Létající rybka (19. 7. 2020, 25. 7. 2021 k poslechu)

Létající rybka

Po celém městečku zní veselá hudba, radostné výkřiky dětí a cinkání kovových mincí. Vzduch je provoněný letní pohodou a cukrovou vatou. Včera totiž přijela pouť s mnoha stánky a kolotoči.

Dnes se to kolem nich hemží dospělými i dětmi. Dospělí se mezi sebou zdraví, povídají si a děti běhají z jednoho kolotoče na druhý. Také Dan a Šárka s rodiči přišli, aby si užili pěkné odpoledne.

„Maminko, podívej! Tamhle jsou balónky! Koupíš mi prosím jeden?“ žadoní Šárka.

„A mě taky?“ nenechá na sebe čekat Dan.

„Vy už se nechcete svézt na žádném kolotoči?“ diví se maminka.

„Proč se ptáš?“ nechápou děti.

„No, protože s balónkem v ruce už to nepůjde. A já vám je hlídat nebudu,“ odpoví maminka a čeká, co na to děti.

Ty se na chviličku zamyslí.

„Já bych se ještě svezl na autíčku. Můžu?“ ptá se Dan.

„A já bych si zašla na řetízkáč. Šlo by to?“ přidává se Šárka.

„Co myslíš tatínku?“ mrkla na něj maminka.

Tatínek se usměje a odpoví: „Jen se povozte. Pouť je jednou za rok, tak ať si ji pořádně užijeme. S maminkou na vás počkáme u balónků. Podíváme se, které jsou nejhezčí.“

Děti se zaradovaly a utíkaly na svoji poslední jízdu. Dan měl autíčka moc rád. Líbilo se mu, že i když je ještě malý, může řídit úplně sám. Někteří jeho kamarádi do sebe často a schválně bourali, ale on se jim vyhýbal. Nechtěl do nikoho narážet. Chtěl si pořádně zajezdit, a to se mu taky podařilo.

Šárku zase těšilo, když se na řetízkovém kolotoči točila pěkně vysoko. Měla ráda, když se kolotoč rozjížděl a ona se dostávala výš a výš. Někdy také udělala to, že se před jízdou několikrát zatočila, a když se kolotoč začal otáčet, stoupala nejen vysoko, ale přitom se také točila dokola jako na houpačce doma. Moc se jí to líbilo.

Zatím, co byly děti na atrakcích, rodiče už obhlíželi balónky. Ve stánku jich bylo opravdu hodně. Ve vzduchu se třepotaly ryby, myšky, sloni, žirafy, motorky, lodě, princezny, zámky, usměvavé obličeje a spoustu dalších.

„Tak který jste nám vybrali?“ ptali se za chvíli děti, které přiběhly za rodiči.

„To je těžké,“ poškrábal se tatínek pod vousy, „všechny jsou moc hezké. Budete si muset vybrat sami.“

„Tak jo,“ souhlasil Dan a hned se začal rozhlížet, který balónek se mu bude nejvíc líbit.

„Vzal bych si tu pruhovanou rybu,“ řekl za chvíli a nedočkavě se po koupeném balónku natahoval.

„Drž ho pořádně, ať ti neuletí,“ upozornil ho tatínek a otočil se na Šárku: „A co ty? Už máš vybráno?“

„Mně by se líbila ta princezna se žlutými vlasy,“ odpověděla a za okamžik už také ona držela svůj balónek.

Všichni se spokojeně vypravili domů. Ještě nedošli ani na konec ulice, když se ozvalo vyděšené volání: „Tatínku, on mi uletěl!“

Byl to Dan. Jeho ruka byla prázdná, zato ve výšce nad ním se vznášela jeho pruhovaná ryba. Vítr ji unášel nad střechami domů čím dál výš. Vypadala, jako by se stal vzduch velikým mořem a ona plula do veliké dálky.

„Podívejte, někomu uletěl balónek! A jak se pěkně vznáší!“ ozývaly se hlasy lidí.

Danovi se po tváři začaly koulet slzy. Ryba se mu moc líbila, a teď je pryč. Letí hezky, ale co z toho má? Jenom prázdné ruce a smutek v srdíčku.

Šárka brášku pohladila: „Nebreč. Jestli chceš, půjčím ti moji princeznu.“

„Radši ne,“ zavzlykal Dan, „co kdyby mi taky uletěla.“

Maminka se podívala na tatínka. Ten přikývl, sklonil se k Danovi a řekl: „Utři si slzy, námořníku, a pojď si vybrat jiný balónek. Rádi ti ho s maminkou koupíme.“

Dan se na něj nevěřícně zadíval a znovu vzlykl: „Ale co když mi taky uletí?“

„Neboj, neuletí,“ řekl jistě tatínek. „Zavážu ti ho kolem ruky a uvidíš, že ho zvládneš donést domů bez další nehody.

Dan se usmál. Srdíčko mu radostí poskočilo a utíkal ke stánku s balónky, kde si vybral tentokrát loď.

Cestou domů si svůj nový balónek pořád hlídal a kontroloval, jestli mu ho tatínek kolem zápěstí dobře uvázal. Doma si ho spokojeně sundal a zeptal se tatínka: „A kam myslíš, tati, že moje rybka doletí?“

„To záleží na tom, odkud fouká vítr, jak vysoko poletí a jestli se nezasekne někde ve větvích stromů,“ uvažoval táta.

„Já myslím, že tvoje rybka doletí hodně daleko,“ řekla maminka. „Viděl jsi, jak byla vysoko?“

Dan přikývl.

„A mohla by se dostat třeba do jiné země?“ vpadla jim do řeči Šárka.

„Proč by ne?“ odpověděla maminka.

„Tak to já si myslím, že ji vítr zanese až k moři, a ona tam ožije a přidá se k ostatním rybkám. No, a bude spokojená,“ zasnila se Šárka.

To se Danovi líbilo. Rybka mu sice uletěla, ale cestou určitě zažije něco moc dobrodružného. Musí taky vymyslet, co by se mohlo s jeho balónkem stát. Na chviličku se zamyslel, a pak spustil: „Nebo doletí až daleko do cizí země, kde nafukovací balónky vůbec neznají. Tam se tomu budou moc divit. Možná se budou trošku bát, ale pak se balónek snese k zemi, oni si ho dobře prohlédnou a začnou taky vyrábět balónky. A bude jich tolik, že udělají radost spoustě dětem.“

„To se mi líbí,“ pokýval hlavou tatínek.

„A co myslíš ty, tati?“ obrátil se na něj Dan.

„No,“ zapřemýšlel táta, „třeba tvoje ryba nedoletí moc daleko. Možná, že se zastaví v některé vesničce tady v okolí. Ale mohla by ji najít nějaká holka nebo kluk, kteří dnes nemůžou přijít na pouť a tvůj balónek by je určitě moc potěšil.“

„To by bylo taky fajn,“ řekl Dan a teď byl vlastně i trošku rád, že mu ryba uletěla.

Ani netušili, že tatínek byl nejblíže tomu, co se s rybkou stalo.

Když Danovi vylétla rybka z ruky, letěla opravdu vysoko. Díky větru přeletěla střechy domů i les za městečkem a plula dál a dál. Pak vítr ustával a ona se ocitla nad velikou loukou. Začala ztrácet výšku a už už se zdálo, že se zachytí o vysoký strom uprostřed louky, když v tom na ni dosedla unavená červenka. Myslela si, že si na plujícím balónku trošku odpočine, ale po hladkém povrchu se jí smekla nožka. Při tom balónek vyskočil jako skákající kulička a strom díky tomu obletěl.

„Co je to za divné vznášedlo?“ divila se červenka a sledovala plující rybku. Brzy si všimla, že z ní trčí dlouhý provázek. Chytla ho do zobáčku a začala rybku táhnout. Ta na ni však byla dost těžká, a tak provázek pustila a odletěla.

Rybka letěla dál. Otevřel se teď před ní výhled na malou vesničku. Každý domek lemoval nízký plot, za kterým se ukrývaly malé zahrádky i velké zahrady. Protože byl dnes horký letní den, byli lidé schovaní v chladných domovech. Na jedné zahradě si však ve stínu velkého ořechu hrály dvě děti. Chlapec a holčička. 

Na dece měli roztažené dřevěné loutky a chlapec, který byl o něco větší než jeho sestřička, jí s nimi hrál divadlo.

Princeznu, kterou držel zlý čaroděj na svém hradě, se právě chystal zachránit princ. Vtom se holčička podívala na oblohu a zavolala: „Hele, létající lyba!“

Byla ještě malá, a tak neuměla říct pořádně písmenko r, ale chlapec rozuměl moc dobře. Pomyslel si, že ryba přece nelétá a už chtěl říct malému děvčátku, že se spletlo, ale když se otočil, také on spatřil balónek. Vznášel se nad jejich zahradou. Byl tak blízko, ale zároveň daleko. I když chlapec vyskakoval, na provázek balónku nedosáhl.=

V tom zafoukal vítr a jako by chtěl udělat dětem radost. Přifoukl balónek do blízkosti ořechu, kde se rybka zachytila v jeho větvích.

„Jé, lybka je na našem stlomě. Asi se jí tady líbí!“ radovalo se malé děvčátko a tleskalo ručkama. Pak se smutně podívalo na brášku: „Ale je vysoko.“

„Chvilku počkej a rybku pohlídej. Zavolám tatínka!“ ozval se chlapec a utíkal domů.

Za okamžik už se šplhal po žebříku, který mu tatínek nachystal k větvím ořechu.

„Jen opatrně, ať ti neuletí,“ radil tatínek. Chlapec šplhal po žebříku a dával dobrý pozor, aby žádnou větev nerozhýbal. Děvčátko sledovalo brášku se zatajeným dechem a zaťatými pěstičkami: „Dlžím ti pěsti, plo štěstí!“ zavolalo.

Když se chlapci podařilo chytnout balónek, měl velikou radost on i jeho sestřička.

„Odkud sem asi přiletěl?“ zeptal se tatínka. Ten odpověděl: „Ve městě je od včerejška pouť. Asi někomu uletěl.“

„To máme štěstí, že přiletěl zrovna k nám,“ usmíval se chlapec a pospíchal s balónkem domů. Co kdyby se rybce ve vzduchu zalíbilo a ona se rozhodla zase uletět?

Pak se vrátil pro sestřičku a dřevěné loutky: „Pojď, dohraju ti pohádku doma. Princ teď určitě princeznu lehce zachrání, když má na pomoc létající rybu.“

„Hulá!“ zaradovala se holčička a nadšeně běžela za ním. Záchranu princeznu s pomocí kouzelné ryby si přece nemohla nechat ujít.