl on sám velikou radost. Vyřezal ho dokonce s čepičkou. A na dveřích do síně zase visel obrázek krásné princezny – tu namalovala Lenka.

Obě děti odjížděly od babičky a dědečka moc spokojené. Lenka si domů vezla nádhernou panenku a Kubík svých 5 panáčků. A kouzelný nožík? Ten musel zůstat u dědečka. Hned, jak příště přijede Kuba na návštěvu, pustí se spolu zase do kouzlení.