Podzimní víla (11. 10. 2020)

Podzimní víla
 
U studánky krásná paní
nad vodou se lehce sklání.
Do dlaní svých kapky sbírá,
vypadá jak lesní víla.
 
Šaty lístky protkané má,
očka zářivá a hnědá,
vlasy dlouhé, kaštanové
a v nich perly září mnohé.
 
Nosík malý, červánkové tváře,
z její duše jako by šla záře.
Záře laskavá a něžná.
Říká: „Jsem Podzimní kněžna.
 
Vykouzlím barvy po celičkém kraji,
pomůžu zvířátkům úkryty najít,
zásoby na zimu ze stromů shodím,
pokryji širou zemi listím mnohým.“
 
Do mechu Podzimní kněžna teď poklekla,
sklopila oči a trošku si povzdechla:
„Na vše jsem sama, únava mé zmáhá.“
Pak bere perlu, která je jí drahá.
 
Lehce ji kropí kapkami vody.
Perla se mění, z ní víla se rodí.
Otvírá nesměle maličké oči,
má pocit, že celý svět se s ní točí.
 
Slzička padá, tenký hlásek pláče…
 
Vtom cítí dotek – jemný a něžný.
Hřeje se v náruči Podzimní kněžny.
 
Kněžna se na ni laskavě dívá:
„Ach ty jsi kouzelná Podzimní víla.
Vítám tě na světě duhová krásko!“
Dívá se na vílu s něhou a láskou.
 
„Dobrý den,“ podzimní víla se klaní,
zlatavé vlásky před kněžnou sklání.
„Na světě jsem teprv chvilinku maličkou.
Nevím, co dělat mám,“ kroutí svou hlavičkou.
 
„Budeš mi pomáhat,“ paní hned odpoví.
Na stromech radostně zazpívá listoví:
„Podzim je nádherný, barevný, plný krás.
Listy nám obarvíš a úkryt najdeš v nás.
Úkryt pro veverčí či soví rodinku.
Uvidiš, že všechno zvládneš za chvilinku.“
 
Víla se zamyslí, potom se rozzáří,
veselý úsměv jí pohrává po tváři:
„Ach, Kněžno podzimní, je to jak krásný sen,
budu Vám pomáhat každý podzimní den.“
 
Přírodou chodí teď Podzimní kněžna
a ruku v ruce s ní jde víla něžná.
Společně chystají zvířátka k spánku,
poroučí větru i všem jemným vánkům.
 
Oblékají stromy v duhové šaty
a trávu na louce kropí a zlatí.
Studánky od spadlých listů též čistí
a učí pavoučky jak nitě přísti.
 
Když slunce zasvítí a den je vlahý,
takový čas je všem milý a drahý.
Každý hned vykoukne ven do té krásy
a sní podzimní sen. O čempak asi?
 
O víle a kněžně, jenž chodí světem,
o barvách, které jsou k radosti dětem.
O dracích, kteří se na nebi vznáší,
o tom, jak příroda je plná krásy.
 
Podzimní víla však dobře ví taky,
že je též potřeba přivolat mraky.
Když prší, chladivou vodu zem pije.
Až přijde jaro ať všechno v ní žije.
 
A tak se střídají paprsky s mraky,
slunce je potřeba a vláha taky.
 
Na konci podzimu víla si zívne
a jemná postava kolem se mihne.
K spánku ji uloží Podzimní kněžna,
ta paní spanilá, milá a něžná.
Potom jí zašeptá: „Příští rok zase
půjdeme spolu vstříc podzimní kráse.“
 
 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat