O smutném klavíru (1. 12. 2019, 6. 12. 2020 k poslechu)

O smutném klavíru

„Mamí, nemůžu spát! Něco mě tlačí!“ zapištěla malá myška.

„Tak si lehni kousek vedle,“ zabručel starý klavír.

„Co se stalo?“ zeptala se máma myška.

„Ále nic,“ ozval se znovu klavír, „protahoval jsem se a jedna struna se nevrátila zpátky. To se stává. A teď už chci spát,“ zamumlal a během chvilky usnul.

Máma myška srovnala hnízdečko, malá myška se uvelebila o kousek vedle a brzy také usnula.

Je vám divné, že myšky bydlí v klavíru? Je to sice neobvyklé, ale divné ne. Klavír nebýval vždy starý a ubručený. Hrávalo na něm spousta dětí i učitelů a on se těšil na chvíli společných koncertů. Vždy, když se rozezvučely jeho struny, byl klavír v sedmém nebi. Miloval hudbu a často si tajně pobroukával známé melodie.

Čas však běžel a klavír pomalu zestárl. I starý klavír umí krásně hrát, ale jednou se stalo, že na jeho místo pořídili klavír docela nový a jeho si odvezl jeden pan učitel k sobě domů. Což o to, nebylo to tak zlé. Pan učitel uměl krásně hrát, a i když klavíru chyběly chvíle koncertů, které vždy doprovázel bouřlivý potlesk, měl alespoň svůj domov, klid a hudbu.

Po nějaké době se začaly učit hrát na klavír děti pana učitele. Šlo jim to moc pěkně, ale klavíru se to pranic nelíbilo. Jak všichni ví, žádný učený z nebe nespadl, a tak začátky hraní vždy provází nějaká ta chybička. Na to už ale nebyl klavír zvyklý. Chtěl, aby se na něm hrály pořádné skladby a ne nějaké obyčejné brnkání.

Tak si jednoho dne usmyslel, že dětem hraní překazí. Když chtěla Maruška zahrát stupnici E-dur, po zvučných tónech se ozvalo zaskřípání, a i když mačkala klávesy, jak nejvíce uměla, nevydaly žádný zvuk. Pak to zkusil Adámek. Začal hrát písničku „Skákal pes“, ale bohužel už nedoskákal. Stalo se mu to samé co Marušce.

„Tatínku!“ zavolaly obě děti a Adámek si stěžoval: „Klavír zlobí. Nechce hrát některé tóny.“

„Tak se na to podíváme,“ řekl tatínek a šel prozkoumávat, kde je asi problém. Nezdálo se, že by bylo něco v nepořádku. Klavír však skřípěl dál a hrát na něj nešlo.

Děti zesmutněly.

„Asi je nastydlý,“ zapřemýšlela Maruška, „když jsem byla nastydlá já, taky jsem nemohla mluvit.“

 „Nebojte se,“ hned zítra zavolám panu ladiči, aby se na náš nemocný klavír přišel podívat,“ šibalsky mrkl na děti tatínek.

Jenomže ani pan ladič nepřišel na to, co má udělat. Zkoušel struny dotáhnout, odtáhnout, promazat, vyměnit, ale stále nic. Když hrál pan učitel, klavír ještě občas nějaký tón vydal, ale jak se k němu přiblížil Adámek s Maruškou, klavír mlčel nebo vrzal.

A tak skončil v kůlně zakrytý plachtou. S příchodem studeného podzimu se kolem něj začala hemžit myší rodinka, která hledala úkryt před zimou. Klavír je nejdříve odháněl a strašil svými hlubokými tóny, ale myšky se nedaly a udělaly si v něm hnízdečko.

Nakonec si klavír na myší rodinku zvykl a byl docela rád. Teď už nebyl tak sám a myšky mu alespoň přinášely zprávy z venku.

Tak uběhlo pár desítek let, v klavíru se vystřídalo několik generací myšek a klavír ztratil jakoukoli naději, že by ještě někdy hrál.

Když nemohly malé myšky usnout, vyprávěl jim o starých časech. O lidech, kteří se o něj starali. O dětech, které na něm hrávaly a o velkém potlesku na každém koncertě.

„Jó, to byly časy,“ zasnil se zase klavír, „že já jsem je tehdy tak zlobil. Mohl jsem být v teple a lidé by se o mě starali. Teď už se nedá nic dělat.“

„Ale jsi krásně teplý domeček,“ povzbuzovaly ho myšky, „a my jsem rády, že tě máme.“

Klavír se trošku pousmál a svými starými strunami zkusil vyloudit několik jemných tónů. „Ach, kdyby tak ještě někdy mohl hrát.“

Jednoho dne začalo být kolem kůlny rušno.

Do hnízda přiběhla malá myška celá ustrašená: „Maminko, venku je spousta lidí a nějaké stroje. Zaslechla jsem, že chtějí kůlnu zbourat.“ Máma myš se polekala. Co bude s jejich rodinou? Pak se ale vzpamatovala a sama šla na výzvědy. Když přišla, tvářila se ustaraně: „Musíme si najít jiný domov, děti, tady už pro nás není bezpečno.“

Během chvilky byly myšky pryč a klavír osaměl. Ne však na dlouho.

Do kůlny vběhl malý klučina. Obhlížel staré nářadí, bedny se starými věcmi a nakonec přišel až ke klavíru. Odtáhl těžkou plachtu.

„Babičko,“ zavolal, „pojď se podívat, něco jsem našel!“

Ve dveřích se objevila usměvavá tvář starší paní.

„Koho mi jen připomíná?“ přemýšlel klavír.

V tom někdo otevřel jeho poklop a prsty se dotkl klaviatury. Byl to krásný pocit.
„To je náš starý klavír. Na ten jsem se učila hrát. Měla jsem ho moc ráda,“ zavzpomínala babička Maruška.

„A proč je tady? Proč ho nemáš doma?“ zeptal se chlapec.

„Jednoho dne nám klavír onemocněl, a protože ztratil svůj krásný hlas, dal ho tehdy tatínek sem, do kůlny,“ odpověděla babička.

„Klavír může onemocnět?“ zajímal se malý Vašík.

„No, já si tenkrát myslela, že je nemocný, a že se uzdraví. Ale nikdo mu nedokázal pomoci a my dodnes nevíme, co se s ním stalo.“

„Já to moc dobře vím,“ chtěl klavír zakřičet, „byl jsem hloupý! Kdybych tak mohl vrátit čas!“ Nikdo ho však neslyšel.

„Můžu si na něj zahrát?“ zeptal se Vašík.

„Určitě to můžeš zkusit,“ usmála se na něj babička, „ale nebuď smutný, když se neozve žádný zvuk.“

Chlapec přišel blíž. Opatrně se dotkl kláves a jednu zmáčkl. Nic se neozvalo. „Asi to bylo málo, zkusím to víc,“ řekl odhodlaně.

Klavír se snažil, co to šlo. Moc toužil po tom, aby ještě naposledy uslyšel alespoň jeden svůj tón. Jakmile Vašík klávesu zmáčkl, ozval se jemný zvuk. Vašík mačkal klávesy dál a dál a klavír se snažil jako ještě nikdy v životě.

Byl spokojený. I když se mu to nepodařilo pokaždé, několik tónů přece jen zaznělo.

„Babičko,“ volal nadšeně Vašík, „já hraju! Poslouchej!“

Babička Maruška poslouchala se zatajeným dechem. V myšlenkách se vracela do svého dětství a na rtech se jí objevil úsměv. Ze snění ji vyrušil Vašík: „Můžu si ho nechat?“

Babička se zarazila: „Já nevím, Vašíku. Je už moc starý. Ani nevím, zda by šel vůbec opravit.“

„Ale hraje,“ volal chlapec, „však to sama slyšíš! Prosím!“

Klavír měl veliké štěstí, že ho Vašík objevil, a že o něj tolik stál.

Podařilo se ho opravit a jemu se splnilo to největší přání. Opět se rozezněly jeho struny a jemu vůbec nevadilo, že se Vašík občas spletl. Vždyť to k začátku hraní vždycky patří.

Postupem času se od jednoduchých písniček dopracoval, teď už o dost větší Vašek, ke složitějším skladbám. Na klavír hrával často a rád, a když přišla na návštěvu babička Maruška, byl na všechny tři krásný pohled. Babička s Vaškem se usmívali a klavír zářil štěstím. Jeho tóny zněly do celého okolí a těšily všechny, kdo je slyšel.