O nových tkaničkách (10. 11. 2019, 15. 11. 2020 k poslechu)

O nových tkaničkách

Anička je malá holčička, která miluje přírodu a moc ráda běhá venku na zahradě nebo na rozlehlé louce za jejich domem. Když je léto, vyběhne ven klidně bosky. Vždyť jemná tráva je na bosé nožky tak příjemná.

Teď je však podzim, zem začíná vychladat a maminka se bojí, aby Anička neprochladla. Musí už si tedy obouvat boty. Anička běhá po venku opravdu moc ráda, a proto si botičky obouvá několikrát denně.

Tak se jednou stalo, že její staré tkaničky povolily a místo toho, aby Aničce pomohly se zavázáním botasek, roztrhly se a zůstaly dívence v ruce.

Anička je však holka šikovná, a tak se nerozplakala, ale hned si věděla rady. Místo tkaniček si navázala silnější provázek. Za chvilku však přiběhla domů celá nešťastná, protože se jí provázek stále rozvazoval.

„Jen se neboj,“ těšila ji maminka, „hned zítra po škole půjdeme a koupíme ti nové tkaničky.“ Pohladila Aničku po vlasech a dodala: „Teď pojď domů, zahrajeme si spolu domino.“Jé, domino, to Anička milovala. Moc ráda počítala tečky na dominových kostkách a skládala z nich cestičky. Na konci hry pak přemýšlela, jaký tvar jí vyskládané kostky připomínají. Úplně nejvíce však měla ráda, když domino skládala tenkou stranou opatrně blízko sebe, a pak do poslední dominové kostky žduchla. Celý had se sesunul pěkně na stůl a udělal přesně takový tvar, jaký si Anička vymyslela.

Další den po škole maminka splnila slib a koupila Aničce tkaničky. Dokonce dvoje. První byly krásně oranžové a Anička už si představovala, jak hezky budou zářit na jejích botičkách. Druhé byly duhové. Takové Anička ještě nikdy neměla a už se těšila, až je vyzkouší.

Doma se dlouho nerozmýšlela. Oranžové tkaničky byly sice krásně zářivé, ale na duhové byla moc zvědavá, a tak si je hned navlékla do svých botasek.

To byla krása! Anička se nemohla na tkaničky vynadívat. Jako by se na jejích botičkách zachytil kousek duhy a zdobil je tak, že celé zkrásněly.

Už se nemohla dočkat, až s nimi vyběhne ven.

„Aničko!“ ozvalo se z kuchyně, „pojď se nasvačit, a pak šupky dupky uklidit pokoj.“

„Ach jo,“ povzdechla si Anička. Včera slíbila mamince, že si dnes odpoledne pokoj uklidí. Zítra má přijet babička s dědečkem, tak ať ho má pěkně nachystaný. Dnes se jí ale do úklidu nechtělo. Raději by si obula své boty s krásnými duhovými tkaničkami a běžela se pochlubit kočce Micce.

Nedalo se nic dělat. Slib je slib a taky nechtěla před dědou a babičkou vypadat jako nepořádnice. A když si s úklidem pospíší, na běhání po venku jí určitě zbude dost času.

Měla pravdu. Pokojík byl uklizený za chviličku, a tak se mohla vydat na zahradu. U botníku se však zarazila. Boty tam byly, ale tkaničky nikde. Že by si z ní maminka nebo tatínek udělali legraci?

„Maminko!“ zavolala Anička. „Kde jsi mi schovala moje duhové tkaničky?“

Maminka přispěchala a nechápavě se na ni podívala: „Já ti nic neschovávala. Jsi si jistá, že sis je do bot navlékala?“

„Ano,“ odpověděla Anička a na chvíli se zamyslela. Vracela se ve vzpomínkách do okamžiku, kdy si tkaničky navlékala. Byla si jistá, že si je do bot dávala.

„A co ty, tatínku? Neschoval jsi mi tkaničky“ zeptala se tatínka, který se objevil ve dveřích.

„Proč bych ti schovával tkaničky?“ divil se tatínek. „Vždyť to není žádná legrace.“

Anička tomu nerozuměla. Tkaničky si do bot navlékala, to ví jistě. Ale teď nikde nic.

„Tak si navlékni ty oranžové,“ těšila ji maminka, „jsou krásné a já se po těch duhových podívám. Třeba sis je jenom někam odložila.“

Anička pokrčila rameny, smutně si do botiček navlékla oranžové tkaničky, ale když viděla, jak se její boty rozzářily, usmála se a vyběhla na zahradu.

Mezitím hledala maminka duhové tkaničky. Na botníku nebyly, za ním také ne, ani v šatní skříni. Podívala se znovu do nákupní tašky, ale také nic. Nemohla tušit, že se tkaničkám nechtělo zavazovat jen tak obyčejné boty a raději se vyvlékly. Teď právě vykukovaly zpod zrcadla a chichotaly se, jak se jim podařilo pěkně utéct.

„Tkaničky jsem nikde nenašla,“ řekla maminka smutně Aničce, která se vracela domů.

„To nevadí,“ usmála se na ni Anička, „tyhle oranžové jsou prima! A duhové se třeba časem najdou.“

„A nenajdou!“ chichotaly se tkaničky za zrcadlem. „Půjdeme do světa a nikdo nás nebude vázat na nějaké boty. Pche!“

V noci vylezly ze své skrýše a doplazily se až k oranžovým tkaničkám: „Vy jste tedy svázané. To je hrůza, takhle vypadat. To my jsme stále pěkně rovné, bez kliček a smyček a hlavně jsme volné! Ne jako vy!“

Oranžové tkaničky jim však vesele odpověděly: „Ale nám nevadí být svázané. Naopak. Anička z nás má velikou radost, a kdybyste věděly, jak moc jí pomáháme! Bez nás by jí botičky klouzaly z nohy.“

Duhové tkaničky se tomu jen ušklíbly a hned ráno pospíchaly poznávat velký svět. Z domu to šlo lehce. Protáhly se pootevřeným oknem a šup! Byly na zahradě. Tráva byla plná chladivé rosy, která pořádně studila, ale tkaničkám to nevadilo. Už se viděly, jak budou slavné. Jistě jsou jediné tkaničky, které se vydaly poznávat svět.

Nedostaly se však ani na konec zahrady. Při ranní procházce si jich všimla kočka Micka. Tkaničky se jí moc líbily, a tak si s nimi začala hrát.

„Au, pusť nás!“ žadonily tkaničky. Kočka je však neslyšela a hrála si dál. Než se tkaničky nadály, ztratily svoji krásu a celé potrhané naříkaly nad svým neštěstím.

Takhle je v trávě našla Anička, která se šla jako vždy proběhnout po zahradě.

„Maminko, podívej! Našla jsem své duhové tkaničky. Vypadá, že si s nimi Micka pohrála,“ ukazovala zbytky tkaniček mamince a uvažovala: „Jen by mě zajímalo, jak k nim přišla.“

Když oranžové tkaničky na Aniččiných botách viděly, co se stalo duhovým tkaničkám, jen si povzdychly: „Raději jste měly zůstat doma a pomáhat Aničce. Teď už nejste k ničemu.“

A měly pravdu. Duhové tkaničky už to taky věděly, ale čas zpátky vrátit nejde a tak skončily v koši.

A oranžové tkaničky? Ty se ještě dlouhou dobu radovaly z toho, jak jsou užitečné, a jak jim to na Aniččiných botičkách sluší😊.