Kapitola 23. - Vzhůru k nebesům (21. 1. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 23. – Vzhůru k nebesům

Na slavnostní den, který pro všechny obyvatele připravil skřítek Vítek, jeho kamarádi i kouzelná země, vzpomínali všichni ještě dlouhou dobu. Bylo příjemné být spolu, nikam nepospíchat, povídat si, zpívat, tančit a hrát si.

A tak se skřítkové domluvili, že se jednou za čas takhle sejdou a užijí si společné chvíle. Setkání už ale nebude jen v zimní krajině – to si nechají zase na další rok. Příště si posedí na louce, jindy zase u rozhledny nebo v lese. Pokaždé to bude maličko jiné, a přitom moc příjemné.

Než se ale opět všichni sejdou, je čas postarat se o vesničku, zahrádky i sady. V lese to také žije a Rozmarýnka s Vilíkem a svými pomocníky sbírají lesní plody, ze kterých pečou spoustu dobrot anebo si je suší do zásoby.

Na louce zase koník Toník učí nově narozené luční koníky akrobatickým kouskům. Olšinka se občas mihne u studánky, aby ji pročistila, medvídek Davídek si u lesa hraje s nejmenšími skřítky na schovávanou, vozí je na svém chlupatém hřbetě, a když dostanou všichni chuť na něco sladkého, běží za lesními včelkami prosit o trošku medu.

U hvězdárny je zatím o něco tišeji. Hvězdínek totiž s chutí pozoruje kouzelným dalekohledem jiné planety i kouzelné světy, které má teď jako na dlani. Občas si vezme svůj hvězdářský dalekohled a dívá se, jak se obloha a vše na ní mění. Zapisuje si a kreslí do notýsku, co zajímavého zahlédl, a zkouší vytvářet mapu oblohy. Ta se ale den za dnem mění, a tak má Hvězdínek dost práce, aby vše zaznamenal.

Také skřítek Vítek už pár dní pracuje na své mapě. Nekreslí do ní sice hvězdnou oblohu, ale snaží se zachytit kouzelnou zemi a její krajiny. Každý den odpoledne si udělá výlet na rozhlednu a načrtává, kreslí, maluje…

Pořád ale není spokojený. Z rozhledny toho vidí hodně, to ano. Když chce ale zachytit tvar kouzelné země, nedokáže to. Nedohlédne až na konec každé krajiny, a tak přemýšlí, jak to udělat.

„Kouzelná země!“ zavolá jednoho dne.

„Copak, Vítku? Můžu ti s něčím pomoci?“ ozve se jemný hlas kouzelné země.

„Nemohla bys mi vyčarovat vyšší rozhlednu?“ ptá se Vítek.

„Tahle ti nestačí?“ diví se kouzelný země a dodává: „Mě přijde vysoká až až!“

„Vysoká je,“ přikývne skřítek, „ale já bych potřeboval vidět celou zemi ještě z větší výšky.“

„Myslíš, že bude hezčí?“ zajímala se kouzelná země.

„To nevím, ale moc rád bych dokončil mapu celé země,“ vysvětloval Vítek a ukazoval: „Podívej, tady už mám namalované všechny krajiny, jak jsou kolem sebe hezky rozmístěné, ale pořád mi ještě chybí celý tvar. Víš, myslím, že by bylo hezké mít zaznamenané také to, jak naše země vypadá z ještě větší výšky.“

„Hmm,“ zamyslela se na okamžik kouzelná země, a pak dodala: „A nechtěl bys raději něco létacího? Tak bys mohl všechny krajiny hezky obletět.“

„To už mě taky napadlo,“ řekl Vítek, „ale myslím, že motýl nebo pták nedoletí tak vysoko, abych celou zemi viděl pěkně najednou.“

„Já ale nemyslela žádné zvíře,“ zavolala kouzelná země. „Co takhle něco takového?“

U rozhledny se najednou roztočil malý vír, v němž to maličko jiskřilo a duhové stuhy, které se v něm objevily, tancovaly ladně kolem dokola. Najednou se vír roztočil ještě více a PRSK. Duhové stuhy i jiskřivá světýlka vystoupala až do výšky a proměnila se v malý ohňostroj.

Vítek ani nedýchal, jaká to byla krása. A teď? Teď zase koukal s otevřenou pusou dolů na zem. Po chvíli seběhl ke skluzavce a brzy už poskakoval po trávě ke zvláštnímu velikému objektu.

„Co to je za divnou věc?“ zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, zavrtěl hlavičkou a pokračoval: „Spousta lan, dvě pevné nožky, veliké hnízdo, zvláštní křídla po stranách, obrovský zobák. Vypadá to skoro jako vlaštovka, kterou jsem zahlédl ve skřítčí vesničce. Jenomže ta, když mi sedne na dlaň, je lehoučká jako pírko. Kdežto tahle je velikánská. Vždyť já ji vůbec neunesu.“

Kouzelná země se zasmála: „Ty ji ale nosit nemusíš. Ona totiž unese tebe. Je dost veliká na to, aby s tebou vyletěla vysoko na oblohu, a když se naučíš ovládat křídla po stranách, donese tě všude tam, kam budeš potřebovat.

„A co když budu chtít mnohem výš nebo zase dolů na zem?“ zajímal se Vítek.

„Podívej se dovnitř proutěného hnízda. Je tam páčka. Když budeš chtít letět nahoru, stačí ji maličko zvednout. A jestli budeš potřebovat přistát, dáš ji pomalu dolů,“ vysvětlovala kouzelná země.

„To je báječné!“ zavolal Vítek a hned si vlezl do proutěného koše. Potom chvíli zkoušel ovládat křídla jen tak, na zemi, a i když to nebylo úplně jednoduché, rozhodl se, že zkusí alespoň maličko vzlétnout. Dal páčku nahoru a čekal, co se bude dít. Obrovský pták se maličko zakymácel ze strany na stranu, ale nic.

„Jé, promiň,“ ozvala se kouzelná země, „já ti ještě zapomněla říct, že nad sebou najdeš další páčku. Tou uvolníš nohy, které vás drží na zemi. Pak teprve vzlétneš.“

„Takže nohy vlaštovky vlastně slouží jako takové ukotvení?“ zajímal se Vítek.

„Správně,“ odpověděla kouzelná země a s radostí sledovala Vítkův první zkušební let.

Jakmile Vítek uvolnil ptačí nožky, začal pomalu stoupat nahoru. Počkal si, až bude o kousek výš než rozhledna, a když viděl, že mu v dalším letu nebrání žádné stromy okolo, pomocí křídel si to namířil k lesu.

„Haló, kamarádi! Podívejte se nahoru! Já letím!“ volal nadšeně Vítek na pár skřítků, kteří si hráli s Janečkem a dalšími zvířátky na louce u lesa.

„Jejda,“ lekl se Janeček a několik srnek, které byly s ním, se běžely schovat. Veliký pták, který se objevil nad nimi, je vylekal.

„Ale vždyť je tam Vítek,“ zavolal najednou jeden ze skřítků a všichni teď s vykulenýma očima koukali na maličkého skřítka, který seděl v hnízdě podivného velikého ptáka.

„Nebojte se,“ zavolal Vítek, „tahle vlaštovka není živá. Je to vlastně takové vzdušné plavidlo, které se vznáší vysoko na obloze! A já ho řídím, jak potřebuji. Koukejte!“

Vítek pomocí křídel obkroužil velikou louku a snesl se až na zem. Skřítci na zemi zatleskali a utíkali za Vítkem. „Můžeme se také svézt?“ zaprosili a hned se hrnuli, aby si velikého okřídlence prohlédli.

Vítek jim slíbil, že jakmile si bude v řízení vlaštovky jistý, povozí skřítky i zvířátka. Teď ale musí trénovat. Rozloučil se tedy a za chviličku už stoupal nad les a pomalým plachtěním zatáčel k louce, a pak dál až do místa, kde stál jeho domeček.

Brzy už řídil vzdušné plavidlo s jistotou a let nad kouzelnou zemí si užíval. Zatím ještě nevystoupal tak vysoko, aby viděl kouzelnou zemi z takové výšky, jakou potřeboval pro zaznamenání do své mapy. Už teď ale věděl, že si s sebou bude muset vzít nějaké pomocníky, kteří budou řídit a on si bude v klidu kreslit a načrtávat.

Nejdříve ale ještě zaletí k hvězdárně na kopci. Hvězdínkovi se bude jeho létající vlaštovka určitě líbit. A kdo ví. Třeba právě spolu s ním podnikne cestu až vysoko k oblakům, kde bude Hvězdínek blíž nebesům a Vítek uvidí kouzelnou zemi jako na dlani a dokončí svoji mapu. A na to už se moc těší!