Nový domov (31. 5. 2020)


Nový domov

Vysoko v koruně starého ořechu se zalíbilo dvěma hrdličkám. Jaro bylo v plném proudu a páreček ptáčků si řekl, že je čas zahnízdit a snést vajíčka. Začali tedy pilně stavět hnízdo. Hledali kousky klacíků a větviček, zobáčky je rovnali mezi větvemi do kulatého hnízda. Ke konci už větvičky nosil jenom sameček a samička rovnala a odpočívala.
Brzy byly hrdličky s prací hotovy a libovaly si, jaké hezké místečko si našly. Výhled do kraje byl kouzelný. Nedaleko malý lesík, na druhé straně vysoký kopec, na němž stál starý hrad, a pod ním potůček, který se linul krajinou jako třpytivá stuha.

„Místo pro naše hnízdo jsi vybral skvěle,“ chválila hrdlička samečka a on se jen dmul pýchou. „Jsem ráda, že naše děti budou vyrůstat právě tady,“ pokračovala a spokojeně se přitulila k samečkovi.
Každý den pak oba létali do kraje hledat potravu, a když měli žízeň, napili se z potůčku pod hradem. Brzy se v hnízdě objevila dvě bílá vajíčka a ptáčci se začali těšit na své ptačí děti.
„Až se vylíhnou, naučím je létat tak dobře, jako to umím já,“ pronesl sameček.
„Nejdříve je ale budeme muset pořádně nakrmit,“ zasmála se samička, „vždyť jak se narodí, budou to malá holátka a bude chvíli trvat, než zesílí.“
„To je pravda,“ zamyslel se sameček a za chvilku už hlásil: „Tak to já jim budu nosit to nejlepší jídlo, aby brzy vyrostla.
Samička se na něj usmála a vyletěla si trošku protáhnout křídla a sezobnout nějaké semínko. Vajíček se teď ujal sameček. Opatrně si na ně sedl, aby nevychladla a už se těšil, až bude ta svoje písklata učit všemožným kouskům.

Nemusel čekat dlouho. Za 14 dní byla ptáčátka na světě. Nejdříve byla opravdu maličká a křehká. Postupně ale zesílila a moc ráda poslouchala tatínkovo vyprávění o světě kolem.
„Kdy už poletíme?“ ptala se nedočkavě. „Chceme se také napít z potoku a proletět se kolem hradu stejně jako ty, tati.“
„Jen se nebojte,“ ujišťoval je tatínek, „brzy poletíte. Ale teď pořádně jezte, odpočívejte a nabírejte síly. Na létání jí budete potřebovat.“

Když přišel den prvního vzletu, ptáčata se nemohla dočkat. Taky se trošku bála. Co když se jim to nepovede a oni spadnou? Maminka s tatínkem jim však dodávali odvahu, a když malí ptáčci poprvé na chviličku zaplachtili ve vzduchu, líbilo se jim to tak moc, že s létáním nechtěli přestat a trénovali až do večera. Však to bylo poznat. Každý večer bylo z hnízda slyšet štěbetání a dnes naši malí letci usnuli sotva se uložili k spánku.
„Jde jim to moc dobře,“ pochvaloval si tatínek.
„To, ano,“ pokývala hlavičkou maminka, „trošku jsem se bála, ale nakonec to obě naše děti skvěle zvládly. Teď už se o ně nebojím.“ Zavrtala se blíž k ostatním a spokojeně usnula.

Za několik dní už všechny hrdličky podnikaly krátké výlety do okolí a obdivovali se všem stromům, rostlinám i zvířatům. Tatínek s maminkou je učili, kde najdou nejlepší potravu, která zvířata jsou přátelská, a na která si dát naopak pozor. Jednoho dne se však málem stalo neštěstí.
Do zahrady, kde bydlely hrdličky, se zatoulal starý kocour. Když uviděl mladou hrdličku v trávě, začal se k ní plížit a už už by po ní skočil, kdyby jeho pozornost neodvedla větvička, která mu spadla na hlavu. Tu na něj shodila maminka hrdlička, zatímco mladou hrdličku pobídl k letu tatínek.
I přesto však kocour skočil a drápkem zranil hrdliččino křídlo. Tak tak, že doletěla zpět do hnízda. To ale nebyl konec. Kocour se začal škrábat po kmeni a větvích směrem k vyplašeným ptáčkům.
„Musíme pryč!“ rozhodl tatínek a s obavou se podíval na mladou hrdličku: „Zvládneš to?“
„Ano,“ špitla vylekaná hrdlička, „není to moc zlé a bolí to jen málo.“ Nebyla to však pravda. Hrdličku křídlo bolelo a rána ji po koucouřím škrábnutí pálila. Věděla ale, že tady není v bezpečí ona ani její rodina. Sebrala tedy všechny síly a …

…ptáčci vyletěli.

Kocour jen nazlobeně zamňoukl a díval se za odlétajícími opeřenci. Jeho okřídlená večeře právě odletěla a on si bude muset počíhat na nějakou neopatrnou myšku v zahradě.


Po chvíli hrdličky přistály na mladém javoru. Větve byly plné zelených lístků a poskytovaly jim útočiště před nezvanými hosty. Našly si silnou větev v blízkosti kmene a schoulily se k sobě. Dnes musí přenocovat tady a zítra začnou hledat nový domov. Všem bylo smutno. Vzpomněly si na svoje útulné hnízdo, ve kterém měly svůj domov. Kocour by se ale do zahrady mohl kdykoli vrátit, a tak teď zůstane opuštěné.
Ráno se ptáčci probudili do krásného slunečného dne. Jasné paprsky slunce jim i přes včerejší smutek přinášely nový den a s ním radost, že jsou všichni v pořádku a pospolu.
„Poleťme na snídani,“ vybídl rodinku tatínek.
„Leťte sami,“ ozval se slabý hlásek, „křídlo mě dnes bolí. Letět nezvládnu. Byla to zraněná hrdlička. Teprve teď si rodiče všimli, jak je pobledlá a křidélko má nateklé.
„Co budeme dělat?“ strachovala se maminka.

Vtom se ozval hlásek nad nimi: „Zaběhnu pro lístky jitrocele. Ten určitě pomůže.“
Hrdličky se otočily tam, odkud vycházel hlas. Byla to veverka. Několika skoky byla na zemi a za chviličku už nesla lístky jitrocele, kterými omotala hrdličce křídlo.
„Teď odpočívej a uvidíš, že zítra ti bude lépe,“ usmála se na ni a hned se zajímala, co se stalo. Ptáčci jí všechno vypověděli, a pak se zeptali: „Jak jsi nás našla?“
Veverka se jen usmála: „Já jsem vás hledat nemusela. Bydlím v dutině kousek nad vámi. Večer jsem zaslechla nějaké hlásky, a když jsem vykoukla, tak jsem vás uviděla. Protože jste nevypadali nebezpečně, šla jsem spát. Myslela jsem si, že ráno zase odletíte. Ale nebojte se, tady je bezpečno. Můžete tady nějaký čas zůstat.“
Hrdličky poděkovaly a narychlo si zhotovily hnízdo. S veverkou jim bylo veselo, ale i tak si chtěly najít jiný domov, který by pro ně byl také dobrým úkrytem.

To se jim nakonec povedlo. Když jednou letěli na výlet ke starému hradu, objevily v jeho staré zdi dost velikou skulinu pro celou rodinku. Nanosily si tam větvičky i suchou trávu, aby jim bylo mezi kamennými stěnami tepleji a udělali si z něj útulné útočiště. Našly tak svůj druhý domov.

Občas zaletěly za kamarádkou veverkou, a někdy cestovaly až ke staré zahradě. Jejich staré hnízdo vypadalo smutně a opuštěně…

…až jednou…

Bylo tehdy již horké léto. Mladé hrdličky se vydaly opět zavzpomínat na místo, kde se učily létat. Už z dálky byly slyšet radostné ptačí hlásky, a když se přiblížily až k ořechu, zahlédly ve svém starém hnízdě rodinku kosů.

No, ono to vlastně už nebylo jejich větvičkové hnízdo. Teď bylo vystláno suchou travou a kousky mechu. Větve v něm byly pěkně spletené a vypadalo velmi pohodlně. Hrdličky byly rády, že jejich starý domov přišel k užitku jiným ptáčkům, ale zároveň se polekaly. Musí je přece varovat. Co kdyby se poblíž toulal starý kocour. Přiletěly tedy až ke kosí rodince a jedna přes druhou se daly do povídání.
„A proto si dávejte pozor!“ končily vyprávění.
„Tak kocoura se bát nemusíme,“ řekl veselým hlasem táta kos. „Ten už to na nás taky zkoušel, ale naše děti spustily takový pískot, že rychle utekl pryč,“ zasmál se a podíval se na svoji rodinku.
„Jo, jo,“ přisvědčovala kosata, „pískali jsme tak moc, že se to nedalo poslouchat. A když jsme to tak udělali několikrát, přestal tady ten opelichanec chodit.“
Teď už se smály také hrdličky. Byly rády, že alespoň někdo na kocoura vyzrál. Pak popřály kosům hodně štěstí a letěly domů, aby tu novinu vyprávěly mamince a tatínkovi.

Ve skulině starého hradu bylo ten večer veselo. Hrdličky se ještě dlouho smály kocourovi, který utekl před kosím pískáním a společně se radovaly z toho, jak je jim hezky na světě.


Žádné komentáře:

Okomentovat