Neposlušná peřina (9. 2. 2020)


Neposlušná peřina

Pavlík byl nemocný. Včera odpoledne ještě běhal s tatínkem po zahradě, kouloval se a dělal andělíčky.
Dnes ráno se probudil a všechno ho moc bolelo.
„Jémine, ty celý hoříš,“ vyděsila se maminka a hned Pavlíka změřila. Teplotu měl pořádnou, a tak ho maminka uložila do postele, uvařila mu teplý čaj a na chvíli si k němu sedla.
Hladila ho po rozpáleném čele a jemně mu zpívala. Pavlík usnul. Nebyl to ale spánek klidný. V horečce se celou dobu převaloval a často volal něco ze spaní.
Aby ne. Zdálo se mu totiž o jeho peřině, která ho nejdříve nechtěla poslouchat. Pořád mu klouzala z postele a krčila se mu. Nejdříve si s ním chtěla hrát na schovávanou a nechápala, že Pavlíkovi není dobře a musí ležet. Pak ho dokonce začala honit. Dokud před peřinou utíkal v pokoji, bylo to v pohodě. Najednou však peřina otevřela dveře a vyběhla za Pavlíkem ven.
Pavlík byl jenom v pyžamku. Nohy ho zábly na studeném sněhu, bořil se do něj, a když utíkal kolem potoka, uklouzla mu noha a on se lehce propadl do studené vody.
„Maminko! Maminko! Pomoc!“ volal ze spaní.
Maminka k němu hned přiběhla. Snažila se ho probudit, ale nešlo to. Pavlík byl celý zpocený. Vyměnila mu alespoň pyžamo, zakryla ho suchou stranou peřiny a na chvíli si k němu lehla.
„Neboj se,“ šeptala mu do ouška, „je to jen zlý sen. Všechno je v pořádku.“
Maminčin hlas jakoby dolehl Pavlíkovi do sna. Už nebyl ve studené vodě. Teď ležel na rozkvetlé louce. Sluníčko ho pěkně hřálo a on si užíval krásného pohledu na krajinu okolo. Kousek od něj si na květ kopretiny sedl barevný motýl a o kousek dál poskakoval luční koník. Pavlík vstal a pustil se za ním. Když ho chytil, celý spokojený se na něj zadíval.
„Hop“ a koník byl ten tam.
„A hele, tamhle jsou ostružiny, mňam.“ V puse se mu udělalo sladko při pomyšlení na tmavé lesní plody. Už měl trošku hlad. Utíkal k nim.
Najednou však něco vyplašilo ptáčky u ostružinového keře. Pavlík se rozhlížel okolo: „Co by to mohlo být?“
Vtom se za keřem začalo zvedat něco velkého. Byla to zase Pavlíkova peřina.
„Už tě mám!“ hlasitě burácela a hnala se s otevřenou náručí k němu.
„Ach ne,“ posteskl si Pavlík a začal utíkat. Byl to strašný závod. Slunce začalo pálit tak moc, že chlapec cítil sucho v ústech. Nohy ho bolely. Už nemohl dál. Upadl na zem a poslední, co viděl, byla jeho obrovská peřina, která byla snad desetkrát větší než on. Valila se na něj jako mořská vlna a on věděl, že už ho nic nezachrání.

K večeru se probudil. Maminka, která právě vcházela do pokoje, se ustaraně zeptala: „Jak se cítíš?“
„Já,“ rozhlížel se Pavlík zmateně kolem sebe a nemohl ze sebe vypravit další slova.
„Neboj, něco se ti zdálo,“ řekla maminka a lehce ho objala.
Teď si Pavlík na všechno vzpomněl. „Zdálo!“ vyhrkl. „Honila mě moje peřina. Ale nebyla taková malá jako teď,“ zkoumavě se na ni zadíval, „byla obrovská, až zakrývala nebe.“
„To mi budeš muset povyprávět,“ usmála se na něj maminka.
„Teď se ale převlečeš do suchého pyžama, pořádně se napiješ a já ti změřím teplotu. Pěkně ses při tom svém dobrodružství zpotil.
Maminka viděla, že Pavlíkovi jeho dlouhý spánek pomohl a byla ráda, že nejhorší má snad za sebou.
Pavlík byl zase rád, že jeho peřina je úplně normální. Stejně si ji ale večer před spaním raději celou zkontroloval. Co kdyby náhodou…


Žádné komentáře:

Okomentovat