Příběh 3. - Dárek od srdce (11. 12. 2022)

 Příběh 3. - Dárek od srdce

Františkovi se dnes nechce vstávat. Venku je ještě tma, včerejší napadaný sníh pomalu taje, protože se venku oteplilo, kromě toho maličko mrholí, a kdyby mohl, zůstane v posteli. Jenomže budík je neúprosný. Vyzvání, dokud František nevstane a nevypne ho. Však to nebude už dlouho trvat, utěšuje se. Brzy budou Vánoce, přijde Ježíšek a s ním vytoužené vánoční prázdniny. Teď ale musí vstávat do školy. Neochotně tedy vylézá z postele, ospale si umývá tváře, obléká se a celý uzívaný vchází do kuchyně, kde na něj čeká maminka.

„Dobré ráno,“ zdraví malého ospalce a pokládá před něj snídani. Pak se zasměje a pohladí Františka po vlasech: „Ale vždyť ty ještě spíš!“

„Nespím,“ špitne František, sedá si ke stolu a zakusuje se do makůvky s medem. Při tom pozoruje maminku. Ta rychle umývá svůj talíř i hrníček a obléká se. Obvykle odchází maminka spolu s tatínkem i Františkem, ale dnes brzy ráno odjel tatínek na služební cestu a maminka musí stihnout autobus.

„Na plotýnce je uvařený čaj a od včerejška zbyl ještě jablečný štrůdl. Jestli budeš chtít, můžeš si ho vzít na svačinu,“ říká maminka a dává Františkovi pusu. Ve dveřích se ještě otočí: „A nezapomeň zamknout!“

„Neboj, mami, už nejsem malý,“ usměje se na ni František a zamává jí na rozloučenou.

Se snídaní si pospíšil, svačinu měl nachystanou v cuku letu, a když se podíval na hodiny, zjistil, že má ještě dost času. Doma už se mu ale být nechtělo, a tak se rozhodl, že to do školy vezme cestou přes park. Je sice delší, ale zato si tam užije pohled na světýlky ozdobený strom a spoustu vánočních ornamentů na sloupech. I když ranní tmu obvykle moc rád nemá, o adventu je to jiné. Všechno je hezky nazdobené a je znát, že už se blíží Vánoce, a to je přece prima.

Teple se tedy oblékne, přehodí si aktovku přes záda, dobře zamkne a vydává se k parku. Zbytky sněhu, který napadl včera, se pod nohama mění ve čvachtavé kalužky. Škoda, myslí si František, bylo by krásné, kdyby sníh vydržel a mohli se jít v tělocviku sáňkovat. Tatínek ale říkal, že není všem dnům konec a určitě se ještě v zimě sněhu dočkáme. Snad má pravdu.

Park je opravdu hezky osvětlený, a teď po ránu i tichý. František si ranní procházku docela užívá a vlastně je i rád, že si vyšel o něco dříve. Těší se pohledem na světla ve tvaru hvězd či sněhových vloček, v jejich záři pozoruje jemné kapky, které dopadají na jeho bundu, a když se na chvilku zastaví, zavře oči a už si představuje, jak to bude hezké u vánočního stromečku.

V tom ho však z jeho snění vytrhne hluk. Tedy ony jsou to spíš hlasy. Ozývají se od nedalekého kostela. Z něj právě vychází spousta lidí. Kromě několika dědečků, babiček, maminek a tatínků je tu o mnoho víc dětí. Loučí se, volají na sebe, mávají a někteří sfoukávají svíčku v lucerničkách, které drží v rukou.

Co to má znamenat? zamýšlí se František a vše z povzdálí pozoruje. Najednou zahlédne svoji spolužačku Lidušku. Ta právě dává pusu svému mladšímu bráškovi, loučí se s maminkou i tatínkem a s lucerničkou v ruce vesele hopsá cestičkou, která vede ke škole. František ji dohoní. Většinou se s holkama moc nebaví, ale zajímá ho, co všichni ti lidi dělali ráno v kostele.

„Ahoj Lidko,“ pozdraví ji.

„Ahoj,“ odpoví Liduška a pobrukuje si dál písničku, z níž ji František vyrušil. Nevšímá si ho a jde dál. Ani ji nenapadne, že by si s ní chtěl František povídat. Je to docela prima kluk, ale většinou se jen pozdraví a jdou si každý svou cestou. Jenomže František by si povídat chtěl, a tak přemýšlí, jak začít.

„Jak ses dnes vyspala,“ zkouší to stejnou otázkou, kterou slyší často ráno od rodičů. Liduška si přestane broukat, zastaví se a nevěřícně se na něj dívá: „Proč se ptáš?“

Františka napadne, že je to asi divné, a tak rychle dodává: „No, mně se dnes vstávat vážně nechtělo. Kdyby nebyla škola, ještě bych se zahrabal do peřin a spal dál.“

„Tak to já jsem vstala ráda,“ usměje se na něj Liduška a opět se pustí směrem ke škole.

„Ráda? I když je tma a jdem do školy?“ nevěřícně kroutí hlavou František.

„Ano, moc ráda,“ přikyvuje hlavou Liduška. Když vidí, že se to Františkovi nezdá, vysvětluje: „Víš, mně by se asi normálně taky moc vstávat nechtělo, ale těšila jsem se na roráty.“

„Cože?“ vytřeští oči František a zkouší opakovat to divné slovo, které slyší poprvé a ptá se: „Roráty? To zní teda divně. Co to vlastně je?“

Liduška se zasměje. Ani ji nenapadlo, že by někdo neznal roráty. Pak se ale maličko zakaboní: „No, víš. Já vlastně nevím, co to slovo znamená. Ale my teď od začátku adventu chodíme ráno do kostela na ranní roráty. Tam si zapálíme svíčku v lucerničce a posloucháme příběh, který nám čte pan farář.“

„A tebe to baví?“ vyptává se dál František.

„Moc,“ zasní se Liduška. „V kostele je totiž úplná tma a naše rozsvícené lucerničky tam vypadají kouzelně. Skoro mám pocit, že už jsou Vánoce. A kromě toho moc ráda poslouchám příběh o oslíkovi. Víš, je to ten, který veze Pannu Marii do Betléma. Ale on ji vlastně ještě neveze. Je zatím mladý, o Marii a Josefovi ještě nikdy neslyšel, ale pan farář říkal, že už se brzy potkají.“

„Aha,“ pokývá hlavou František. Moc tomu sice nerozumí, ale když mají o Vánocích vytažený dřevěný Betlém pod stromečkem, ví, že v něm je kromě Ježíška taky jeho maminka Marie a tatínek Josef. A to budou asi ti z příběhu, o kterém Lidka mluví.

„Jestli ti to vaši dovolí, třeba by ses mohl přijít do kostela taky někdy podívat. S těmi svíčkami je to fakt krása,“ rozplývá se Liduška, když vidí, že to Františka zaujalo. Ten se zadívá na Liduščinu lucerničku, a ještě jednou se zeptá: „A takovouhle lucerničku tam dostanu?“

„To ne,“ kroutí hlavou Liduška, „lucerničku má každý svoji. Ale mít ji nemusíš. Do kostela můžeš přijít i bez ní.“ František chce ještě něco dodat, ale to už jsou u školy, kde na Lidušku volají kamarádky a ona k nim odbíhá.

František celý den přemýšlí o tom, co Liduška říkala o kostele, svíčkách a příběhu. Docela by ho to i zajímalo. Možná, že by se tam jednou mohl zajít podívat. Třeba se mu to bude líbit.

Když ho odpoledne maminka vyzvedává z družiny, hned se jí ptá na kostel i lucerničku. „Doma žádnou nemáme,“ říká maminka, „ale do kostela klidně jdi. Říkal jsi, že k tomu lucerničku nepotřebuješ. A můžeš jít třeba hned zítra. Já tě cestou na autobus doprovodím. Budeme muset sice o chvilku dřív vstávat, ale moc ráda se projdu rozzářeným parkem s tebou.“

 

František je rád a docela se i těší. Když ráno zazvoní budík, vyskočí z postele a u maminky v kuchyni je za chviličku. Se snídaní se moc nepárá, na svačinu si balí jedno jablko a popohání maminku, aby nepřišli pozdě.

Procházku vánočně osvětleným parkem si užívají oba a cestou si povídají, jak se těší na Vánoce, na prázdniny bez úkolů, společné hraní her a klidné dny. Před kostelem se rozloučí. František se trošku bojí. Je to už dlouho, co tam byl. Dříve, když s nimi bydlela babička s dědou, chodíval do kostela s nimi. Byl sice ještě malý, ale pamatuje si, že se mu moc líbilo, jak hezky hrály varhany, a taky se rád koukal na sochy andělů a barevné obrazy v oknech.

Teď v něm ale byla malá dušička. Nebude to tam po tmě strašidelné? A co lidi? Nebudou se na něj dívat skrz prsty? Přece jen do kostela nechodí, tak co když ho tam nebudou chtít. V tom ho z jeho uvažování vytrhl dívčí hlásek: „Ahoj Franto. Jdeš dnes taky na roráty?“ Byla to Liduška. Do kostela šla s celou rodinou, a když František přikývl, Liduščina maminka se na něj usmála: „Vidím, že jsi sám. Nechceš jít s námi?“ Františkovi se rozzářily oči. „Moc rád,“ odpověděl, a pak nejistě dodal: „Já ještě nikdy na rorátech nebyl.“

„Tak to se máš na co těšit,“ řekl Liduščin tatínek, otevřel dveře kostela a pobídl celou rodinku i s Františkem, aby už na nic nečekali a šli.

Tmavý kostel nebyl vůbec strašidelný. Naopak. Na oltáři zářilo několik svíček a v kostele už bylo pár lidí, kteří měli rozsvícené lucerničky. Vlastně to bylo tak trošku kouzelné. Liduška i její mladší bráška Petřík nastavují svoje lucerničky směrem k tatínkovi, a ten jim zapaluje svíčky.

„Jé, ty hezky svítí,“ vydechne František a maličko posmutní. Musí být moc prima mít takové světýlko u sebe. To už ale k dětem přichází pan farář, přeje jim dobré ráno, ještě chvilku čeká na další ranní hosty, a pak děti řadí do špalíru. Tu si všimne Františka. Přistoupí k němu a podává mu svoji lucerničku: „Vidím, že jsi tady nový. Nechceš nést moji svíčku k oltáři?“

František se před panem farářem maličko stydí, ale po chvilce váhání se do široka usměje a lucerničku s velikou radostí přijímá. Když spolu s ostatními dětmi kráčí k oltáři, je mu báječně. Dospělí zpívají moc hezkou písničku, světla všech lucerniček tančí po stěnách a celý kostel vypadá, jako by se radoval.

Liduška jde vedle Františka a vidí, jak je spokojený. Když čte pan farář příběh, moc ho nevnímá. Nad něčím totiž přemýšlí, a když se po rorátech loučí s maminkou a tatínkem, něco jim šeptá. Ti přikyvují a usmívají se.

„Tak co? Jak se ti to líbilo?“ ptá se cestou do školy Liduška Františka.

„Moc,“ odpovídá František bez zaváhání, „kostel se svíčkama, příběh o oslíkovi. Všechno bylo super. A taky, že jsem mohl nést lucerničku pana faráře. Je moc hodný.“

František je opravdu moc rád a už se těší, až odpoledne o všem poví mamince. Ta si Františka vyslechne a má radost, že je Frantík tak spokojený. Jen ji mrzí, že pro něj nemá lucerničku. Dnes to nikam do obchodu nestihla. Už aby přijel tatínek a díky autu, kterým jezdí do práce i z práce, měli víc času.

František je taky trošku smutný, že nemá vlastní světýlko. Pak si ale vzpomene na pana faráře a doufá, že zítra zase ponese jeho lucerničku.

Nakonec se ukáže, že lucerničku pana faráře nosit nemusí. Liduška totiž včera dostala báječný nápad. Doma s pomocí tatínka a maminky vyrobila lucerničku ze zavařovací skleničky. Tatínek na ni připevnil pevný drát jako držadlo, maminka pod svíčku nakapala dost vosku, aby dobře držela, a Liduška ji celou ozdobila vločkami, které namalovala bílou fixou na sklo. Když ji ráno nesla do kostela, nebyla si jistá, jestli taková obyčejná lucernička udělá Františkovi radost, ale když viděla, jak se mu rozzářily oči, srdíčko jí poskočilo radostí.

Když druhému uděláte radost, určitě sami dobře víte, jak báječně vám potom je a kolik radosti prožíváte vy sami. A přesně takhle to měla Liduška.

A František? Tomu se lucernička s vločkami tak líbila, že kdyby mohl, zavýskl by si a k oltáři by vesele doskákal. Dobře však věděl, že v kostele se má chovat tiše, a tak se nadšeně díval na svíčku, která se mihotala v jeho lucerničce a tentokrát to byl on, který neposlouchal, co pan farář čte a celou dobu se cítil jako andílek, co se vznáší na obláčku a z výšky pozoruje nádherný tanec mihotavých světýlek v kostele.

 

„Jé, to je krásná lucernička,“ usmála se Františkova maminka, když ji uviděla na kuchyňském stole. Domů se dnes vracela až dlouho po Františkovi. Nejdříve ho chtěla napomenout. Měl totiž zakázáno brát do ruky zápalky, pokud byl doma sám. Viděla ale, že lucernička leží na velkém talíři a vedle ní ohořelá zápalka. To je dobře, pomyslela si, pamatuje si, jak to má udělat. A proto se na něj usmála a pochválila ho, že si sám tak hezky poradil.

„A taky jsem zápalku chvilku namáčel ve vodě. Víš, aby bylo jisté, že už nechytne,“ říkal znalecky František a byl spokojený, že nedostal vyhubováno. Dobře věděl, že sám nic zapalovat nemá. Chtěl ale mamince připravit překvapení. A překvapení to bylo milé. Svíčka v lucerničce jasně hořela a tmavou kuchyni krásně ozařovala. Maminka si sedla ke stolu, pohladila Františka po vlasech a zadívala se do zářivého plamene.

„To jste vyráběli ve škole?“ zeptala se po chvíli.

„I ne,“ zavrtěl hlavou František a hned začal mamince nadšeně vyprávět o ranních rorátech a lucerničce s vločkami, kterou pro něj udělala Liduška.

„Tak to bys jí měl něco přinést na oplátku. Třeba čokoládu, co ty na to?“ navrhla maminka.

„Lidka říkala, že nic nechce. Prý je pro ni odměnou, že mám radost,“ řekl František a pak se usmál: „Ale já to vymyslel jinak. Ona totiž moc ráda maluje, a tak jsem jí namaloval tuhle lucerničku.“ Podal mamince obrázek, na kterém bylo kromě namalované lucerničky napsáno „Díky Liduško. Tvoje lucernička se mi moc líbí.“

„Co myslíš, potěší ji to?“ tázavě se podíval na maminku. Ta na něj mrkla: „Moc se ti to povedlo. Je vidět, že sis dal záležet.“

To byla pravda. František nemaloval moc rád, a když už musel kreslit něco do školy, většinou obrázek odbyl. Na tomhle si dal ale opravdu záležet. Vždyť to bylo pro Lidku, která mu udělala tak báječnou lucerničku. A to za jeho námahu rozhodně stálo.

 

Ráno začalo moc hezky. Když se vzbudil a podíval se z okna, zjistil, že maličko chumelí. Cestou ke kostelu si tak spolu s maminkou užívali nejen pohled na vánoční osvětlení, ale také na drobné vločky, které se snášely z nebe jako to nejjemnější peří. Světýlka v kostele vypadala stále kouzelně a oslík z příběhu měl konečně štěstí. Od zlého pána si ho koupil Josef s Marií.

František přál už dlouho oslíkovi lepší osud. Nejdříve to bylo prima. Oslík bydlel s hodnou babičkou a dědečkem. Jenomže těm se přestalo dařit a oslíka museli prodat. Bohužel se dostal do rukou pána, který na něj nebyl moc hodný, občas ho bil a někdy od něj nedostal ušák ani dost jídla. Bylo to skoro k zlosti. To není pro oslíka připravený lepší život? Ale dnes se vše otočilo. Maria a Josef si ho vzali k sobě a budou se o něj pěkně starat. František už se těší na jeho další příběhy i na cestu do Betléma, která ty tři čeká. Však už to nebude dlouho trvat.

František je tedy spokojený a radost má také z toho, že se Lidušce jeho obrázek opravdu líbil. A kromě toho se těší domů. Dnes se měl po týdnu vrátit tatínek, a to je prima. Jednak proto, že se mu stýskalo, ale také proto, že už se nemohl dočkat, až tatínkovi poví o kostele, lucerničce i příběhu o oslíkovi.

Cestou ze školy proto vesele poskakoval, v parku dělal šlápoty ve sněhu, který přes den napadl a obdivoval jedličku, která měla kabátek taky pěkně bílý.

„Hej, Franto! Počkej na mě!“ ozvalo se najednou nedaleko něj. Byl to Jakub. Uháněl po chodníku jako splašený a volal dál: „Půjdem se odpoledne koulovat?“ František už mu chtěl odpovědět, že dnes to nepůjde, protože bude čekat na tátu a ven půjde nejspíš s ním, jenomže se k tomu nedostal. Jak se tak Jakub řítil vpřed, uklouzla mu kousek od Františka noha a za okamžik už se oba váleli na zemi ve sněhu.

„Jé, promiň,“ omlouval se Jakub. Vstal a podával Františkovi ruku. Ten však seděl jako opařený. Kousek od něj se ve sněhu válela jeho lucernička. Sníh sice její pád maličko změkčil, ale i tak se rozletěla na několik kousků.

„To ne,“ zavzlykal František a se slzami v očích začal skleněné střepy sbírat. Jakub mu chtěl pomoct, ale František ho odstrčil: „Ty jsi ale nešika. To jsi nemohl dávat pozor?“

„Ale já nechtěl. Nevěděl jsem, že uklouznu,“ ohradil se Jakub. Ale když viděl, že si ho František nevšímá, mávl rukou, něco zabručel a rozeběhl se domů.

„Nechtěl. Nechtěl,“ opakoval František, „ale co je mi to platné, když mám po lucerničce. A to byla taková hezká.“ Po tváři se mu začaly koulet slzy jak hrachy. Vstal, opatrně zabalil kousky skla do kapesníku a loudal se domů.

Tam už čekal tatínek. Na svého synka se také moc těšil. František vždycky otevřel dveře a hned hupsl tatínkovi do náruče. Když tedy tatínek uslyšel, jak v zámku zarachotily klíče, pospíchal na chodbu a rozpřáhl paže. Místo toho, aby na něj František vesele vyskočil, se mu však do náruče schoulila celá hromádka neštěstí a rozplakala se.

Tatínek se nejdříve polekal a hned se díval, jestli nemá František nějaké zranění. Když viděl, že je v pořádku, láskyplně ho k sobě přitiskl a nechal ho vyplakat. Po nějaké chvíli si malý smutnílek utřel oči, pohladil tatínka po tváři, znovu se mu schoulil do náruče a špitl: „Jsem moc rád, že jsi doma.“

Jakmile se František trošku uklidnil, pověděl tatínkovi, co se stalo. Ten se na chvíli zamyslel: „Mrzí mě, že to s lucerničkou od Lidušky takhle dopadlo, ale měl bys jít zítra za Jakubem a vysvětlit mu, proč jsi byl tak smutný. Nebylo od tebe pěkné, že jsi se urazil a nemluvil s ním.“

„Já vím,“ zašeptal František, „ale když mě v té chvíli bylo tak smutno, a kromě toho jsem měl na něj zlost. Vím, že to neudělal schválně, ale…“ Znovu se rozplakal.

„Tak už nesmutni,“ pohladil ho po vlasech tatínek, „možná, že ti udělá radost malá drobnost, kterou jsem ti přivezl.“ František zavrtěl hlavou. Od tatínka je hezké, že mu něco přivezl, ale on je teď tak smutný, že po žádném dárku netouží, a tak jen řekl: „Nezlob se, tati, ale mě teď nic radost neudělá.“

„Ani, když to bude tohle?“ přistrčil Františkovi před nos kovovou lucerničku s průhlednými sklíčky okolo. „Vím, že není tak hezká, jako ta od Lidušky, ale je taky od srdce. Když jsem ji kupoval, myslel jsem na tebe,“ řekl tatínek a pokračoval: „Víš, maminka mi v týdnu volala a prosila mě, jestli bych se cestou nemohl stavit v obchodě. Prý se z tebe stává světluška.“

František se pousmál: „Spíš světlušák.“ Pak si vzal lucerničku do ruky, aby si ji prohlédl. Byla moc hezká. Pevná, stříbrná a na každém sklíčku měla jemný obrázek hvězdiček. Tvář se mu rozjasnila: „Díky, tatínku, je perfektní.“ Potom maličko posmutněl: „Ale co řeknu Lidušce? Určitě jí to bude taky líto.“

„Co bys říkal?“ podíval se na Františka tatínek, „přece pravdu. Jestli je Liduška tak prima holka, jak jsi říkal, tak se zlobit nebude.“

 

Tatínek měl pravdu. Liduška se vůbec nezlobila a Františkovu novou lucerničku mu ještě pochválila. A protože byl tatínek zase doma a do práce jezdil spolu s maminkou autem, měli dost času na to, aby spolu s Františkem zašli každé ráno do kostela. Stejně jako jemu i jim se v kostele líbilo a maminka dokonce řekla, že je moc ráda, když si každé ráno v klidu sedne do vyhřáté lavice, dívá se na stěny kostela, které osvětlují plamínky svíček, poslouchá milý příběh a může se tak den za dnem těšit na Vánoce. Tatínek na souhlas pokyvoval hlavou a František se v ten okamžik opět vznášel v oblacích s pocitem radosti a štěstí.