Narozeninový dort (15. 3. 2020)


Narozeninový dort

Kuchyní se linula sladká vůně. Ta hned přilákala Toma a Jindru.
„Mami, ty pečeš buchtu?“ vyhrkli oba najednou a s nadšením očekávali, že jim dá maminka kousek.
„Kdepak,“ obrátila se na ně maminka, která právě vytahovala upečený plech z trouby, „Barča má zítra narozeniny, tak jí peču dort.“
Kluci na ní vyjeveně koukali. Bára byla jejich starší sestra a oni úplně zapomněli, že má narozeniny. Však jsem vám předevčírem říkala, ať jí namalujete nebo vyrobíte něco hezkého.
„Já na to zapomněl!“ ťukl se do čela Jindra.
„Já taky!“ zopakoval po něm Tom ťuknutí do čela. Oba se jako na povel rozběhli pryč z kuchyně.
Za okamžik přiběhl Tom zpátky celý udýchaný a ptal se: „A kde je?“
„Kdo?“ nechápala maminka.
„No přece Bára. Víš, aby nás neviděla,“ vysvětloval.
„Je s kamarádkami venku,“ odpověděla maminka.
„Dík,“ poděkoval rychle Tom a už byl v trapu.
Maminka jen zavrtěla hlavou a pomyslela si: „Jsou to ale větroplachové. To jsem zvědavá, co je napadlo.“ Maminka své synky dobře znala. Měli spoustu skvělých nápadů, ale k těm nápadům dokázali vytahat tolik věcí, že už přemýšlela, co zase bude uklízet.
Což o to. Kluci byli čiperní, šikovní a sami si po sobě uklidit dokázali. Ale jen podle jejich. To, že se na stole válely zbytky provázků nebo na podlaze kousky nastříhaného kartonu jim nikdy nijak nevadilo. Takže nakonec musela i maminka přiložit ruku k dílu.
„Ale co, alespoň se zabaví a já v klidu dodělám dort,“ usmála se a hned se dala do šlehání krému.
Bára si letos k narozeninám přála dort ve tvaru kočky. Ty totiž měla ze všeho nejraději. Každou volnou chvilku vybíhala na zahradu, kde měla v malém přístřešku pelíšek kočka Líza. Blíží se jaro, a to bude mít Líza koťátka. Bára už se moc těšila, až si je přes jaro a léto pěkně vymazlí.

Maminka začala promazávat jednotlivé vrstvy dortu, tvarovat hlavičku, ocásek a tlapky. Každou část obalila do barevné marcipánové hmoty a poskládala dohromady. Kočce přidala kolem krku širokou marcipánovou mašli a vedle ní vytvarovala malý květinový záhon, kde mezi marcipánové fialky a růže vložila svíčku s číslicí 12.
Pak se na dort zadívala. Měla radost. Povedl se jí. Určitě se bude Barče líbit. Dort na skleněném podnose odnesla do chladné spíže. Tam mu bude do zítřejšího dne dobře a hlavně nebude mlsným klukům na očích.
„Ale co se zbytkem marcipánu?“ přemýšlela. „No, co, udělám z něj váleček a schovám ho na zítřejší oslavu. Děti si na něm moc rády smlsnou.“
Pak uklidila v kuchyni a šla nakouknout na kluky. Už v blízkosti pokojíčku bylo slyšet, jak o něčem živě diskutují.
„Tak co jste vymysleli, koumáci?“ zeptala se maminka hned ve dveřích.
„Jak víš, že něco vymýšlíme?“ zeptal se Tom nechápavě.
„No, podle vašeho rychlého úprku z kuchyně a docela dlouhé doby, co je v domě klid a vás není nikde vidět ani slyšet, předpokládám, že něco kutíte,“ usmála se maminka.
Jindra si jen povzdechl: „Ty nás vždy prokoukneš. Jak to děláš?“
Maminka se na něj zadívala: „Vždyť už vás znám jako své boty. Raději mi ale ukažte, co vyrábíte.“
Kluci se nadmuli pýchou a Tom vesele zavolal: „To budeš koukat, mami, co jsme vymysleli!“
Oba hned začali ukazovat mamince domek z kartonu, polepený barevnými izolepami s nápisem Barče pro radost. Okýnka měl jenom namalovaná, zato dveře byly otvírací.
„Co v něm je?“ zeptala se zvědavě maminka.
„No, ještě nic, ale bude tam kočka,“ hlásil Jindra, pěkně pruhovaná, jako naše...“ Do řeči mu však skočil Tom: „Pruhovanou tam nechci, tu má každý. Uděláme raději zrzavou. Ta se hned tak nevidí!“
Kluci se začali hádat, až musela zasáhnout maminka: „Tak udělejte každý jednu a uvidíte, že Bára bude nadšená, když v domečku najde hned dvě kočky.“
Kluci se na sebe podívali, kamarádsky se plácli do ramenou a pochválili maminku: „Ty seš ale hlavička, mami.“ Hned se dali do práce.
Maminka je raději nechala v klidu a šla přivítat Báru, která právě přicházela domů. Když Barča uslyšela, že jí bráškové dělají překvapení k narozeninám, potichu jak myšička prošla do svého pokoje, ať je neruší.
„Jsou hodní, že na mě myslí,“ pomyslela si a pustila se do domácích úkolů.
Kluci byli za chvíli hotoví a spokojeně se dívali na své veledílo.
„Povedlo se nám to, co?“ ptal se Tom Jindry.
„To teda jo,“ potvrdil Jindra, „to bude zítra Bára koukat. Myslíš, že se jí to bude líbit?“
„Určitě,“ řekl jistě Tom, „ty kočky se nám fakt povedly.“
„Jé, myslíš, že už má maminka hotový dort?“ zeptal se Jindra.
„Nevím, ale omrknem to,“ řekl Tom, přisunul se blíž k bráškovi a spiklenecky zašeptal, „ale tajně. Víš, jako dva detektivové.“
To se Jindrovi líbilo. Za chvilku už se potichu sunuli podél stěny na chodbě až ke kuchyni a posunky si dávali různá znamení. Nakoukli opatrně dovnitř. Maminka něco míchala u sporáku, lehounce si zpívala a po dortu ani památka. Kluci na sebe mrkli. Dobře věděli, že dort bude určitě schovaný ve spíži.
Byl tam. Hezky tvarovaná černobílá kočka s modrou stuhou kolem krku. Klukům se moc líbila.
„Myslíš, že maminka pozná, když si kousek uždibnu?“ špitl Jindra.
„A myslíš, že pozná, když zkusíme oba?“ řekl Tom, ale ani nečekal, co bráška a už si uždiboval kousek u přední tlapky.
„Hej, nech mi taky!“ ozval se Jindra a uždibl si taky kousek. Zavřel oči, aby si ho vychutnal: „Mňam, ten je dobrý.“
„To je,“ přizvukoval Tom. Pak se ale zadíval na dort a trošku vystrašeně řekl: „Ale bojím se, že to maminka pozná.“
„Tak rychle pojď, ať nás tady nevidí!“ šeptl Jindra. Oba kluci zapomněli, že jsou detektivové a jako blesk zmizeli ve svém pokoji. Jejich úprk však zaslechla maminka a šla se podívat, co se děje. Uviděla otevřené dveře do spíže.
„Aha, moji kutilové šli okouknout dort,“ pomyslela si a šla dveře zavřít. V tom si všimla, že je na kočce něco divného. „Ti darebové,“ ozvalo se za chvilku ze spíže a maminka pospíchala za kluky do pokoje.
„Kdo ochutnával Bářin dort?“ zlobila se.
„To asi nějaká myš, mami,“ zkusil to Jindra.
„A nebyly to náhodou hned dvě myši?“ zeptala se přísně maminka.
„Byly,“ špitli kluci a zastyděli se. Tom začal vysvětlovat: „Když my nevěděli, že to půjde vidět, víš. Jen jsme chtěli vyzkoušet, jestli se ti povedl.“
„A máš ho moc dobrý!“ snažil se zachránit situaci Jindra.
„Kdybyste přišli za mnou do kuchyně, tak bych vám dala odřezky, co zbyly při tvarování kočky,“ povzdechla si maminka. Pak se podívala na kluky a řekla: „Takže, moji milí ochutnávači. Teď hezky vymyslete, jak to spravíte, jinak to Barunce moc radosti neudělá.“
Při slovech „teď hezky vymyslete“ kluci ožili. Vymýšleli moc rádi.
„Třeba bychom mohli dát kočičce něco do tlapek. Mám tu hezké autíčko,“ vytahoval hračku Tom.
„Radši něco měkkého. Autíčko jí mohlo tlapky zničit a taky má kola. Asi by ujelo,“ řekl Jindra a zamyslel se. Pak se otočil na maminku a zeptal se: „Nemáme nějakou myš?“
„Fuj, živou myš na dort?“ prskal Tom.
„Ale ne,“ bránil se Jindra, „myslel jsem hračku.“
Maminka se musela zasmát. Pak chytla kluky za ramena a řekla: „Tak pojďte, vy moji kutilové. Zbyla mi tam ještě trocha marcipánu, tak můžete nějakou myšku vymodelovat.“
Klukům se nápad s marcipánem moc líbil. Za chvíli byla myš na světě a ani nebylo poznat, že z dortu někdo uždiboval.

Když druhý den na oslavě přinesla maminka dort do kuchyně, kluci hned hlásili: „S tím dortem jsme mamince pomáhali!“
„No, pomáhali,“ ozval se tatínek, „já jsem slyšel, že jste nejdřív uždibovali, a pak napravovali škody.“
Bára se zasmála a mrkla na kluky: „Ale ta myš se vám moc povedla.“
„Viď, že jo,“ ožili kluci a podávali Barči zabalený dárek: „A to není všechno. Ten hlavní dárek je tady!“
Bára ho hned rozbalila. Domeček se jí moc líbil, a když uviděla dvě papírové kočičky, které se v něm zabydlely, dala bráškům pusu: „Dík, kluci, moc se vám to povedlo. Jste vážně prima.“
Kluci zářili radostí, Barča byla spokojená a všichni si užili pěkné narozeninové odpoledne.

Žádné komentáře:

Okomentovat