Příběh 4. - Voňavé vyprávění (18. 12. 2022)

Příběh 4. - Voňavé vyprávění

„Vánoce, Vánoce přicházejí…“ zpívá malá Naděnka a pomáhá mamince vybrat formičky s vánočním motivem. Dnes se totiž chystají na pečení perníčků a ona už se moc těší.

Také Bedřich už je doma, úkoly má hotové a rád by mamince též pomohl. Válet těsto sice neumí, ale baví ho vykrajovat tvary a když se podaří, občas stihne i nějaký malý kousek těsta uždibnout.

Maminka se vždycky směje, když ho přistihne, jak si odkrojek těsta nenápadně odstrkává až pod druhou ruku a šoupne ho do pusy. Někdy na něj zahrozí (ale to jen tak na oko) a jindy dělá, že to nevidí. Sama si totiž moc dobře pamatuje, jak jako malá ráda pomáhala při pečení právě pro to, že mohla ochutnávat a mlsat.

Kromě vykrajování, pečení a uždibování se děti těší také na to, že si s maminkou zazpívají a popovídají. A tak chvíli povídá Naďa o tom, jak dnes ve školce vyráběli papírové ozdoby na vánoční stromeček, Béďa se zas chlubí, že se mu povedla písemka z matematiky a maminka nahlas plánuje, co upečou o víkendu.

Potom se ozve Naďa: „Mami, znáš nějakou pohádku o perníčkovi?“

„Myslíš o perníčcích?“ ptá se maminka.

„Ne,“ kroutí hlavou Naděnka a vysvětluje: „myslím o perníčkovi. Jako o panáčkovi z perníku.“

„Tak to neznám,“ řekne maminka.

„A nemohla bys nějakou vymyslet?“ prosí dcerka.

„Můžu to zkusit, ale bude mi to chvíli trvat,“ odpoví maminka a přemýšlí.

Naďa se taky na chvíli zamyslí, a pak vyhrkne: „Tak, než něco vymyslíš, povím vám pohádku já.“ Důležitě si odkašle a začne vypravovat:

To byl jednou jeden mlsný dědeček a měl chuť na perníček. Babička ho měla ráda, a tak vzala svoji poslední mouku a všechno, co do těsta patří a hned mu jeden perníček upekla. Jenomže on byl horký, a protože si děda nechtěl spálit pusu, dal ho na okno, aby mu hezky vychladl. Jo, a ještě to okno otevřel, protože už měl hlad jako vlk.“

Béďa se začal pochichtávat, ale Naďa na to nic nedbala a pokračovala dál: „Jenomže ten perníček nechtěl být snězený. Kdepak. A tak vyskočil z okna. Trošku si při tom sice narazil nožku, ale to mu nevadilo. Uháněl od chaloupky dál. A jak tak běží, zastaví ho zajíček. Perníček mu zavoní, zajíček se olízne a říká: „Já tě perníčku sním.“

„Ale nesníš,“ zavolá perníček a už dělá kotrmelce z kopečka. Pak ho zastaví vlk a mlsně se na něj kouká. Taky ho chce sníst, ale perníček ví, jak na něj. Se zajícem to bylo jednoduché, ale vlkovi jen tak utéct nedokáže, a tak začne zpívat: „Já perníček, perníček, na mouce válený, v troubě jsem pečený. Utekl jsem zajíčkovi a tobě, vlku, taky uteču.“ No a než se vlk vzpamatoval, tak už dělal perníček kotrmelce z kopce dolů.

To už se Béďa neudržel a rozchechtal se: „Tak si myslím, že jsi v jiné pohádce. To je přece pohádka o koblížkovi a ne o perníčkovi.“ Ťukal si na čelo a pokračoval: „Teď ještě určitě potká lišku, a pak ho stejně sní dědeček, že jo?“

„Jo,“ odsekla Naďa, „teď jsi mi to zkazil. A víš co, říkej si pohádku sám, když jsi tak chytrý.“

Maminka pozorovala svoje děti a přemýšlela, jestli se jim do toho pohádkového hádání má plést, ale když viděla, jak se Béďa hrdě narovnal, pousmála se a čekala, co vymyslí.

Béďa byl nejdřív celý nesvůj. Vymýšlet pohádku se mu nikdy moc nedařilo. Ale on Nadě ukáže, že to taky umí. A tak spustil také on:

Byl jednou jeden voňavý perníček. Upekl ho moc šikovný kluk.

Významně se podíval na maminku i na Naďu, a aby jim to bylo jasné, raději dodal: „Někdo takový jako já.“ Mamince maličko cukly koutky úst a Naďa na Béďu zírala s otevřenou pusou. Než ale stačila cokoli říct, bráška pokračoval:

Když toho šikovného kluka perníček viděl, hned chtěl být jako on. A tak večer zkoušel stát na svých perníkových nožkách, a po nějaké době už chodil v kuchyni. Jenomže byla tma, a on nevěděl, kudy by se měl vydat do světa. Tady přece zůstat nemohl, protože by ho ten kluk snědl. On totiž nevěděl, že perníček ožil, že jo?

V tu chvíli se začala uchichtávat Naďa, ale tentokrát to byl Bedřich, který si jí nevšímal a pokračoval ve vyprávění:

„No, a tak si zalezl do koutka a čekal na ráno. Jenomže za chvíli ho něco šimralo na noze. Byla to myš. A pěkně mlsná myš, protože ho začala uždibovat.

„Necháš toho,“ plácl ji perníček přes čumáček. Myš se polekala a utekla. No, a ráno se perníček vyplížil ke dveřím, a když šel tatínek do práce, tak se protáhl otevřenýma dveřma spolu s ním.“

„Tak to abych si dal zítra pozor pod nohy,“ ozval se tatínek, který právě přišel z práce a zaslechl synkovo vyprávění.

„To ne, tati,“ zavrtěl hlavou Bedřich, „je to přece jen pohádka. A podívej, my tu žádného takového panáčka nemáme. Ukazoval na plechy, kde už byly vykrájené sněhové vločky, andílci, sněhuláčci, vánoční stromečky i zvonky.

„No, ale aby ti náhodou neobživli ti kapři, které budeš vykrajovat za chvíli,“ řekla maminka a podávala Béďovi formičku ryby.

Než stačil Béďa říct, že by to vlastně ani nevadilo, protože brzo budou Vánoce a mohli by kapry prodávat, žadonila Naďa: „Vyprávěj dál. Jak to bylo s tím perníčkem, když vyšel ven?“

Jenomže Bedřichovi už se vypravovat nechtělo, a tak svoji pohádku rychle odbyl: „Perníček vyšel ven, ale nevšiml si, že nedaleko číhá kocour, a když se rozhlížel, jak to venku vypadá, najednou HAM, a byl snězený. A kocour byl spokojený, že měl takovou dobrou snídani. To je konec.“

„To je blbý konec,“ odfrkla Naďa. Tak hezky to začalo, a teď ho sežere kočka.“ Byla z toho celá nesvá. Když to viděl tatínek, pohladil Naďu po vlasech: „Tak já vymyslím, lepší konec, co ty na to?“

Naděnce se rozzářily oči, a tatínek vypravoval:

„Když se perníček tajně proplížil kolem dveří, rozhlédl se kolem sebe. Venku toho bylo tolik k vidění. Stromy, domy, i toho kocoura zahlédl, ale ten ještě spal stočený do klubíčka hezky v teple za oknem. Jen ho zarazilo, že venku to nebylo tak barevné, jako uvnitř a taky tu byla zima. Aby ne, když v noci nasněžilo, a teď byla celá příroda pokrytá sněhem. Perníček se dlouho odhodlával. Krok do neznáma ho sice lákal, ale také měl trošku strach.

V tom k němu přiletěl vrabec. Když slyšel, že je perníček upečený z těsta, radil mu, ať se raději vrátí domů. Pro těstové panáčky svět venku není. Jednak ho může něco sníst (Taky už mu kručelo v bříšku a perníček hezky voněl. Byl to ale živý panáček, a tak si na něj vrabec nechal zajít chuť.) a kromě toho nemá ani pořádné boty, ve kterých by mohl jít do sněhu.

Perníček měl ale velikou chuť udělat alespoň jeden krok. A ten taky udělal.

„Brr,“ to studí,“ otřepal se a dal nožku zase zpátky. Sníh opravdu studil a do toho mu začala nožka maličko měknout. Za to mohlo pár sněhových vloček, které se mu zachytili na špičce nohy.

„Máš pravdu,“ podíval se perníček na vrabce, „svět venku pro mě asi opravdu není. Ale jak se dostanu zpátky?“ To nevěděl ani vrabec. Obletěl sice celý dům, aby se podíval, jestli není někde otevřené okno – že by se perníček mohl dostat dovnitř tím, ale všechna okna byla dobře zavřená.

„Tak budeš muset počkat, až někdo otevře,“ řekl vrabec. Perníček si smutně sedl na práh u dveří a začal vzdychat.

„Víš co?“ ozval se vrabec, „když máš teď dost času, tak já ti budu povídat, jaké to venku je. Sice moc světa neznám, ale to, co vím, by ti stačit mohlo, ne?“

Perníček zajásal a s nadšením poslouchal ptáčkovo vyprávění o zvířatech, lidech, rostlinách, domech, i o tom, jak se střídají roční období. Měl pocit, jako by všechno, o čem vrabec mluvil, viděl on sám.

A jak si tak zaujatě povídali, ani si nevšimli, že se otevřely dveře. Z nich vyběhl s veselým pokřikem chlapec. Vrabec se lekl a ulétl. Perníček se také polekal, ale než se stačil vzpamatovat, už ho  držely něčí ruce.“

„Tak, a teď ho ten kluk určitě sní,“ vybafl Béďa.

„To nemůže,“ ohradila se Naďa, „přece vyběhl ven a určitě už si hraje se sněhem. Jako ty, když nachumelí.“

„No jo,“ uznal Bedřich a zeptal se: „Tak kdo to teda byl? Maminka?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou tatínek, „byla to malá holčička. Na sníh už se také těšila, ale než vyšla ven, zahlédla na prahu perníček a zvedla ho.

„Podívej,“ zavolala na chlapce, „tady leží perníček. Jak se sem asi mohl dostat?“

Kluk se k ní přihnal jako velká voda a hned rozumoval: „Mohl se někomu z nás zachytit třeba na šále, a tady spadl.“

„Ale přes kuchyň jsme vůbec nešli,“ řekla holčička.

Kluk pokýval hlavou, a pak se usmál: „Třeba vypadl tatínkovi. Možná dostal ráno chuť na perníčky a nějaké si vzal s sebou do práce.“

Holčičce se to nezdálo. „A nemáš to jedno?“ ozval se její bráška, „jednou už je tu a bude nejlepší, když ho sníme.“

„To ne,“ vykřikl perníček a začal kopat nožkama, aby se dostal z dívčina sevření. Ta ho opravdu pustila. Když se jí perníček začal cukat v dlani, polekala se. Pak ho ale znovu chytla a usmála se: „Jé, to je prima, že jsi živý. A jak se to vlastně stalo?“

Perníček jim pověděl, jak chtěl chodit stejně jako oni, a že vlastně neví, proč je živý. A taky to, že chtěl poznat svět, ale nakonec zjistil, že mu bude dobře doma. A vyprávěl jim také o vrabci, který byl na něj hodný.“

Děti nad ním stály s otevřenou pusou. Ne, že by si na perníček dělaly laskominy. Naopak. Žašly nad tím, že oživl.

„Tak to my tě teda nesníme,“ ozval se kluk. Perníček si oddechl. „No, jo. Ale co s tebou?“ zapřemýšlel.

„Já vím,“ ozvala se holčička, „nazdobíme ho a dáme ho spolu s dalšími perníkovými ozdobami na stromeček. Tam ho hned tak nikdo nesní, a kromě toho uvidí, jak hezké to je o Vánocích.“

A tak to také bylo. Děti perníkového panáčka hezky nazdobily, kolem pasu mu připevnily červenou stužku, a když na Štědrý den zdobily stromeček, perníčka upevnily hezky vysoko, aby všechno viděl.

Perníčkovi se to moc líbilo a prožil s celou rodinou nejen Štědrý den, ale také celou dobu vánoční. A moc si to užil.“

 

Tatínek skončil svoje vyprávění, a když se podíval na děti, musel se usmát. Obě tiše poslouchaly a zapomněly dokonce vykrajovat. Po chvíli se ozvala Naďa a oddechla si: „Tak přece jen ta pohádka dobře dopadla.“

„Ale jak to bylo dál?“ vyzvídal Béďa, „co potom, až stromeček odstrojili? Snědli ho?“

Tatínek se na něj tázavě podíval: „Ty bys takového perníčkového panáčka snědl?“

„To ne,“ řekl Bedřich, „já bych mu po Vánocích postavil domeček třeba z lega a schoval bych ho do jara. No, a pak už by přece ven mohl. To bude teplo a sucho, takže by se mu vlastně mohlo vyplnit i to, že chtěl poznat svět. A když ho to tam nebude bavit, vrátí se zpátky za dětmi.“

„Jé, to je dobrý nápad,“ zaradovala se Naďa a otočila se na tátu: „Bylo to tak, tati?“

„Určitě,“ přikývl tatínek, „ani já bych to tak hezky nevymyslel.“ Potom si uždibl kousek těsta a ochutnal: „Máte ho moc dobré. Co abych vám s ním trošku pomohl?“ Tatínek si uždibl další kousek. Děti se zasmály: „Jestli nám chceš pomoct, tak můžeš vykrajovat a ne ujídat.“

„Já myslel, že čím míň těsta, tím míň perníčkových tvarů nám pak bude pobíhat doma,“ mrkl na děti tatínek.

To už se smála i maminka: „Já zase doufám, že nám žádný perníček neožije, abychom si na nich mohli o Vánocích pochutnat.“

 

Když pak na Štědrý den zdobily děti s rodiči Vánoční stromeček, a kromě dalších ozdob na něj věšeli nazdobené perníkové tvary, s veselou si zavzpomínali na oživlého perníkového panáčka a měli radost z toho, jak dobře to s ním tatínek s Béďou vymysleli.