Příběh 2. - Mikuláš a jeho pomocníci (4. 12. 2022)

 Příběh 2. - Mikuláš a jeho pomocníci

„Bojíš se?“ zeptala se tiše Verunka svého staršího brášky.

„Čeho bych se měl bát?“ zeptal se nechápavě Lojzík.

„No přece čerta!“ vyhrkla Verunka, ale pak se zarazila a ztišila hlásek: „Někdy totiž zlobíš.“

„Pche!“ mávl rukou Lojzík, „to se tedy nebojím. Však nezlobím pořád.“

„No, ale dost často,“ špitla si pro sebe a běžela za maminkou, protože ona strach dostala. Ne, že by byla zlobivá. Je sice pravda, že se s bráškou občas pohádá, ale většinou se snaží rodičům pomáhat a být veselá. Jenomže takový čert, ten vypadá vždy moc strašidelně, a tak se Verunka během chvilky tulí k mamince a ptá se: „Mami, zlobím moc?“

Maminka ji pohladí po vlasech. Moc dobře ví, co se její dcerce honí hlavou. Zítra má dětem nadělovat Mikuláš a Verunka se vždy bojí čerta.

„Co si myslíš ty?“ podívá se na ni maminka.

„Já myslím,“ šeptá Verunka, „že někdy jo, ale taky si myslím, že jsem víc hodná.“

„To máš pravdu,“ usměje se na ni maminka, „občas mě pozlobíš. Třeba, když si nechceš uklidit věci v pokojíčku nebo se s Lojzíkem pohádáte. Většinou jsi ale velká pomocnice a šikovná holka. Čerta se bát nemusíš. Raději se těš na anděla a Mikuláše.“

Verunka se maličko uklidnila. Za chvilku se ale znovu přitiskla k mamince: „Ale co Lojzík? Ten přece zlobí víc.“

„U Lojzíka už je to horší,“ posmutněla maminka, „je poslední dobou jak utržený z řetězu. Ale on se časem polepší. Uvidíš.“

„No jo,“ přemýšlela Verunka, „ale co když si ho odnese čert?“

„Neboj se,“ chlácholila dcerku maminka, „do pekla čerti odnáší ty největší zlobivce. A to přece náš Lojza není. Vždyť si spolu často hezky hrajete a doma taky pomáhá. Jen má někdy víc vztekavou.“

„Myslíš, že se teda čerta bát nemusí?“ ujišťovala se Verunka.

„No, maličko by se bát mohl. Ono by mu to neuškodilo. Ale ty se určitě bát nemusíš,“ dodala ještě maminka a byla ráda, že se její dcerka uklidnila.

Mezitím, co si maminka s Verunkou povídaly, Lojzík ležel v pokoji na posteli a přemýšlel. To je ale otázka. Jestli se bojí čerta. „Cha“. Ono však to Lojzíkovo „cha“ neznělo moc odvážně.

Lojzík to sice nepřiznal, ale také v něm byla malá dušička. Dobře totiž věděl, že se poslední dobou nechoval úplně nejlíp. Jenomže ono to někdy nešlo. Prostě do něj občas vjede takový vztek, že se nedokáže ovládnout, a pak kolikrát zakřičí i na maminku nebo na tatínka. Jó, dostane za to vždy na zadek a s rodiči pak sedí a povídají si o tom, ale to stejně nepomáhá. Někdy to z něho prostě vyletí. A Verču taky občas pokouší. No jo, ale když ona se nechá. A někdy úplně lehce.

„Měl bych se polepšit,“ uzná nakonec a slibuje si, že to alespoň zkusí. Moc dlouho mu to ale nevydrží. Jakmile totiž jeho mladší sestřička přijde do pokoje, je brzy podrážděný.

Verunka totiž vchází s úsměvem na tváři a říká: „Tak já už se tolik nebojím. Maminka říkala, že jsem docela šikovná a tebe snad taky čert neodnese do pekla.“

To Lojzu namíchlo. Proč se pořád Verča stará o to, jestli ho odnese čert. A i kdyby. Je to přece jeho věc. A tak na ni zakřičel a zabouchl před ní dveře.

Hned mu to ale bylo líto. Ona to asi myslí dobře. Vždyť tím říká, že ho má jako bráchu docela ráda a nechtěla by, aby šel do pekla. Ale nejvíc ho štve to, že mu těmi řečmi vlastně připomíná, že je zlobivý.

Rychle tedy vstává, otvírá dveře a uplakané Verči se omlouvá: „Promiň, nechtěl jsem křičet. Tak už nebreč.“

Verča stojí a kouká. To už se dlouho nestalo, aby se jí bráška sám od sebe omluvil. Většinou mu musí říct maminka nebo tatínek. Usmála se a k Lojzíkově překvapení ho objala. Když zjistila, že na ni Lojza nechápavě zírá, dodala: „To je dobře, že se polepšuješ.“ Pokývala hlavičkou a odběhla si uklidit hračky v pokoji. Přece se nenechá zahanbit a taky se polepší.  Od teď si bude víc uklízet, ať má maminka radost.

 

Další den ráno bylo na dětech i přes včerejší ujištění, že to s nimi není tak zlé, vidět, že jsou celé nesvé. Už od okamžiku, kdy vstaly, se snažily být usměvavé, hodné a pomáhaly, kde se dalo.

„Takhle kdyby vám to vydrželo celý rok,“ smál se tatínek, když mu dnes Lojzík ochotně pomáhal s úklidem auta. Většinou se to neobešlo bez zbytečného brblání a stěžování si, že vysávat by přece mohla taky Verča. Teď byl ale jako vyměněný. Vesele si pobrukoval, usmíval se, a dokonce vytřepal i koberečky.

„Teda Lojzo, ty jsi šikula,“ pochválil ho tatínek, „dnes je mi s tebou prima.“ Lojzík se začervenal. Tatínkova slova ho moc potěšila a jemu bylo u srdíčka najednou moc hezky. „To přece nic není, tati,“ odvětil a usmál se.

Také Verunka se doma činila. Pokojíček měla tak hezky uklizený, že při pohledu na něj měla velikou radost. Taky mamince bez řečí pomohla umýt nádobí a s bráškou dnes byli velcí kamarádi.

K večeru začaly děti uvadat. Maličko posmutněly, ztišily se a bylo vidět, že je v nich malá dušička.

„Jen se nebojte,“ řekl tatínek, když viděl ty dvě hromádky neštěstí, „znám daleko horší hříšníky. A když si vzpomenu, jak hezky jste se k sobě chovali dnes, a jak jste mě i mamince pomáhali, myslím si, že se opravdu nemáte čeho bát.“

„Ale já se nebojím,“ ozval se trošku nejistě Lojzík, „já už jsem dnes docela unavený.“

„Já se teda bojím,“ přiznala Verunka. Pak se na okamžik zamyslela a dodala: „Ale unavená jsem taky. Nešlo by na dveře dát třeba cedulku, ať ani Mikuláš nechodí, že už jsme v postýlkách?“

„No, to by bylo fajn,“ ožil Lojzík, „a kdyby pro nás něco měl, mohl by nám to nechat třeba za oknem.“

„Vy jste teda hrdinové,“ zasmála se maminka. Chtěla ještě dětem říct, že Mikuláš s andělem jsou přece vzácná návštěva, a pokud s sebou mají čerta, tak ho přece nenechají stát venku před domem. To už ale nestihla. V tu chvíli totiž někdo zaťukal na dveře.

„Jé, to jsou oni,“ lekla se Verunka a schovala se za maminku. Lojzík by se taky nejraději schoval, ale byl už přece velký kluk a chtěl sestřičce ukázat, že se opravdu nebojí. A tak šel, aby otevřel dveře.

Za nimi stál v plné slávě usměvavý Mikuláš, trošku nesmělý anděl a jeden rozdováděný čert. Ten na Lojzu zablekotal a zašklebil se tak, až náš malý hrdina o pár kroků ustoupil.

Vtom se ozval tatínek: „Vítáme tě, Mikuláši. Jen pojď dál a svoje pomocníky si vezmi s sebou. Venku je určitě velká zima, tak ať se trošku ohřejete.“

„Děkuji,“ řekl důstojným hlasem Mikuláš a usmál se na obě děti: „Tak koho pak to tady máme?“

„Já jsem Lojza a tohle je moje sestra Verunka,“ představil oba Lojzík. Viděl totiž, jak je Verča nesmělá a jako velký brácha ji v tom přece nemohl nechat.

„A jak jste na tom se zlobením?“ ozval se najednou čert, zachrastil řetězem a pokračoval: „Bude tady pro mě nějaký kamarád do pekla?“

Verunka vypískla a přitiskla se k mamince.

Když Mikuláš viděl, jak se malá holčička bojí, a jak se zarazil také starší chlapec, mávl na čerta: „Čerte! Nestraš děti a raději zalez na chvíli do kouta. Jestli je tady někdo zralý do pekla, to se hned ukáže. Anděli, přečti mi o dětech z nebeské knihy!“

Anděl, který stál kousek za Mikulášem, vytáhl tlustou knihu ve zlatých deskách a chtěl udělat krok o kousek blíž, když tu do něj čert, který se šoural do rohu, vrazil. Andělovi kniha vypadla, a protože už byla starší, vyletělo z ní několik listů. Čertovi zablýsklo v očích a zašklebil se.

„No tak, anděli, dávej přece pozor,“ napomenul ho Mikuláš.

„Ale anděl za to nemůže,“ vyhrkla ze sebe Verunka, ale pak se zarazila a sklopila oči, „já totiž, pane Mikuláši, viděla, že do něj žduchl čert.“

„Téda, ta Verča je ale odvážná,“ blesklo Lojzíkovi hlavou, když zahlédl čerta, jak se na ni zle podíval a zachrastil řetězem. S Verunkou to ale ani nehlo. V tu chvíli totiž viděla anděla, který se na ni mile usmál.

„Tak to je jiná,“ řekl Mikuláš, „to bude muset čert odčinit a andělovi pomoct dát knihu do pořádku.“

Lojzík si myslel, že se čert začne vztekat, ale on se naopak pustil s velikou vervou do sbírání rozházených stránek a s úsměvem je vsunul do knihy. Když viděl, jak na něj Lojza kouká, mrkl na něj a zachechtal se.

Anděl čertovi poděkoval, ale ten jen mávl ocasem a anděla si nevšímal. Anděl pokrčil rameny, pak zalistoval v nebeské knize a začal číst:

„Alois Vavřík - je to chlapec hodný, kamarádský a pracovitý. Rodičům pomáhá, se sourozenci se nepere ani nehádá. Ve škole se snaží, a když je potřeba, zastane se slabšího.“

„Hmm,“ pokýval usměvavou hlavou Mikuláš, „tak to je dobře, že je na světě takový šikovný chlapec. To si určitě zasloužíš nějaký pěkný dárek.“

Zašátral ve velkém košíku, který nechal stát u dveří a podal Lojzíkovi balíček. Ten na něj koukal s otevřenou pusou stejně jako Verunka. Že by ten dnešní den, kdy se oba chovali, jak nejlíp uměli, smazal ostatní zlobivé chvíle?

Rodiče se na sebe podívali a maminka už už chtěla něco říct, když vtom Mikuláš pobídl anděla podruhé: „A teď něco o děvčátku.“ Ani si v té chvíli nikdo nevšiml, jak si čert mne ruce a tiše se chichotá.

Anděl v knize zalistoval podruhé a spustil:

„Veronika Vavříková - často zlobí rodiče, neuklízí si pokoj, sourozencům dělá naschvály, neposlouchá a vzteká se. Umí být i hodná a milá, ale to jen někdy.“

Anděl se zarazil, přeleštil si brýle a znovu si potichu pročítal řádky o Veronice. Nemohl uvěřit tomu, že děvčátko, které se ho zastalo, může být tak zlobivé.

Verunka měla slzy na krajíčku a podívala se na maminku. Ta se hned zeptala: „Nezlob se na mě, andílku, ale nemáš to nějaké popletené? Verunka občas zazlobí, to ano, ale většinou je to moc hodné děvče.“

„Čtu jen to, co je v nebeské knize,“ posmutněl anděl.

To už Lojzík nevydržel. Taková nespravedlnost. Jemu se sice moc líbilo, že o něm četl anděl samou chválu, i když to nebyla tak úplně pravda, ale i když se s Verčou občas pohádal, měl ji rád, a nemohl dopustit, aby si ji odnesl čert. A kromě toho, určitě má v tomhle prsty právě ten rohatec v koutě. Vždyť listy z knihy rovnal on, a teď se šklebí a usmívá.

Stoupl si tedy před Mikuláše: „Maminka má pravdu. Verča možná někdy zazlobí, ale jinak je moc hodná.“ Pak se podíval na svůj dárek, povzdechl si a podal ho Mikuláši: „A tady ti vracím dárek. Já si ho totiž nezasloužím.“

„Co prosím?“ nechápal Mikuláš.

„Já jsem mnohem zlobivější než Verunka. To, co o mě četl anděl taky není tak úplně pravda. Snažím se být hodný, ale někdy se mi to nedaří, vztekám se a taky občas neposlouchám. No, a ve škole by to též mohlo být lepší,“ vysvětloval Lojzík. Verunka přestala pofňukávat a s obdivem koukala na svého brášku.

Mikuláš se k Lojzíkovi sklonil a podíval se mu do očí: „Ten dárek si nechej. Právě teď jsi ukázal, že jsi hodný kluk. Každý někdy zazlobí, ale málokdo se umí zastat druhého a přiznat své chyby.“

Lojzík se usmál a ukázal na Verču: „Ale jestli si dárek zasloužím já, neměli byste tam nějaký taky pro Verunku? Ona je opravdu hodná.“

„Uvidíme,“ řekl Mikuláš a kývl na anděla. Ten se začervenal a celý nesvůj přispěchal s otevřenou knihou. Mikuláš do ní nakoukl, a pak se na anděla zadíval: „Ty popleto jeden! Podívej! Vždyť máš stránky úplně jinak, než mají být. Takhle by to nešlo.“

To už stál před Mikulášem znovu Lojzík a pošeptal: „Mikuláši, já vím, že se žalovat nemá, ale myslím si, že anděl není popleta. Podle mě za to může čert, který mu špatně srovnal stránky v knize.“

„Čerte, pojď sem!“ zamračil se Mikuláš, a když čert přišel blíž zeptal se: „Jak to bylo?“

„No,“ ošíval se čert a šmodrchal svůj ocas, který držel v dlaních, „jsem to asi nějak špatně dal. Víš přece, že mi čtení nikdy moc nešlo a poznávat číslice taky moc neumím.“

„Jen se nevytáčej a řekni mi pravdu,“ zahřměl Mikuláš, „udělal jsi to schválně nebo ne?“

„Jo,“ kvíkl čert a díval se při tom do země, „myslel jsem, že to bude legrace.“

Mikuláš si povzdechl: „Tak tohle už nikdy nedělej nebo tě s sebou mezi lidi už nevezmu. A abys to příště nespletl, začneš se učit pořádně číst, ať se příště nemůžeš vykrucovat.“

Čert zaúpěl. Učit se, to pro něj nebylo.

Mezitím, co káral Mikuláš čerta, srovnal anděl listy v nebeské knize a usmál se: „Lojzík má pravdu, Mikuláši, o Verunce je tady jen samá chvála. I když maličká kaňka na dušičce tu také je. Ale jen opravdu maličká.“

Verunka se rozzářila, a když jí anděl podal dáreček, poděkovala nejen jemu a Mikuláši, ale také Lojzíkovi, který se jí zastal.

Pak odběhla za čertem do rohu. Ten zavrčel a zachřestil řetězem. Verunka se na něj ale usmála a řekla: „Víš, čerte, já se na tebe nezlobím a taky ti chci říct, že když se může polepšit náš Lojzík, určitě to zvládneš taky ty. A jestli chceš, přijď k nám zase za rok, namaluju ti nějaký hezký obrázek, ať máš radost.“

Všichni v pokoji se tomu srdečně zasmáli. Dokonce i na čertovi bylo vidět, že se jeho škleb a udivená tvář mění v milý úsměv. Sklonil se k Verunce, pokýval hlavou a prstem ji cinknul do nosu. Verunka se zasmála a se začerněným nosem běžela zpátky k mamince.

„Vidím,“ pokýval hlavou Mikuláš, „že tady bydlí moc prima děti. Doufám, že tady příští rok najdu stejné šikuly jako dnes. Co říkáš, anděli?“

„To by bylo moc hezké,“ přisvědčil anděl.

„Snad to tak bude,“ ozval se tatínek a rozloučil se: „Moc vám děkujeme za návštěvu a budeme se těšit zase za rok na tebe, Mikuláši, i na tvoje pomocníky.“

Mikuláš všem pokynul a než se  spolu s andělem a čertem vydal dál, poslechl si ještě písničku, kterou si pro něj děti připravily.

 

„Teda Lojzo, udělal jsi nám velikou radost,“ poplácal tatínek synka po rameni, když se za mikulášskou návštěvou zavřely dveře, „to, že jsi se Verunky zastal a přiznal, že zlobíš, to chtělo velikou odvahu.“

Lojzík se začervenal: „Ale Verča byla taky statečná, když se zastala anděla, a pak šla i za čertem.“

„To ano,“ usmála se maminka.

„Ale stejně to bylo nakonec prima. Viděli jste, jak se čert usmál. Já si myslím, že se začal rovnou polepšovat a příští rok už zlobit nebude,“ pronesla Verča.

„A já doufám, že se polepšíte také vy a ty vaše černé kaňky na dušičce (jak řekl anděl) zmizí nebo se alespoň zmenší,“ řekl tatínek.

„No, já se snažit budu,“ pokýval hlavou Lojzík, „jen nevím, jestli mi to vždy vyjde.“

„Já to taky zkusím,“ přidala se Verunka a podívala se na brášku, „a s tebou už se hádat nechci. Je lepší, když se kamarádíme.“

Lojzík přikývl. Potom se obě děti daly do rozbalování balíčku od Mikuláše. Našli v něm spoustu čerstvého ovoce, několik oříšků, kousek uhlí (to, aby jim čert připomněl, že mají být hodnější) a malou hračku. Lojzík modré lego autíčko a Verunka berušku na klíček. Oba měli velikou radost a hned běželi k oknu. Když ho maminka na jejich přání otevřela, zvedli hlavičky ke hvězdné obloze a zavolali: „Děkujeme, Mikuláši!“

 

V postýlkách pak vzpomínali na hodného Mikuláše, nesmělého anděla, začouzeného čerta a na to, jak nakonec všechno dobře dopadlo.