Oříškové překvapení (6. 9. 2020)

Oříškové překvapení

 

Na jedné zahradě stál vysoký ořech. Na jaře na něm vykvetla spousta jehnědových květů a strom se brzy zazelenal. V létě pak bylo možné v jeho koruně pozorovat mnoho zelených oříšků.

„Jé, to bude letos ořechová úroda,“ radoval se Tobiáš, který měl vlašské oříšky moc rád.

Na podzim každý den kontroloval posečenou zem pod ořechem a hledal spadané oříšky. Někdy se na stromě hezky vylouply a na zem spadly pouze se skořápkou. Jindy musel zelenou slupku z oříšku sloupnout, a pak teprve mohl skořápku rozbít a oříšek si vyloupnout. Měl moc rád čerstvé ořechy. Zvláštně voněly, byly křupavé a maličko hořké, ale to mu nevadilo. Občas z nich sloupl jemnou žlutou slupku a na dlani pak obdivoval bílé jadýrko.

„Je skoro tak bílé jako sníh,“ ukazoval mamince.

„To ano,“ odpověděla maminka, „když jsem byla malá, tak jsem si čerstvé oříšky taky vyloupávala.“

„A maminko, už se ti někdy stalo, že ve skořápce žádný oříšek nebyl?“ ptal se zvědavě Tobiáš.

„Ano,“ zasmála se maminka, „občas jsem našla oříšek s pořádnou dírou. Skořápka byla lehká a úplně prázdná. A víš, kdo to to udělal?“

„To tedy ne,“ řekl chlapec, „ale myslím, že to mohli být mravenci. Včera jsem viděl spadlé jablíčko se spoustou děr a dělali je mravenci. Tos měla vidět, kolik jich tam bylo.“

„Kdepak. Mravenci to nebyli,“ kroutila maminka hlavou, „díry do ořechů dělají ptáci, ale oříšky má taky moc ráda veverka. Vzpomínáš, jak jsme minule našli skořápky pod tou starou jabloní?“ zeptala se.

„No, jo. To byla veverka. Říkala jsi mi to,“ potvrdil Tobiáš. Pak se na chvíli zamyslel a mudrcoval: „Stejně by bylo prima mít ochočenou veverku.“

„A k čemu by ti byla?“ zajímala se maminka.

Tobiášovi se rozzářily oči a začal vysvětlovat: „Já bych ji jako neměl v kleci, víš? Byla by ochočená, ale byla by venku. Vždycky na podzim bych ji zavolal, ona by mi nalouskala oříšky a bylo by.“

„A co by z toho chudák veverka měla?“ zeptala se maminka.

„Neboj, já bych se s ní o ty oříšky rozdělil. Ona je malá, tak by jí stačila troška a oba bysme byli spokojení,“ vítězoslavně se poplácal po rameni. Maminka se zasmála: „Chtěla bych vidět veverku, který by ti dobrovolně louskala oříšky. Ta je ráda, když si udělá zásobu sama pro sebe.“

„To se ještě uvidí,“ pomyslel si chlapec, ale nahlas neřekl nic. Strčil si pár oříšků do kapsy a s maminčiným dovolením se rozběhl na druhý konec rozlehlé zahrady. Měl totiž plán. Občas v místech, kde byl větší klid a stromy byly mnohem větší a starší, viděl pobíhat dvě veverky. Teď si usmyslel, že je naláká na oříšky a ochočí si je. Jenomže, veverky si dnes asi udělaly výlet a vůbec se neukázaly. Tobiáš čekal, čekal, a jak mu byla dlouhá chvíle, začal louskat oříšky, které měl připravené pro veverky.

„Když nepřijdou, jejich chyba,“ řekl nazlobeně, „nedostanou ani kousek oříšku.“

Rozlouskl oříšek a šup s ním do pusy. Rozlouskl druhý a v tom se to stalo. Tenký hlásek vypískl: „Co děláš! Boříš mi domeček!“

Leknutím upustil oříšek na zem.

„Jau, to bolí,“ ozval se znovu tenký hlásek.

„Kdo to mluví? Ukaž se! Neschovávej se!“ volal chlapec a zmateně se rozhlížel po okolí.

„To jsem já,“ uslyšel, „tady na zemi u oříšku!“

Tobiáš se sklonil k oříšku a nevěřil vlastním očím. U oříšku stál malý človíček a mával oběma ručkama. To bylo překvapení. Chlapec ho vzal do dlaně a dal si ho blíž k obličeji, aby si ho lépe prohlédl. Človíček byl maličký. Zelenkavé oblečení bylo protkáno hnědými nitkami a vlásky měl světlé jako čerstvé jadýrko ořechu. Jeho bosé nožky šimraly Tobiáše do dlaně.

„Jsi tak malinký. Kdo jsi?“ zeptal se chlapec.

„Jsem oříškový skřítek Vašíček a v oříšku mám svůj domeček,“ odpověděl človíček. Pak ale zesmutněl: „Vlastně jsem měl domeček. Ty jsi mi ho rozbořil.“ Začal pofňukávat.

„Neplač,“ těšil ho Tobiáš, „já nevěděl, že může být v oříšku skřítek jako ty. Chtěl jsem si jen vydělat oříšek. Mám je totiž moc rád,“ vysvětloval. Skřítek však pofňukával dál: „Co je mi to platné, když teď nemám kde bydlet.“

„To není pravda. Jestli chceš, můžeš bydlet u mě doma. Poskládám ti domeček z lega,“ snažil se utěšit skřítka Tobiáš. Skřítek si otřel oči, zkoumavě se podíval na chlapce a zeptal se: „Co je to lego?“

A tak mu Tobiáš vyprávěl, že lego je stavebnice, ze které se dá postavit všechno, co si umíš představit. Také mu popisoval svůj dům a všechny, kdo v něm bydlí. Skřítek mu zase vyprávěl, jak měl on zařízený domeček v oříšku, a že mu bylo maličko smutno, když byl takhle sám.

„Jiní oříškoví skřítci na našem stromě nejsou?“ divil se Tobiáš.

„Já nevím. Mnohokrát jsem spolu s kamarádkou veverkou prošmejdil všechny větve od oříšku k oříšku, ťukal na ně, ale nikdo se neozýval.“

„Tak teď budu tvůj kamarád já,“ řekl rozhodně Tobiáš a s radostí pozoroval, jak se skřítkovi rozjasnila tvář.

 

Jak Tobiáš slíbil, postavil doma z lega maličkatý domeček. Dokonce tam dal Vašíčkovi malou lego postýlku, stoleček i židli z té nejmenší kostky. Nezapomněl ani na okna se spoustou květin. Jenže oříškový skřítek, který byl zvyklý uléhat ve skořápce ořechu, se tam necítil moc dobře. Vše bylo krásné, ale umělé.

„Nezlob se, Tobiáši, domeček od tebe je moc hezký, ale není mi v něm dobře. Nemohl bys mi přinést třeba tu nejmenší skořápku, kterou najdeš? Moc by mě to potěšilo,“ prosil Vašíček.

„Jasně,“ přikývl Tobiáš a uháněl ven. Za chviličku přinesl ořechovou větvičku. Tu zapíchl do plastelíny: „Teď budeš mít u mě v pokojíčku svůj malý strom.“ Pak na větvičku přivázal ořechovou skořápku. Ta ale nebyla celá. Chyběla jí jedna horní třetinka. Vypadala, jako malé hnízdečko. A to nebylo všechno. Tobiáš vystlal skořápku mechem a na větvičku připevnil pár sedmikrásek.

„Jé, to je krása,“ zatleskal Vašíček malýma ručkama, „tady se mi bude bydlet úplně pohádkově.“

Tobiáš byl rád, že se nový domeček skřítkovi líbí, a kdykoli šli spolu ven, vždy si domů přinesli něco z přírody. Tak brzy kolem malé ořechové větvičky vznikla zahrádka plná malých kamínků, měkkého mechu, voňavých modřínových šišek, a dokonce tam měl Vašíček i prázdnou šnečí ulitu. Moc rád se v ní schovával, když si spolu hráli.

 

Tobiáš s Vašíčkem se stali nerozlučnými kamarády a často je při hraní na zahradě doprovázela malá rezavá veverka. Tak se stalo, že jednoho podzimního dne vykoukla maminka na zahradu a uviděla, jak k Tobiášovi hopsá rezavá veverka. Tobiáš jí podal oříšek, ona ho rozlouskla a o jadýrko se s chlapcem rozdělila.

„Tak Tobiášovi se to povedlo,“ kroutila nevěřícně hlavou maminka, „ochočil si veverku, a ta mu louská oříšky. Až přijde domů, musím se ho zeptat, jak se mu to podařilo.“

 

Kdyby maminka věděla, že veverku s Tobiášem seznámil skřítek Vašíček, a že mnohem častěji louská oříšky chlapec veverce a pomáhá ji sbírat zásoby na zimu, řekla by, že si spíš veverka ochočila Tobiáše😊.

 

 


Žádné komentáře:

Okomentovat