díl 2. - Paní Zima přichází (5. 12. 2021)

 Díl 2. – Paní Zima přichází

 

V sněhobílé, tiché kráse,

cinkot zvonků ozývá se.

Zima přichází zas k nám,

a já velkou radost mám.

 

Těším se na vločky, sníh,

jak pojedu na saních,

na rampouchy celé z ledu,

na třpyt slunce v bílém sněhu,

sněhuláky, dětský smích

dovádění v závějích.

 

„Zimo? Kde jsi?“ tiše ptám se.

Z dálky jemně ozývá se:

„Už jdu, počkej chvilku jen,

bude to jak krásný sen!“

 

Vločky už se z nebe snáší

do srdce klid, radost vnáší.

Krajina se raduje:

Hurá! Zima! Už tu je!“

 

Prosinec

„Cink! Cink!“ ozývá se z dálky zvonění rolniček. To k chaloupce paní Zimy přijíždí sněhové saně zdobené třpytivou jinovatkou. Vystlané jsou krajkou ze sněhových vloček a táhnou je dva sněhobílí koně. V raním slunci se celí třpytí. Drobné rampouchy, které jim zdobí hřívu, o sebe při klusu lehce ťukají a po celém kraji se ozývá jejich veselá zvonkohra.

„Prr, moji milí sněžní koně,“ zastavuje je paní Zima a něžně je hladí. Koně vesele odfrkávají a stejně jako ona už se těší, až vyjedou do údolí. Paní Zima nasedne do saní. V ruce drží sněhovou hůl zdobenou ledovými ornamenty. Laskavě se usmívá a oči jí září radostí.

„Hyjé!“ pokyne koním a saně vyjíždí. Do daleka je slyšet cinkot rolniček, které ohlašují příchod paní Zimy. Všichni už se na ni těší.

Přípravy na její příchod do zimních vesniček jsou v plném proudu. Všude se to hemží lidičkami, vílami, skřítky i zvířátky. Chtějí svoji královnu co nejlépe přivítat, a tak zdobí nejen svá obydlí, ale také brány, kterými se do vesnice vjíždí.

„Už ji vidím! Podívejte! Tamhle jede!“ volá nadšený hlásek z první vesnice. Všichni se zadívají směrem k hoře. Opravdu. Koně i saně se třpytí, cinkají teď nejen rolničky, ale také podkovy koní, které z pěšiny pokryté sněhem sjíždějí na ledovou stezku.

„Hurá!“ jásají všichni a dívají se na tu krásu.

Když saně zastaví na začátku vesnice, vše ztichne. Paní Zima se na její obyvatele vlídně usměje. To už jí vstříc vychází vousatý chlapík. Na sobě má kožich fialkové barvy protkaný bílými vzory, teplé kalhoty jsou také fialové a jeho zimní boty zdobí jemná kožešinka.

V prošedivělé hlavě se mu tu a tam zaleskne bílý vlas, z jeho pohledu září klid a oči jsou plné očekávání. Přistupuje k saním.

„Vítám Tě, paní Zimo,“ vztahuje k ní ruku a pomáhá jí vystoupit.

„Zdravím Tě, Prosinče,“ odpoví mu Zima a s radostí přijímá jeho pomoc. „Zdravím také vás všechny,“ rozhlédne se kolem a pokyne hlavou na pozdrav.

Prosinec se lehce ukloní a stejně tak všichni obyvatelé první vesnice. To už ale někteří z nich nevydrží a radostně volají: „Paní Zimo, už jsme se na Vás moc těšili. Pojďte honem mezi nás, připravili jsme Vám překvapení.“

Prosinec se maličko zamračí a zahrozí. Ale jen na oko. Paní Zimu má každý rád a on, stejně jako obyvatelé jeho vesnice, by si s ní nejraději sedl a rozprávěl. Jenomže přivítání jejich milé královny musí být důstojné a nejdříve je čeká procházka po vsi, při které paní Zima zkontroluje, zda všichni poctivě plní své úkoly. Potom se teprve mohou radovat a povídat.

Paní Zima se ale nemračí. Podívá se kolem sebe a řekne: „Moji milí, jste moc hodní, ale jak víte, nejdříve nás čeká prohlídka vaší krásné vesničky. Jděte tedy každý ke své práci. Správný čas na oslavu teprve přijde.“

Všichni se opět lehce ukloní a s radostným švitořením pospíchají do svých chaloupek.

Paní Zima se rozhlédne kolem sebe: „Jsem moc ráda, že se opět vidíme. Vždy se k vám moc těším. Prosinec je měsíc plný očekávání a radosti a jeho obyvatelé jsou vstřícní a milí.“ Potom se otočí na svého průvodce a zeptá se: „Všechno v pořádku?“

„Ano, jen se pojď podívat,“ přikyvuje Prosinec a nabídne paní Zimě své rámě. Ještě, než vyjdou, podává mu paní Zima malý balíček. Je v něm zelenkavá šála s veselými motivy zlatavých zvonků a jmelí. „Ta je na oslavu,“ řekne paní Zima. Prosinec přijme dárek, poděkuje a společně pak vstupují mezi domky ozdobené lehkými závoji z jinovatky, aby se podívali, jak se jejich obyvatelům daří a potěšili je svojí přítomností.