Pohádky na přání

 

Pohádka 1. - O bagříku, kterému se nechtělo kopat

(pohádka pro Maxmiliána😊)

Maxmilián měl rád auta. A ne ledajaká! Úplně nejlepší pro něj byla auta stavební. Když se někde poblíž stavěl nový dům nebo se budoval nový chodník, chodil se při procházkách s rodiči či prarodiči dívat na stavební stroje a auta.

S chutí pozoroval domíchávače, který točil svojí velikou šnečí ulitou (jak Maxík rád říkal veliké nádobě, v níž se míchal beton), a když domíchávač lil namíchanou směs do základů, nevěřícně koukal, kolik se do té pohyblivé šnečí ulity vejde.

Nejraději měl však bagr. Bylo mu jedno, jestli je jen maličký nebo pořádně veliký – obdivoval hlavně sílu, kterou tenhle překrásný stroj měl. Vždyť svojí lžící nabral a uzvedl spoustu těžké hlíny nebo písku. A což teprve, když měl hloubit základy. Panečku, to byla pořádná fuška. A pan bagrista, to byl prostě pašák.

Tohle vše si Maxmilián myslel a není se ani čemu divit. Vždyť jeho dědeček dříve občas pomáhal u jedné stavební firmy a doma na zahradě měl malého bagříka, kterého si před mnoha lety koupil. Byl tedy bagrista, jak se patří.

Maxmilián si dobře pamatoval okamžik, kdy ho bagříkem dědeček svezl poprvé. Díval se, jak děda popojíždí tam a zase zpátky, zvedá lžíci a přes boční okno mával mamince, která se usmívala. A on se tehdy také moc usmíval. Tedy vlastně… úsměvem to začínalo, ale pak se nadšeně smál a dědeček se smál spolu s ním.

Když byl o něco větší, dovolil mu děda do bagříka občas jen tak sednout. Maxík si pak představoval, že je pan bagrista a pomáhá při stavbě velikého domu. Vydával zvuky, jako když bagřík jede, a občas zavřel oči, aby se lépe ponořil do své hry. To pak viděl spoustu dělníků kolem, a když byl náhodou některý z jeho smyšlených pracovníků neopatrný a přiblížil se k bagříku moc blízko, zatroubil.

V tu chvíli ale vyběhla z domku babička, zahrozila a volala: „Teda Maxmiliáne, takhle mě lekat!“ Pak se ale na svého vnoučka usmála a on věděl, že se babička až tak moc nezlobí. Dával si tedy pozor, aby příště netroubil, ale občas se prostě moc zasnil a bylo to.

Teď už je Maxmilián dost veliký, a tak ho dědeček občas vezme s sebou, když s bagříkem vyjede třeba k sousedovi pomoci mu se základem na garáž nebo jinému při kopání sklípku.

Vždy dobře pozoruje dědu při práci, a ten ho nechá někdy i zvedat lžíci. Maxík už má moc dobře okoukáno, jak se bagřík ovládá, ale také dobře ví, že je ještě malý a sám nic dělat nesmí, aby neublížil sobě, bagříkovi nebo jiným lidem.

A tak zatím jenom sní o tom, že ho jednou děda naučí doopravdy řídit a on se stane panem bagristou.

Když Maxmilián zrovna nesedí v dědově bagříku, moc rád poslouchá babiččina vyprávění, která si pro něj vymýšlí. Ona má sice babička doma spoustu knížek, ale ty jsou spíš pro dospělé. Nějaké pohádkové čtení se v knihovničce najde, ale všechny takové knížky už má Maxík pročtené, a tak si pro něj babička vymýšlí pohádky. O zvířatech, lidech, rostlinách, skřítcích, obyčejných věcech i autech.

Třeba jako dnes… 

Maxmilián jí přinesl obrázek, na kterém byly namalované dvě děti a bagřík.

„Proč jsou oba tak smutní?“ zeptala se babička, když si obrázek dobře prohlédla.

„On je totiž ten jejich bagřík pokažený,“ vysvětloval Maxmilián babičce, „a protože se v něm děti nemůžou svézt, je jim smutno.“

„A to nejde nějak opravit?“ vyzvídala babička dál.

Maxík pokrčil rameny: „To nevím. Moc jsem o tom nepřemýšlel.“ Potom se podíval na babičku a lišácky se usmál: „Ale mohla bys to vymyslet ty, babi. Za chvilku bude večer, a kdybys měla čas, mohla bys mi vyprávět novou pohádku.“

Babička pohladila vnoučka po vlasech: „No, to bych možná mohla. Ale mám tady ještě horu nádobí a nemám zameteno. Co kdybys mi pomohl? Po večeři tak budeme mít víc času na vyprávění.“

„Tak jo,“ přikývl Maxmilián a běžel si pro smeták. Ne, že by babičce nechtěl pomoct s nádobím, ale nedávno při utírání rozbil hrníček, a od té doby má strach, aby mu zase něco neupadlo. Babička se sice nezlobila a řekla mu, že se tohle občas stane každému. Když si ale mohl vybrat, raději šel zametat.

„No ne, babičko, ty máš ale pomocníka,“ kroutil hlavou dědeček, který se přišel podívat, co dobrého ho čeká na večeři. „Nechtěl bys potom pomoct zase mě? “ zeptal se vnoučka.

„Rád, dědo, ale nešlo by to až zítra?“ zeptal se Maxmilián a vysvětloval: „Víš, babička mi slíbila pohádku na dobrou noc. A zrovna dnes to má být o bagříku.“

„Á, tak na pohádku tě babička nalákala,“ usmál se děda a mrkl na vnoučka, „tak to já budu muset zítra taky nějakou vymyslet.“

„To ale nemusíš,“ zasmál se Maxík, „já ti pomůžu rád i bez pohádky.“ Potom se koukl na babičku: „A tobě taky, babi, neboj.“

Babička se zasmála a dala se do utírání umytého nádobí. Když měli všechno hotovo, s chutí se navečeřeli, potom se Maxmilián umyl, zachumlal se do peřiny v posteli a s radostí se zaposlouchal do babiččina vyprávění.

 

O bagříku, kterému se nechtělo kopat

Byla jednou jedna zahrada. Na ní stál vedle staré kůlny malý bagřík a spokojeně si pobrukoval. Zrovna totiž krásně svítilo sluníčko, ptáčci kolem zpívali a on už se těšil až vyjede za svou další prací. Ve vesnici, kde bydlel jeho pán, plánovali, že udělají nový chodník v ulici, kam přistavěli další domy. A protože byl bagřík tuze šikovný, měl vybírat základy právě on.

Vždycky byl moc nadšený, když mohl pracovat. Líbilo se mu ukazovat ostatním, kolik má síly, jak těžké kameny umí uzvednout i kolik práce zastane. Také měl rád svého pána. Byl už sice starší, ale o bagřík se stále dobře staral. A když přijeli na prázdniny jeho vnoučci, pomáhali mu. 

……….

„Jé, to je jako já, když k vám přijedu,“ ozval se Maxmilián, „taky dědovi pomáhám a našemu bagříkovi čistím kola a umývám okno, aby přes něj bylo dobře vidět.“ Potom se na chvíli zamyslel a zeptal se: „Babi, ty děti z pohádky taky bagřík umývají a čistí jako já?“

„Ano,“ přikývla babička, „pomáhají stejně jako ty.“

„A taky je dědeček v bagříku vozí?“ ptal se dál Maxmilián.

Babička přikývla: „No jasně. Vždyť to je přece na tom to nejlepší, ne? Že dědovi pomůžeš a on tě sveze.“

„Jo, to jo,“ pokyvoval hlavou Maxík a než babička začala vyprávět dál, ještě rychle vyhrkl: „A nemohl by se někdo z pohádky jmenovat jako já? Víš, že by to vlastně byla pohádka taky tak trošku o mně.“

„Mohl,“ usmála se na něj babička, „ono se to vlastně hodí, protože dědeček v pohádce má jednoho vnuka a jednu vnučku.“

„Tak to by kluk mohl být Maxmilián – jako já,“ řekl rozhodně Maxík, „a holka by se mohla jmenovat třeba Anežka. Tak se totiž jmenuje moje kamarádka ze třídy.“

„Dobře,“ přikývla babička, „ale teď už mě nepřerušuj a poslouchej, jak to bylo s bagříkem dál.“

Maxmilián si dal ukazováček před pusu, aby ukázal, že už bude hezky potichoučku, a babička pokračovala.

………. 

Bagřík měl obě děti moc rád. Anežka mu ráda povídala o květinách a zvířatech, která zahlédla na zahradě. Občas ho pohladila po jeho velkém boku, a když se kočce Mouře narodila koťátka, udělala si v jeho lžíci, která byla odložena opodál, teplé hnízdečko pro malé mrňousky. Ti se batolili všude kolem a bagřík moc rád pozoroval, jak postupně rostou a hrají si.

Maxmilián zase chodil kolem bagříku, prohlížel si jeho velká kola, těžkou lžíci, chladivý trup i pevná okýnka. Nejraději měl, když ho děda vzal přímo do bagříku a vysvětloval mu, jak se takový velký stroj řídí. Maxík byl z toho vždycky moc nadšený, a když se svýma rukama dotkl řízení, sedačky nebo dveří, bagřík si užíval jemný dotek dětské ručky, který ho maličko lechtal.

Jednou dokonce Anežku i Maxmiliána dědeček v bagříku povozil. Pro děti to byl báječný zážitek a také bagřík byl spokojený, když slyšel Maxmiliánův veselý smích i Anežčino nadšené tleskání.

A když měl poprvé po dlouhé době vyjet pomáhat s hloubením základů pro chodník, slyšel, jak Maxmilián přemlouvá dědečka, aby mohl jet s ním.

„Dědo, prosím, vezmi mě s sebou. Však se budu jenom dívat,“ prosil chlapec.

„Kdepak! Na stavbu děti vůbec nesmí,“ řekl rozhodně dědeček. Když zahlédl, že má vnouček slzy na krajíčku, pohladil ho: „Ale když poprosíš babičku, můžete se přijít podívat, jak nám to jde.“

Maxmilián se sice pořád trošku mračil, ale Anežka zavýskla: „To bude prima. Konečně našeho bagříka uvidím při práci.“ Pak se ale ťukla do čela a rozběhla se na zahradu.

„Kam se ženeš?“ volala na ni babička.

„Přece za koťátky. Musím jim dát pelíšek na jiné místo!“ ozvala se Anežka a zmizela za dveřmi.

„A co ty? Nemáš teď něco důležitého na práci?“ zeptala se babička vnoučka.

„Ani ne,“ odfrkl Maxmilián.

„Tak to bys mi mohl pomoct se švestkovými knedlíky,“ řekla babička, „než nám nakynou, zajdeme se podívat za dědou, a pak si všichni dáme slaďoučký oběd.“

„Hmm, to by šlo,“ přikývl Maxík a šel pomoct babičce.

Procházka ho nakonec docela rozveselila. I když ho pořád mrzelo, že nemůže bagrovat s dědou, užili si spolu s Anežkou spoustu legrace na průlezkách na hřišti a cestou domů se chvíli koukali na dědu a bagřík, který moc šikovně vybíral hlínu na místě, kde brzy bude nový chodník.

„Škoda, že s tebou nemůžu bagrovat, dědo,“ povzdechl si Maxmilián u oběda, „moc by mě to bavilo.“

„No, možná se takového maličkého bagrování dočkáš,“ mrkl na vnoučka dědeček.

„Cože?“ vyskočil Maxmilián ze židle a vyzvídal: „Ty máš ještě nějakou práci? A kde? A bude to ještě o prázdninách. Víš, abych to stihl.“

Dědeček si povzdechl: „Já si to měl nechat až po obědě. S takovou ty knedlíky asi nedojím.“

„Ale ne, dědo, jen jez. Pak mi to všechno řekneš, jo? Já budu trpělivý.“ řekl Maxík a posadil se zpátky na své místo. Po očku sledoval dědečka, snažil se, aby se samým nadšením moc nevrtěl a jedl pěkně pomalu, jak mu to vždy připomínala babička. Jenomže jakmile dal děda do pusy poslední sousto knedlíku, Maxmilán rychle zhltl také své poslední tři kousky a s vykulenýma očima se je snažil rychle dožvýkat, aby mohl babičce poděkovat za dobrý oběd, odnést si talíř a poslechnout si, co děda plánuje.

Babička nad tím jen kroutila hlavou, Anežka se potichoučku chichotala při pohledu na brášku s plnou pusou a dědeček se smál, že mají doma křečka, který se asi připravuje na tuhou zimu, když má tak nafouklá líčka.

Maxmilián si z toho ale nic nedělal, a hned jak mohl, vyhrkl: „Tak už mi to řekni, dědo! Co budeme dělat?“

Dědeček se významně podíval na babičku, a potom slavnostně pronesl: „Já, děda Alois první, jsem se rozhodl, že na naší zahradě vybuduju pískoviště. Místo máme, lopatičky a kyblíčky dokoupíme, a mám slíbeno, že dostanu za svoji poctivou a těžkou práci na stavbě chodníku slevu na zásypový písek.“

Teď se zase smála babička: „To jsem zvědavá, ty náš dědo první, kde nám to písečné letovisko zbuduješ.“

„No přece za tou starou trnkou, na které je houpačka,“ řekl jasně dědeček, „a abys věděla, babičko, tak si k tomu koupíme ještě skluzavku, ať se děti nenudí.“

„Dědo, a to budu moc bagrovat taky?“ přiřítil se Maxmilián k dědovi.

„No jasně, ten kousek hlíny zvládneme odbagrovat spolu,“ usmál se děda a dodal, „ale až doděláme chodník. Písek stejně dřív nebude.“

„To bude skvělé,“ zajásal Maxmilián a dal dědovi pusu. „Babí, já budu taky bagrista. To je, co?“ zavolal ještě a pospíchal za bagříkem, aby mu o tom řekl.

„A co ty, nebudeš chtít taky bagrovat s dědou?“ zeptala se babička Anežky.

„Ani ne,“ zavrtěla dívenka hlavou, „já budu dávat pozor na koťátka, aby dědovi nezavazela. A taky s tebou půjdu vybrat ty kyblíčky a lopatičky do obchodu.“ Potom se na babičku zadívala a poprosila: „A jestli by to nevadilo, mohla bys nám koupit také formičky a malé hrábě? Ty by se nám na písek moc hodily.“

Babička se na Anežku usmála: „Moc ráda. A jestli nevadí, všechnu výbavu na písek pořídíme pozítří. Chystám se totiž do města na nákup, tak rovnou koupíme, co je třeba.“

Teď zavýskla zase Anežka a také babička dostala sladkou pusu. Aby taky ne, když měla Anežka pusu ještě maličko umazanou od perníku, kterým byly posypané švestkové knedlíky.

 

Den za dnem ubíhal. Bagřík spokojeně pracoval spolu s ostatními na novém chodníku a měl radost, že je opět důležitý. Jenomže jako naschvál začalo pršet. Jeden den, druhý, třetí…vše bylo rozmoklé a promáčené. Bagřík musel nějakou dobu počkat, až všechno maličko oschne. Ale i tak byl celý zamazaný, kola měl obalená hlínou a také její nabírání bylo mnohem těžší než dříve.

Když Maxmilián viděl ušmudlaný bagřík, který má tolik práce, bylo mu ho líto. Nejraději by ho každý den myl, aby byl bagřík pěknější a spokojenější. Jenomže dědeček řekl, že je to zbytečné, když každý den pracují, a tak vždy odpoledne jen oklepal přebytečnou hlínu, která se bagříkovi nabalila na kola i lžíci a trošku očistil okénka.

„To jsem ale špinavý,“ zlobil se bagřík a naříkal: „Často jsem byl umazaný, ale takhle obalený hlínou snad ještě ne. A děda mě ne a ne umýt. To je hrůza. Copak tohle si zasloužím za ta léta pilné práce?“

Takhle brblal bagřík ještě nějakou dobu. Úplně zapomněl na to, že to tak vždycky bylo. Nač by ho dědeček každý den omýval až by se čistotou jen blýskal. Sám byl dost unavený a věděl, že další den při práci se jeho pomocník stejně ušpiní. Vždycky se mu ale po dokončení úkolu pěkně věnoval. Hezky ho vyčistil, umyl a naleštil okýnka. Na to však bagřík v téhle chvíli vůbec nemyslel.

A v takovéhle náladě si bagřík usmyslel, že už bagrovat nebude. Však oni ho ještě budou prosit, aby zase začal pracovat. Ale to nebude dřív, než ho pěkně vypucují a postarají se o něj.

……….

„To je ale hloupý bagřík,“ vpadl do babiččina vyprávění Maxmilián a mračil se: „Copak nevidí, že ho mají všichni rádi?“

„Asi nevidí,“ zavrtěla hlavou babička a spravila vnoučkovi peřinu, která mu sklouzávala z postele. „A ani nemůže. Vždyť jsem měla vymyslet pohádku o tvém obrázku – tam jsou smutné děti a bagřík, který nefunguje. A kromě toho se přece i u nás, lidí, někdy stane, že nevidíme, jak rádi nás mají lidé okolo nás.“

„Tak to já vím, že mě máte s dědou rádi. I máma s tátou. Ale je fakt, když někdy dostanu za to, že jsem neposlouchal, tak jsem taky nazlobený. Ale pak mě to mrzí,“ zamyslel se Maxík. Potom se zadíval na babičku a zeptal se: „A dostane bagřík nakonec rozum?“

Babička se zasmála: „Když mě budeš přerušovat, tak rozum nedostane. Ale pokud mě necháš vyprávět dál, uvidíš, jak to s bagříkem a dětmi bude. Však jsem ti slíbila, že vymyslím, jak to udělat, aby nebyl bagřík z tvého obrázku pokažený a děti se zase usmívaly.“

„Promiň,“ omluvil se Maxmilián, položil si hlavu na polštář a potichoučku jako myška poslouchal dál.

………. 

Další den, když přišel k bagříku dědeček, zjistil, že je něco v nepořádku. Bagřík nešel nastartovat a celé řízení jako by bylo zamrzlé. Dědeček pobíhal dlouho kolem svého plechového pomocníka a zkoušel mnoho věcí, které dříve zabraly. Dnes však nic.

„Copak se stalo, dědečku?“ zeptala se babička, když děda celý zamračený procházel kuchyní, kde zrovna Maxík s Anežkou snídali.

„Ále, bagřík nefunguje, a já nevím, čím to může být,“ zamumlal dědeček a než zmizel na chodbě, zaslechl Maxmilián, jak říká: „To je ale patálie. Dva dny do dokončení práce a my nedojedeme.“

Dědeček kolem bagříka běhal celé dopoledne. Také Maxík byl u něj a snažil se přijít na to, proč bagřík nefunguje. Sedl si do sedačky, opatrně pohladil bagříka po řízení a šeptal: „No tak, kamaráde, co ti je? Snad nejsi nemocný? Kdybych věděl, jak ti pomoct, hned to udělám.“

Tahle slova byla sice pro bagřík jako takové malé pohlazení. Pořád však byl nazlobený na to, že tady stojí celý zašpiněný, a tak ani nešpitl.

Odpoledne začala obcházet bagřík i malá Anežka. Očistila si malé místo na jeho boku a přitiskla k němu ucho.

„Co to děláš?“ ptal se nechápavě bráška.

„Přece poslouchám, jestli bagřík dýchá. Co když už je tak starý, že umřel. Jako loni náš křeček. Taky už byl moc starý,“ vysvětlovala Anežka.

Maxík jen zavrtěl hlavou: „Ale bagřík není živý. Tedy ne jako byl náš Ferda. I když…“ na okamžik se zamyslel, a pak nahlas uvažoval: „Když ho ale děda nastartuje, tak se ozve jeho motor a vlastně bychom mohli říct, že tím bagřík ožije.“

„Takže když nejde nastartovat…“ začala Anežka a Maxmilián jí vpadl do řeči: „Tak je prostě pokažený. Umřít přece nemohl. Je to silný stroj a já věřím, že ho dědeček opraví.“

Bagřík maličko zabručel. Děti se po sobě podívaly a hned běžely říct dědovi, že bagřík je v pořádku, protože slyšely jeho motor.

„To se vám asi jenom něco zdálo,“ mávl rukou děda, „jak by mohl startovat, když nemá klíče v zapalování.“

„Tak je třeba jen nazlobený a naschvál nejede,“ ohradila se Anežka, která dobře věděla, co slyšela.

Dědeček se k ní sklonil a pohladil ji: „Stroje se přece nezlobí. A i kdyby. Proč by se náš bagřík zlobil. Vždyť se o něj staráme a máme ho rádi.“

Anežka pokrčila rameny a šla raději za babičkou.

„Ty si taky myslíš, že se bagřík zlobí?“ podíval se děda na vnoučka.

„Já nevím,“ odvětil Maxík, „ale je to divné. Včera byl ještě plný síly a dnes nefunguje.“

„Hmm, taky mě to mrzí,“ posmutněl dědeček, „ale nedá se nic dělat. Zítra ho pořádně umyjeme, a já se zkusím ještě jednou podívat, čím by to mohlo být.“

Bagříkovi bylo ten den tak zvláštně. Na jednu stranu stále cítil zlost, ale zároveň mu bylo líto, že dnes nemůže pracovat a všichni kolem něj jsou smutní. Ale co. Když už jednou začal, tak chvíli vydrží. Alespoň si odpočine, a jestli dobře slyšel, zítra ho dědeček umyje. To zas bude pěkně čisťounký a třeba udělá dětem radost a začne fungovat.

Jenomže další den pořádně pršelo, a i když déšť smyl kus špíny z bagříkova plechového těla, víc se o něj nikdo nestaral. A tak si bagřík řekl, že si udělá takovou malou dovolenou a od práce si pořádně odpočine.

Odpočíval, odpočíval, a najednou zjistil, že vlastně takové nicnedělání není úplně špatné. Umytý byl hezky, když nebude bagrovat, tak se ani nezašpiní a bude mu fajn. To se ale spletl. Nejdříve to bylo opravdu příjemné. Každý kolem něj chodil, děti ho hladily, povídaly si s ním, dědeček dokonce přizval pana opraváře, takže opečovávaný byl ze všech stran.

Časem ale kolem jeho kol začala vyrůstat vysoká tráva, děti si teď hrály víc na zahradě u houpačky než u něj a dědeček kdykoli ho zahlédl vzdychl. Teď teprve bagřík litoval toho, jak se zachoval. Nejraději by hned nastartoval a vyjel za dědečkem, aby mu ukázal, že už je v pořádku. To se ale nestalo. Najednou měl pocit, že to nedokáže. Začal vzdychat, ale nebylo mu to nic platné. Nikdo ho neslyšel.

Až jednou… 

Maxík s Anežkou šli okolo něj s lopatkami a kyblíčky.

„Škoda, že nám bagřík nepomůže vyhrabat díru na pískoviště,“ povzdechla si Anežka.

„To jo,“ opáčil Maxmilián, „bude to pořádná fuška, než to s dědou vykopeme.“

„Neboj,“ řekla Anežka, „já vám pomůžu a budeme to mít za chvíli.“

Maxík se na sestřičku usmál: „Tak už pojď, ať toho dnes co nejvíc zvládneme.“

Děti odběhly a bagřík z povzdálí pozoroval, jak dědeček vyrývá drny trávy a kolečky je odváží pryč. Děti běhaly okolo a snažily se nabrat tvrdou hlínu svými lopatkami. Bylo vidět, že jim to dá spoustu práce. Bagřík by jim nejraději pomohl. A vůbec by už mu nevadilo, že se zašpiní. Ani to, že nebude hned čistý. Uvědomil si, jak potřebný je a kolik práce lidem ušetří.

„Hej, hola! Pojďte za mnou a pomozte mi se rozhýbat!“ volal, ale stejně jako dřív ho nikdo neslyšel.

Odpoledne bylo i na dědečkovi vidět, že je pro něj práce čím dál těžší a bagřík se tolik styděl. Vždyť tohle měla být jeho práce. A kromě toho, pískoviště přinese dětem spoustu radosti a bylo by krásné, kdyby to byl právě on, který by děti potěšil.

Snažil se tedy soustředit celou svoji sílu na jednu jedinou věc. Musí všem ukázat, že je v pořádku, a že chce pomáhat.

Brzy tak děti zaslechly zvláštní zabrblání.

„Dědo, myslím, že jsem zaslechl motor našeho bagříku,“ ozval se Maxmilián.

Dědeček si povzdechl: „To by byl zázrak, děti.“ Otřel si rukávem pot z čela a zadíval se na bagřík: „Ale byl by to moc hezký zázrak.“

Tu se ozvalo zabrblání znovu. Anežka zatleskala ručkama a rozeběhla se k bagříku. Dědeček se zarazil a podíval se na Maxíka.

„Kde máš klíč?“ zeptal se vnouček.

„Tam, kde obvykle,“ broukl děda a mrkl na něj: „Tak pro něj skoč. Za zkoušku nic nedáme.“

Brzy stáli všichni u bagříku a čekali, co se stane, až dědeček nastartuje. Bagřík se opravdu moc snažil, a i když se to napoprvé moc nepovedlo, přece jen ze sebe vyloudil pár zvuků a na podruhé už se krásně rozezvučel.

„Hurá, bagřík je v pořádku!“ volaly děti a Anežka zavýskla: „Tak se nám uzdravil. A úplně sám!“ Potom bagřík pohladila: „Možná viděl, jak jsme smutní a unavení a chtěl nám pomoct.“

„To určitě,“ ušklíbl se na ni bráška, „Spíš si potřeboval odpočinout jako taťka s mamkou, když mají moc práce. A teď už je zase fit. Co myslíš, dědo?“

„Já vůbec nevím,“ zavrtěl hlavou překvapený dědeček, „ale budu moc rád, když to bagříku vydrží.“

A vydrželo. Pískoviště pro děti bylo díky jeho pomoci rychle hotové. Kromě bagrování díry vozil také obrubníky i zásypový písek a moc si užíval toho, že ho řídil nejen dědeček, ale také děti, které mu maličko pomáhaly.

Jejich dětský smích byl pro bagříka největší odměnou a on věděl, že už se nikdy nebude zlobit pro pár zablácených kol, a že je jeho síla tolik potřebná.

……….

„To jsem rád, že to tak dobře skončilo,“ oddechl si Maxmilián, který babiččino vyprávění poslouchal se zatajeným dechem. Představoval si při tom, jaké by to bylo, kdyby se zrovna jejich bagřík takhle nazlobil a říkal si, že mu příště, až okolo něj půjde, musí říct, jak je šikovný.

Potom vzal obrázek se smutnými dětmi, chvíli gumoval, a pak ho podal babičce: „Díky, babi, za hezkou pohádku. Tady máš. Takhle to má být.“

Babička dala vnoučkovi pusu, a když si v kuchyni obrázek pořádně prohlédla, zjistila, že už se obě děti usmívají a veliký úsměv má domalovaný také bagřík.

 

Dobrou noc!