Malý rytíř (29. 3. 2020)

Malý rytíř

Maminka dnes přišla z práce dříve. Malý Míša s Bětkou si hráli v pokoji a tatínek něco kutil v pracovně.

„Co vymýšlíš?“ zeptala se ho maminka.
„Nevěřila bys, ale pracuju na moc důležitém projektu,“ mrkl na ni vesele tatínek a ukázal jí rozbitého rytíře. Byla to Míšova hračka.
„Moc vesele to nevypadá. Půjde to slepit?“ měla starost maminka.
„Nepůjde,“ odvětil tatínek a maminka nechápala, proč se stále usmívá. Tatínek si toho všiml a hned začal vysvětlovat: „Víš, Míša z toho byl moc nešťastný, tak jsme vymysleli, že si zahrajeme na rytíře my dva. No řekni, není to krásný štít?“

Maminka se podívala na kousek vystřiženého kartonu. Zatím to moc jako štít nevypadalo, ale maminka dobře věděla, že tatínek je šikovný a určitě už to má dobře vymyšlené. Taky mu nechtěla kazit radost, usmála se a řekla: „Když si ho pěkně pomalujete, určitě to bude nejhezčí štít široko daleko.“
„To bude,“ potvrdil tatínek, „podívej, mám taky jeden pro sebe!“ Tatínek byl ve svém živlu, rád něco vymýšlel a vyráběl. Pak se podíval na hodinky a zeptal se maminky: „Nejsi tu nějak brzy?“
„Přinesla jsem si práci domů. V domově seniorů chybí roušky a my jsme se rozhodli, že jim je ušijeme. Teď je potřeba, abychom si navzájem pomáhali,“ vysvětlila maminka a šla si nachystat šicí stroj. 

Přitom přemýšlela, jak je to v této době pro všechny nové a hlavně těžké.
Lékaři jsou v pohotovosti a lidé doufají, že se jim nemoc, která se po světě šíří, vyhne obloukem. Těm, co pracují, přibývá práce, protože někteří rodiče musí zůstat s dětmi doma. Kdo by se o děti jinak postaral, když jsou školy i školky zavřené? Rodiče to také nemají jednoduché. Pracovat, starat se o domácnost, učit se s dětmi. „Je to zvláštní doba,“ pomyslela si maminka, „až všechno pomine, snad si budeme života i lidí víc vážit. Teď je ale nejdůležitější zdraví.“ Nastříhala si kousky látek a začala šít.

Za chvilku přiběhl Míša, chvilku se na maminku díval, a pak se zeptal: „Mami, proč šiješ tolik peřinek?“
Maminka, která seděla u šicího stroje se na něj nechápavě zadívala: „Peřinky?“
„No, to, co šiješ, vypadá jak peřinka pro Bětčinu panenku. Tak to přece musí být peřinky pro další panenky, ne?“ řekl s naprostou jistotou Míša.
Maminka se musela zasmát. Pak si vzala Míšu na klín: „To nejsou peřinky pro panenky. Jsou to roušky. Taková ochrana, kterou si člověk dá před nos a pusu, a kdyby kolem letěl nějaký bacil, může mu tenhle kousek látky pomoci.“
„To je ale hrůza. Já bych to mít před pusou nechtěl,“ zašklebil se Míša. Pak se mu ale oči rozjasnily: „Víš, že ze mě bude rytíř?“ Hrdě se před maminku postavil a vysekl poklonu, jak viděl v pohádkách: „Co si přejete, má paní?“
Maminka se usmála: „Milý rytíři, myslím, že bude skvělé, když půjdete vylepšit svoji zbroj. Velitel již na vás netrpělivě čeká.“
Míša zapomněl, že z něj byl před chvílí rytíř, vyskočil a hnal se za tatínkem. 

Maminka se vrátila k šití. Podle zpráv, které zaslechla, budou brzy nosit roušky všichni lidé. Naštěstí jen venku. No, snad to děti pochopí a nechají si říct.

Ještě odpoledne zanesla maminka roušky do domova seniorů. Babičky i dědečkové byli moc rádi.
Když se vrátila domů, čekali na ni dva rytíři s pěkně vymalovanými štíty a princezna Bětuška. Ta přiběhla k mamince a nadšeně volala: „Podívej, mami, jsem princezna, a to jsou moji rytíři. Kdyby mě chtěl někdo přepadnout, tak s ním budou bojovat.“
Maminka si všechny chvíli prohlížela, a pak se začala smát: „Vy jste spíš loupežníci než rytíři. Nečesaní, neupravení, jen ty rytířské štíty jsou v pořádku. A ty moje milá princezno si půjdeš umýt obličej, aby tvoji dvořané nevěděli, že jsi mlsala čokoládu.“

Bětuška poslušně spěchala do koupelny, zato rytíři stáli jako opaření. Mysleli si, jak maminku překvapí, ale teď museli uznat, že má pravdu. Míša byl celý rozcuchaný, tílko mu trčelo z kalhot a tričko měl celé ušmudlané. Tatínek na tom byl sice lépe, ale přece jen při výrobě štítu svoje věci také ušpinil.
„Co se dá dělat, můj příteli,“ pronesl táta vážným hlasem k Míšovi: „Naše dáma má pravdu, musíme se jít trošku upravit.“ Oba zmizeli také v koupelně. 

Během odpoledne se do hraní s dětmi pustila i maminka. Pokojíček se proměnil v malé království, židle s přehozenou dekou posloužila jako královský trůn, a aby mohli rytíři bránit obě své dámy, vyrobili si meče z dlouhých nafukovacích balónků. Byla to moc prima hra a všichni si ji pěkně užili. Večer, než děti usnuly, pochvalovaly si, jak je jim doma dobře.

Ráno je maminka probudila obvyklou písničkou a po ní dodala, že pro děti něco má. Bětka i Míša byli zvědaví, takže oblékání dnes proběhlo opravdu tryskově. V kuchyni na stole ležely dvě roušky s namalovanými kočičími čumáčky. „To si dnes budeme hrát na kočičky?“ zeptala se Bětka a hned si svůj čumáček nasadila. „Jak mi sluší?“ zeptala se.
„Moc,“ odpověděla s úsměvem maminka, „jsi jako naše Mourinka.“
„Hurá, já jsem kočička!“ radovala se Bětka a šla se pochlubit tatínkovi.
Míša se na maminku podíval, chvíli mlčel, a pak řekl: „Mami, jestli si myslíš, že si to dám na sebe, tak to tedy ne. Vždyť je to jako náhubek. Nic takového nosit nebudu!“ Trošku podrážděný si sedl ke stolu.

Maminka si přisedla vedle něj a začala vysvětlovat: „Doma ji nosit nemusíš, ale venku, když půjdeme k babičce nebo na nákup ji budeš muset mít. Víš, jak jsme si nedávno povídali o tom, proč nemůžete do školky. Teď si někteří myslí, že nám roušky pomůžou lépe se ochránit před tím bacilem, který by nás mohl potkat venku. A neboj, nebudeš sám. Všichni, které ode dneška potkáme, budou mít podobnou roušku jako my.“
Míša zakroutil hlavou: „To radši nebudu chodit ven.“
Maminka viděla, že teď to s Míšou po dobrém nepůjde, a tak raději nachystala snídani. 

Když šla Bětka s maminkou po snídani nakoupit, Míšovi to bylo líto, ale než aby si dal tu hroznou věc na pusu, tak zůstal raději doma. Myslel si, že si s ním tatínek bude hrát, ale on měl moc práce, a tak se Míša zavřel uraženě do pokojíčku a hrál si s autíčky.
Z nákupu přišla Bětka celá veselá a hned vyprávěla: „Představ si, že měl každý na puse roušku. A když mě potkala paní Veselá, říkala, že mi to moc sluší. A taky jsem potkala Martínka ze školky. Měl roušku s žabičkama. Kdybych nebyla kočička, tak by se mi líbila taky žabičková.“
Míšu to sice zajímalo, ale dělal, jako by Bětku ani neslyšel. Tatínek si toho všiml. Chvíli přemýšlel, a pak něco pošeptal mamince. Ta přikývla a vytáhla šicí stroj. Tatínek zase zalezl do své pracovny a opět něco kutil.

Odpoledne, když se všichni chystali na procházku, odloudal se Míša do pokoje, i když se ho maminka ptala, jestli nechce jít s nimi do lesa. Půjdou se prý podívat, zda už kvetou petrklíče a sasanky.
Do lesa, chodil Míša moc rád. Bylo to vždy prima dobrodružství, ale cestou přes vesnici by si musel nasadit roušku, a to on v žádném případě nechtěl.
Za chvíli se ozval tatínek: „Nechceš se s námi ani rozloučit?“

Míša se pomalu zvedl a šoural se do předsíně. Chtěl říct rodičům i Bětce „ahoj“, ale místo toho zůstal stát s otevřenou pusou. Maminka s Bětkou na sobě měli roušky, na kterých byl našitý jemný závoj, na hlavě měly čelenku a obě vypadaly jako princezna Zubejda z pohádky o Lotrandovi. Nejvíc ho ale překvapil tatínek, který vypadal jako opravdový rytíř. Maminka mu totiž ušila z šedavé látky kuklu na hlavu a spolu s šedavou rouškou to vypadalo, jako by měl tatínek rytířskou přilbu. V ruce držel kartonový meč a barevný štít.

„Co tak koukáš, neviděl jsi ještě nikdy rytíře?“ usmál se na něj táta.
„Já bych chtěl taky,“ špitl Míša.
„Cos říkal? Neslyšel jsme tě,“ zeptal se tatínek.
„Že bych chtěl jít s vámi,“ řekl Míša hlasitěji.
„Ale to bys musel mít roušku,“ odpověděl tatínek, „a včera jsi říkal, že si ji v žádném případě nedáš.“
„Já vím,“ sklopil oči Míša, „ale kdybych byl tak hezký rytíř jako ty, šel byl ven moc rád.“
Tatínek mrkl na maminku: „Maminko, neměla bys tam ještě jedno rytířské brnění pro toho našeho malého rytíře?“
Maminka se pousmála a za chvilku přinesla přesně takovou kuklu a roušku, jako měl tatínek. Jen o něco menší. A když tatínek přinesl druhý meč, poskakoval Míša radostí.

Najednou už mu rouška vůbec nevadila. Připadal si jako opravdový rytíř, který své dámy bude po cestě chránit před vším zlým. U lesa ho dokonce maminka musela přinutit na chvíli svoji zbroj odložit, aby se pořádně nadýchal čerstvého lesního vzduchu.

To odpoledne si všichni pořádně užili. Na procházce lesem objevili spadlý strom, který dětem poskytl skvělou příležitost ke hraní. Na louce v blízkosti lesa se odehrál velký rytířský turnaj a za odměnu oběma vítězům darovaly krásné dámy krásně rozkvetlé petrklíče.
Z procházky se celá rodinka vracela spokojená a Míša už se těšil na další procházku. 

Teď už věděl, že rouška není nic hrozného a zvládne ji nosit každý. Ona je to vlastně tak trošku zábava.



Žádné komentáře:

Okomentovat