Lipová lodička (28. 6. 2020, 4. 7. 2021 k poslechu)

Lipová lodička

„Sárinko! Davídku! Pojďte sem!“ volala maminka na děti, které si hrály na písku.

„Co je mami?“ zeptala se Sára, „potřebuješ něco?“

„Já ne,“ odpověděla maminka, „ale dědeček s babičkou volali, jestli bychom s nimi nešli trhat lipový květ.“

„Lipový květ,“ zopakoval Davídek, „a na co?“

„Babička s dědou ho suší a v zimě si ho dávají do čaje. Je totiž léčivý,“ vysvětlovala maminka.

„A můžeme nasbírat taky nějaký pro nás? Víš, abychom byli taky vyléčení,“ pokyvoval hlavou Davídek.

„Mohli,“ usmála se maminka a pohladila Davídka po vlasech. „Vezmeme si košíčky a můžeme vyrazit.“

Děti byly nadšené. Kdykoli šli někam s košíčky, vždycky něco dobrého nebo pěkného přinesli. Naposledy to byly hříbky a šípky. Teď to budou květy, a prý pěkně voňavé, jak říkala maminka.

Za zahradou se setkali s babičkou i dědečkem a Davídek hned hlásil: „Jdeme vám pomoct sbírat květiny na lektvar.“

„Na jaký lektvar?“ divil se děda.

„No přece na ten léčivý, který udělá, že budeme zdraví,“ vysvětloval Davídek.

„Aha, tak to ano,“ přikývl dědeček, „v tom případě si pak všichni uvaříme léčivý lektvar.“

„A babi, jak tu lípu poznáme?“ zajímala se Sára.

„Nejdříve ucítíme pěknou medovou vůni,“ řekla babička, „no a až budeme u stromu, uvidíš, že lípa má lístky vykrojené do srdíčka. Kromě toho na ní bude spousta drobných voňavých květů.“

„Srdíčkové lístky?“ divila se Sára, „tak to jsem moc zvědavá.“ Vzala babičku za ruku a radostně si poskočila.

Babička měla pravdu. Už z dálky byla cítit medová vůně a u lesa mezi stromy byl vidět jeden veliký strom posetý světlými flíčky. To byly květy. Když přišly děti blíž, Sára si utrhla jeden lístek a dobře si ho prohlížela.

„Opravdu, babi, je to srdíčko!“ zaradovala se a přitiskla si ho k sobě. „Doma si ho vylisuju a nechám si ho na památku.“

Davídek zatím obcházel strom ze všech stran. „Je pěkně veliký,“ řekl uznale, „ale něco se mi na něm nezdá. Divně hučí.“

„To nehučí strom, ale včelky,“ vysvětlil dědeček, „jen se podívej, kolik jich tady je! Přilákaly je sladké květy stejně jako nás.“

„Včelky je sbírají taky aby byly zdravé?“ zeptal se Davídek.

„Kdepak, včelky ze sladkého nektaru vyrobí med,“ odpověděl děda.

„Tak to ať si klidně sbírají,“ odvětil Davídek, „med mám moc rád.“

Všichni se tedy pustili do sbírání květů. Babička si libovala, jak jsou letos lipové květy veliké, dědeček si zase pochvaloval, jak je prima, když jim dnes pomáhají také děti. A aby jim sbírání rychle utíkalo, začala maminka vyprávět pohádku o lipové lodičce.

Na kraji u lesa stála malá lípa. Nebylo to dlouho, co se narodila, a tak na jaře nevykvetla jako ostatní lípy, které stály opodál. Bylo jí to moc líto. Viděla, jak se velké lípy zdobí voňavými květy, obdivovala, kolik včeliček a broučků lítá okolo nich a ona se cítila sama. Bylo jí z toho smutno.

„Jen se neboj,“ utěšovaly jí větší lípy, „za rok či za dva také rozkveteš a bude ti hned veselo. Teď máš alespoň čas se pěkně rozkoukat po přírodě okolo. Jsi plná energie, tak toho využij, vnímej všechnu krásu kolem, povytahuj se výš a raduj se ze života.“

Lipce se jejich rada nezdála špatná, a tak se s každým novým dnem rozkoukávala víc a víc kolem sebe. Zjistila, že svět okolo je plný barevných květin, různých zvířat, stromů, věcí i lidí. Bavilo ji čím dál víc pozorovat vše, co se kolem ní děje.

Měla ráda, když si s jejími lístky pohrával vítr, když se v paprscích slunce zatřpytila ranní rosa, když jemný déšť přinášel osvěžení a vláhu, když různí broučci našli útočiště v trávě blízko jejího štíhlého kmínku, když se v její koruně poprvé zahnízdili ptáčci, když…

Mladá lípa si prostě užívala každého okamžiku, a i když ještě nepřišel čas, kdy se mohla obléci do voňavých šatů, vnímala, jak jinak může být užitečná.

Jednoho dne si všimla, že jí začínají opadávat lístky.

„Co se to děje?“ polekala se. „Proč ztrácím své lístky? Vždyť budu brzy úplně holá.“

„Nic se neboj,“ špitaly velké lípy, „blíží se zima, a to každá z nás upouští své lístky na zem. Na jaře zase vypučí nové a my se zahalíme do nových šatů. Copak si na zimu nepamatuješ?“ divily se.

„Ach, ano. Dlouhý spánek v závějích sněhu, a pak probuzení do teplého dne. Málem bych pro všechnu tu krásu kolem zapomněla,“ vzpomínala lipka, „ale stejně je škoda mých krásných lístků. Teď už nejsou k ničemu.“

V tom spadl další lístek z lipové větvičky. Lipka se na něj smutně dívala. Tiše dopadl na zem. Ale co to? Lístek se najednou začal hýbat.

„Že by zafoukal vítr?“ pomyslela si lipka. Nic jiného se však nepohnulo. Lipka se na lístek nevěřícně dívala, a pak se zasmála: „Žádný vítr, vždyť jsou to mravenci! Ale na co potřebují můj lístek?“

Už už chtěla na mravence zavolat. Pak si ale řekla, že bude lepší je pozorovat. Měla štěstí, mravenci lístek nenesli moc daleko. Po nedávném dešti se utvořil nedaleko lipky malý potůček. Mravenci ho překročit nedokázali, a protože potřebovali spoustu materiálu na opravu svého mraveniště, naložili na lístek trošku jehličí a na druhou stranu potůčku ho pomocí lipového lístku přepravili jako na lodičce. Když se jim některý lístek nepodařilo včas zachytit a on jim uplaval, nelenili a už běželi pro další.

Mladé lípě bylo zase veselo. Měla radost z toho, že z jejích spadaných lístků mají užitek i ostatní. A nejen mravenci. Brzy po lese šmejdila ježčí rodinka a hledala lístky, kterými si zateplí pelíšek proti chladu a veverka si pomocí spadaných lístků ukryla svoji spižírnu, kam si nasbírala houby a lesní plody na zimu.

V zimě si pak všechny stromy v lese odpočinuly, a když přišlo jaro a hřejivé sluníčko budilo všechny spáče mezi zvířátky i rostlinami, probudila se také mladá lípa. Brzy na ní vyrašily pupeny, z nich nové krásně zelené lístky a když se přiblížil letní čas, oblékla se také ona do šatů, které byly zdobeny voňavými květy.

„A ty květy teď sbíráme my!“ vyhrkl Davídek.

„Přesně tak,“ pokývl hlavou dědeček, „a lípa má určitě radost, že se s námi může o ten voňavý zázrak podělit.“

„Mně se stejně nejvíc líbilo, když si ti mravenci udělali z lipového lístku lodičku,“ vrátila se k pohádce Sára. Pak se zamyslela: „Kdybych byla tak maličká jako oni, zkusila bych se na lipovém lístku plavit mnohem dál a objevovala bych, co ještě neznám.“

„Ale oni potřebovali opravit mraveniště,“ vpadl jí do přemýšlení Davídek. „Kdybys měla pokažený domeček, taky by sis ho nejdřív opravila, ne? A pak bys mohla cestovat.“

Babička se zasmála: „Tak pojďte, vy moji pilní mravenečkové. Máme plné košíčky a já vám z několika květů doma udělám ten kouzelný lektvar.“

„Ten, po kterém budeme všichni zdraví, že jo, babi?“ ujišťoval se Davídek.

„To ano,“ přisvědčila babička a všichni se s plnými košíčky a veselou náladou vraceli domů.