Nespokojený šnek (14. 6. 2020)


Nespokojený šnek

Žil jednou jeden šnek. Když byl ještě malý, rád objevoval vše nové a radoval se ze všeho, co bylo kolem něj. Z modré oblohy, ze zářivého slunce, z deště, který přinášel novou vláhu, z květin a stromů, které mu poskytovaly stín, z kamarádů, které měl kolem i ze svého domečku, který si vozil pořád s sebou. Měl rád život a byl rád na světě.

Když povyrostl, začal být nespokojený.
„Proč to slunce musí tolik pálit?“ ptal se a maminka mu odpovídala: „Aby celou přírodu pěkně prohřálo a rozveselilo.
„Proč déšť tolik studí?“ nechápal a tatínek na to: „Déšť přinese osvěžení a uvidíš, až zase vysvitne slunce. Celá příroda bude plná drobných perliček. Bude to krásná podívaná.“
„Jak je možné, že já jsem tak malý a všechny květiny mají lepší rozhled než já?“ zlobil se a kamarádi mu říkali: „Buď rád, takhle se lépe schováme před nebezpečím.“
„Jak to, že některá zvířata jsou tak rychlá a já se sotva vleču?“ mračil se.
„Kam bys pospíchal?“ divili se všichni. „Nepotřebujeme někam spěchat. Naše rychlost nám přece stačí.“ utěšovali.
„Když já toho chci tolik vidět. Proto potřebuji být rychlý!“ vysvětloval šnek. „Co tady u nás. Všechno už znám a nebaví mě to tady.“
Rodinu i kamarády jeho slova mrzela. Vždyť jim bylo společně dobře. Navzájem si pomáhali, společně se radovali, a když se stalo něco zlého, byli tu jeden pro druhého.
„Tak jdi do světa,“ řekl tatínek, „sám brzy zjistíš, jak dobré je mít kolem sebe ty, kteří tě mají rádi.“
„To možná ano, ale taky poznám spoustu nových věcí,“ radoval se šnek a hned vyrazil.

Kamarádi se s ním chtěli rozloučit, ale on se nedíval za sebe. Viděl jen to před sebou. Skvělé dobrodružství, nový svět i kamarády.
„To budou všichni koukat, až se vrátím,“ pomyslel si šnek. „Budu toho o světě vědět víc než oni.“ Už si představoval, jak ho všichni budou nadšeně vítat. On jim bude o své cestě vyprávět a oni budou jen kulit oči. Připadal si teď velmi důležitý.

Jakmile se dostal do míst, kde to neznal, objevila se před ním nová krajina, neznámé květiny i některá zvířata, která zatím neviděl. Jako by se vrátil v čase a stal se zase malým spokojeným šnečkem, který žasne nad krásou všeho nového. Nezapomněl při tom být opatrný. Často se krčil pod listy trávy nebo mezi větvemi keřů a vše okolo bedlivě pozoroval. Musel přece o nových zvířatech zjistit, zda jsou pro něj nebezpečná nebo ne. A dobře dělal.
Z nových rostlin si také vždy jen kousek uždibl. Když mu zachutnaly, vychutnal si pak svoji snídani, večeři či oběd a dobře si pamatoval, která rostlinka je dobrá k snědku. Naopak těm hořkým a méně chutným, těm se vyhýbal.

Jednoho dne se šnek dostal až k okraji pole, kde rostly červené vlčí máky a nádherně modré chrpy.
„Vy jste ale krásné!“ rozplýval se šnek a květiny se začervenaly. Už dlouho od nikoho neslyšely, že jim to sluší.
„Děkujeme,“ ozvaly se a rozzářily své barvy ještě více. Zelenkavé přírodě opravdu moc slušely a každý, kdo šel okolo, na ně obdivně pohlédl.
Šnek na okraji pole zůstal několik dní. Vyprávěl květinám o své cestě světem. Ony tiše naslouchaly a na oplátku mu zase vyprávěly o tom, co ze své výšky vidí.
„Vy se máte, že se můžete poohlédnout po krajině okolo,“ povzdechl si šnek, „já jsem pořád jen u země a vidím toho maličko.“
„Myslím, že se pleteš,“ odvětila jedna chrpa. „Je pravda, že máme rozhled, ale my zase nevidíme tak dobře zblízka svět pod sebou. Když na nás některý z broučků zavolá, často ani nevíme, kde ho máme hledat. Nedávno musela jedna beruška dolétnout až k nám, abychom viděly, že má barvu podobnou vlčím mákům.“
„No, jo, to se někdo má, že je tak krásně barevný,“ ušklíbl se šnek, „to moje barva je úplně obyčejná. Proč nemůžu být taky krásně barevný?“ zeptal se a v očích se mu zalesklo maličko závisti.

A jéje. Ještě nedávno byl šnek plný radosti a nadšení. A teď? Už zase začíná být nespokojený.

Chrpa se na něj mile usmála a řekla: „Máš krásnou barvu. Je podobná kamínkům na poli. Určitě se díky ní dobře schováš.
„Kamínkům na poli? Obyčejným kamenům?“ zamračil se šnek a spustil: „Vidíš, jak jsem obyčejný! To ty. Tobě se to mluví. Jsi modrá jako obloha. Jsi krásná a podívej na mě. Jsem obyčejný a ošklivý!“
Chrpa se ho snažila potěšit. Nechápala, jak se šnek mohl během takové chvilky změnit. Žádná její slova však nebyla dost dobrá. Každou větu si šnek vyložil po svém a byl čím dál víc nazlobený.
Chrpy po sobě začaly otáčet své hlavičky a tiše se ptaly: „Co se to stalo s naším kamarádem? Nikdo mu přece nic neudělal a on je teď takový.“
„Jen ho nechte. Ráno je moudřejší večera,“ radily vlčí máky, a tak brzy utichl šepot mezi nimi a všichni usnuli.

Ráno však lépe nebylo. Šnek byl čím dál víc nespokojený a začal dokonce chrpě vyčítat její barvu. Chrpa zesmutněla. Ráda si se šnečkem povídala, byl to její kamarád. Teď se však nechoval hezky.
„Potěšilo by tě, kdybys měl moji barvu?“ špitla.
„Že se ptáš? Být tak krásně modrý jako ty, to bych si výskal!“ zvolal šnek.
„Já brzy odkvetu,“ řekla chrpa a svoji barvu ti ráda dám. Jestli ti to udělá radost. Chtěla bych, abys byl zase veselý a spokojený.
„Tak na co čekáš?“ odsekl šnek.
Chrpa smutně sklonila svoji hlavu a začala plakat. Všechny slzy s sebou nesly kousek její modře. Dopadaly na šnekovu ulitu, a ta se barvila do modra. Když doplakala, zadívaly se na ni její sestřičky: „Co jsi to udělala? Vždyť jsi teď celá bílá?“
Chrpa si otřela slzy: „Krásně bílá. Jak kopretiny tamhle na louce.“ Usmála se a s láskou se zadívala na svého kamaráda: „Teď už jsi spokojený?“
Šnek nemohl uvěřit svým očím. Jeho ulita je modrá. Modrá jako nebe. Modrá jako chrpy. Radoval se, usmíval se a zářil na celé kolo svojí novou barvou.
„A teď mi pověz zase něco o své rodině,“ zaprosila chrpa. Moc ráda poslouchala šnekovo vyprávění o šnečí rodině, která bydlela daleko od nich.
„No jo, moje rodina. Moji kamarádi. Musím se jim pochlubit, jak jsem krásný!“ zvolal šnek a vydal se na cestu zpátky.
„A co já?“ ptala se chrpa. „To se ani nerozloučíš?
„Co ty?“ otočil se šnek. „Říkala jsi, že brzy odkveteš. A vlastně tě nebude ani škoda, když jsi teď tak nebarevná.“ Zvedl hlavu pěkně vysoko a už se ani neohlédl.
Chrpa se tiše rozplakala. Její sestřičky ji utěšovaly a znovu se jí ptaly: „Proč jsi to udělala? Podívej, jaký je? Namyšlený! Tohle přece není žádný kamarád!“
„Ale já ho měla moc ráda,“ řekla tichým hláskem chrpa a její sestřičky smutně sledovaly, jak jí opadávají bílé vlásky z její střapaté hlavičky a ona vadne.
Šnek zaslechl poslední slova a trošku ho píchlo u srdce. Neměl by se přece jen rozloučit? Nebylo mu tady přece tak zle a s květinami se cítil dobře. Ale ne, musí teď honem domů, aby všem ukázal, jak je skvělý.

Cesta domů však byla pro šneka hodně nebezpečná. Díky své nové barvě zářil na všechny strany a bylo lehké ho zahlédnout. Někteří ho obdivovali. Modrého šneka ještě neviděli. Byl to jedinečný šnek. Jiní se divili, jak je to možné a šneka varovali. Vždyť se svojí modrou barvou bude mít problém se schovat. A co když se setká s nějakým nepřítelem?
Šnek si z takových řečí nic nedělal. Vždycky mu přece stačilo schovat se pod listy květin nebo mezi větvičky keře.
Jenomže, ono to nestačilo. Jeho zářivě modrá ulita přitahovala oči všech, a tak byl problém, aby ho nezahlédli větší ptáci, kteří si na něm chtěli pochutnat. Šnek se každou chvíli schovával. V noci nemohl spát, jak se bál dalšího dne a začal litovat, že mu chrpa dala svoji barvu.
„Půjdu za ní zpátky a barvu jí vrátím,“ rozhodl se. Věděl, že cesta zpátky nebude jednoduchá a taky se styděl za své chování, ale nebezpečí bylo tak veliké, že už nechtěl být modrý ani na chvíli.

Když se vrátil na místo, kde rostly chrpy, hledal mezi nimi tu svoji. Krásně bílou. Nikde však nebyla. Začal se vyptávat: „Povězte mi, kde je moje bílá chrpa?“
Květiny mlčely.
„No tak! Přece tady někde musí být!“ začal křičet. Pak si pomyslel: „Možná se jen schovává a stydí se za svoji bílou barvu.“
„Chrpo! Bílá chrpo! Neschovávej se! I když jsi bílá, jsi krásná!“ volal šnek a pokračoval: „Nezlob se na mě. Teď už vím, že jsem byl hloupý. Modrá sluší víc tobě než mě. Vezmi si ji zase zpět. Ty budeš krásně modrá a já zase jako kamínek. Kamínek, co se lehce schová před vším zlým.“
S nedočkavostí hleděl šnek do záplavy modrých květů. Jeho bílá chrpa však nikde. Zesmutněl. Asi se na něj zlobí.
V tom se k němu sklonila jedna její sestřička: „Už tě neslyší. Uvadla. Uvadla steskem na svým ztraceným kamarádem.“
Šneka v tu chvíli zabolelo u srdce. Rozplakal se. Kdyby nebyl tak domýšlivý. Kdyby nechtěl být lepší než je. Ach, kdyby tak mohl vrátit čas, hned by svojí chrpě řekl, že ji měl také rád.“
Potom vzhlédl nahoru: „Dobrotivé nebe, vezmi si modrou barvu. Tobě bude slušet mnohem víc než mě. Už vím, že jsem byl hloupý.“ A plakal dál.
Nebe jako by ho zaslechlo. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Dešťové kapky se připojily ke smutku malého šneka a postupně z něj smývaly modrou barvu. Když dopršelo, v paprscích slunce zasvitly na každém stéblu trávy i na každé květině jasné vodní perličky.
Šnek se zadíval na krajinu kolem. Byla svěží a radostnější. Přesně, jak mu kdysi říkal tatínek. Utřel si slzy, omluvil se květinám a vydal se domů.

Cestou přemýšlel o všem, co se stalo. Věděl, že čas zpátky vrátit nemůže, ale může svůj další život prožít tak, aby už nikdy nemusel litovat toho, co udělal.
Brzy zahlédl svůj domov. Na chvíli se zastavil. Když si vzpomněl, s jakou odtud odcházel, zastyděl se. Pak sebral všechno své odhodlání a s jasným srdcem i myslí vykročil za svojí rodinou i kamarády.
Objal maminku, tatínka i svoje sourozence a přivítal se se svými starými kamarády.
Ti nemohli uvěřit, že se šnek ve zdraví vrátil a chtěli připravit velikou slavnost na jeho přivítání.
„Slavnost si nezasloužím,“ sklopil oči šnek a všem vyprávěl, co na své cestě zažil. Oči se mu rozjasnily, když vyprávěl o barevných květinách na okraji pole a o své milované chrpě. Smutně pak pokračoval a všem řekl, jak se zachoval, a jak přišel o svoji kamarádku. Pak se ale na ostatní zadíval a řekl: „Už vím, že jsme každý takový, jací máme být. Už vím, že mnohem důležitější než být sám, je mít někoho, kdo tě má rád a navzájem se o sebe můžete postarat. Nezlobte se, že jsem byl takobý. Teď už si budu vážit toho, co mám.“
Všichni byli dojati slovy mladého šneka. Viděli, že to, co si prožil, nikdy nezapomene a bude mu to k užitku. Rodiče ho pohladili: „Jsme rádi, že tě máme zase doma. Uvidíš, že ti brzy bude lépe.“

Měli pravdu. Mezi svou rodinou a kamarády se šnek rozveselil a každý den byl vděčný za všechno, co mu život připravil.



Žádné komentáře:

Okomentovat