Pavučinka (8. 3. 2020)

Pavučinka

Právě byla hodina čtení. Zamyšleně jsem koukala z okna. Venku bylo nevlídno. Foukal silný vítr a obloha byla zatažená. Stejně jako včera. „Ach, jo, to zas bude den,“ pomyslela jsem si, „jen aby odpoledne nepršelo, a já mohla jít na procházku.“

Protáhla jsem se. Paní učitelka nám zrovna četla pohádku o pavoučkovi Provazníčkovi. Koukla jsem na hodiny, abych zjistila, kdy bude konec vyučování. Vtom se u světla na stropě něco zalesklo. Byla to dlouhá stříbrná nitka. Jak se tam asi dostala? Hned jsem si vzpomněla na pohádku o Zlatovlásce, kdy Jiřík zahlédl zlatý vlas, o který se hádali dva ptáčci. Třeba sem přivál vítr vlas nějaké Stříbrovlásky.

To je ale hloupost. Musela jsem se sama pro sebe zasmát. Nejsme přece v pohádce, i když by to bylo někdy moc hezké prožít pohádkové dobrodružství.
„Tak to bude asi pavučinka,“ napadlo mě. „No ano. Je to pavučinka. Nebo spíš její kousek. A tamhle dole se cuká malá můra, kterou pavučinka obmotává. Asi chce ven.“ Představila jsem si, jak musí být silná, když pavoukovi potrhala celou síť. Ani se jí vlastně nedivím. Taky bych nechtěla být oběd pro pavouka.
„Musím jí nějak pomoct,“ rozhodla jsem se. „Ale ne hned. Musím počkat na přestávku.“

Mrkla jsem na hodiny. Prima. Za chvíli zvoní. Ještě vymyslet, jak se dostanu tak vysoko. Rozhlížela jsem se po třídě. „Koště!“ zaradovala jsem se. „To je nápad!“ kdyby nebyla hodina, snad bych si i zavýskla.

Jak zazvonilo, chystali jsme se na oběd. Paní učitelce jsem slíbila, že nejdříve smažu tabuli. Za chvíli už jsem byla ve třídě sama. „Hurá! Jdeme na to!“

Stoupla jsem si na židli a z židle vylezla opatrně na lavici. Trošku jsem se bála, ale když jsem viděla, jak se můra pořád snaží vysvobodit, zvedla jsem koště a nabrala pavučinku na něj. Za okamžik už jsem držela nočního motýlka v dlani. Nevypadal moc hezky. Mám ráda barevné motýly, kteří poletují na louce. Tohle však byl motýlek s šedo hnědými křídly. V tom však roztáhl křídla. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Navenek byl opravdu nevýrazný, ale teď zářila jeho křídla všemi barvami. V uších mi zaznělo jemné „děkuji“. 

Zamrkala jsem a můru jsem si prohlížela ze všech stran. Maminka říká těmhle tvorečkům noční motýli. Má pravdu, vypadají dost podobně. Tenhle zvláštní motýlek na mě otočil hlavičku, lehce zamával křídly a opět se ozvalo „děkuji“.
Musela jsem se posadit. Buď se  mi všechno jenom zdá, nebo na mě opravdu promluvil. V dlaních mě zašimralo. Barevná křídla se začala třepotat a on vzlétl. Několikrát oblétl kolem mě a já se během chvilky ocitla tváří v tvář nočnímu motýlku. Tentokrát však byl o něco větší než já.

„To nemůže být pravda,“ prolétlo mi hlavou. Protřela jsem si oči, ale nepomohlo to. Hlava se mi zatočila.
„Neboj se,“ promluvil na mě. „Jsem moc rád, že jsi mi pomohla ven z pavučiny. Rád bych se ti teď odměnil.“
Zírala jsem na něj a nemohla uvěřit tomu, co vidím a slyším. Motýl mluvil dál: „Jsem duhový motýl. Na světě je nás jenom pár. Jsme kouzelní, ale o tom lidé nevědí.“
Teď mi teprve došlo, co se stalo, a kde to jsem. Poznávala jsem všechny věci kolem mě. Byla jsem stále ve třídě, ale o hodně menší.
„Ty jsi mě zmenšil?“ vyděšeně jsem se zeptala.
„Ano,“ usmál se na mě, „chtěl jsem ti ukázat náš svět.“
„Já ale nesmím být tak malá. Musím se zvětšit. Co kdyby se mi něco stalo? A taky mě budou hledat rodiče,“ vychrlila jsem ze sebe.
Duhový motýl se lehce zachichotal: „Nic se neboj. Na chvilku tě vezmu do kouzelné země, a pak tě zase zvětším.“ Potom se na chvíli zarazil. „Ale jestli nechceš, zvětším tě hned.“

Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Strach jsem měla veliký, ale ještě větší byla moje zvědavost. Představa, že prožiju něco pohádkového, byla tak lákavá, že jsem rychle řekla: „Ne. Nezvětšuj mě. Ráda se podívám do tvé země.“
„Tak si naskoč,“ vybídl mě.

Za maličký okamžik už jsem seděla na zádech nočního motýla mezi jeho pestrobarevnými křídly. Vylétli jsme ze třídy a prolétli skulinkou ve staré jabloni na školní zahradě. Nejdříve jsem neviděla nic. Cítila jsem jen vůni dřeva. Pak před námi začalo prosvítat jemné modravé světlo. Brzy jsem se ocitla v kouzelné zemi. 

Byla nádherná. Sluncem zalitá tráva vypadala jako zelenkavý kobereček s nádhernými květinovými vzory. Lehký větřík si pohrával s lístky v korunách stromů. Šumění listů znělo jako mámivá písnička. Prolétli jsme kolem duhového vodopádu, který se po krajině rozléval do duhového potůčku.
Přistáli jsme na skále nad vodopádem a můj průvodce začal povídat: „Voda nám dává naši duhovou barvu a kouzelnou moc. Říká se, že první duhová můra se zrodila ve tmě právě z duhového vodopádu. Byla celá duhová a svoji kouzelnou moc využila na vytvoření naší kouzelné země.“
„A kde je teď?“ zeptala jsem se.
„To nikdo neví,“ dostala jsem odpověď. „Někteří si myslí, že se vrátila zpět do vodopádu, který nám dává sílu. Jiní zase, že se stala součástí naší země jako rostliny a další říkají, že se změnila ve vánek, který nad námi bdí.
„A ty věříš čemu?“
Otočil se na mě: „Já myslím, že je součástí všeho. Duhovému vodopádu dává svoji barvu, rostlinám sílu a jako vánek nás všechny hladí a těší svojí písní, kterou zpívají rozevláté listy.“
Byla to zvláštní, ale přitom krásná představa. Zadívala jsem se na zemi pod sebe. Cítila jsem se opravdu jako v pohádce. Nebe blankytně modré, tráva jasně zelená, krajina tichá a klidná. Duhový potok zářil mezi tím vším jako pestrobarevná stuha a na květiny pod námi usedali další duhoví motýli.
„Moc se mi tady líbí,“ usmála jsem se.
„Už je ale čas vrátit se zpět domů.“ Při těch slovech mi bylo trošku smutno. Brzy se mi ale oči rozzářily. Snesli jsme se až k okraji potoka a já jsem si mohla vybrat jeden kamínek. Byl duhový stejně jako voda a jako křídla všech motýlů.
Cestou domů jsem ho svírala v dlani a přála si, aby tahle pohádková chvilka nikdy neskončila. Zavřela jsem oči, abych ještě naposledy zaslechla mámivou písničku šumících lístků a nastavila jsem tvář příjemnému vánku. Najednou jsem uslyšela jemný šepot: „Nikdy na tebe nezapomenu. Děkuji.“

Otevřela jsem oči. Byla jsem zase ve škole. Seděla jsem na židli v tiché třídě. Přemýšlela jsem, jestli to byl jen krásný sen nebo se to stalo doopravdy. Vtom mě něco zahřálo v dlani. Byl to duhový kamínek.
„Nezdálo se mi to,“ vydechla jsem šťastně, „bylo to skutečné.“
Podívala jsem se směrem k oknu. Za sklem se třepotal maličký nevýrazný motýlek. Jen se mu chvilkami zaleskla křidélka. Byl to určitě můj duhový motýlek. Sotva mě zahlédl, odletěl.

Každý den jsem pak vzala kamínek do dlaně a představovala jsem si kouzelnou zemi. Vzpomínala jsem na její krásu, vůni i šumivou píseň. Kdykoli jsem zahlédla motýla na louce, dlouho jsem pozorovala, jestli nemá duhová křídla. I když jsem svého duhového kamaráda už nezahlédla, vím, že na něj nikdy nezapomenu.




Žádné komentáře:

Okomentovat