Splněné přání (29. 12. 2019, 3. 1. 2021 k poslechu)

Splněné přání

Bylo několik dní po Vánocích. Celá rodinka se těšila z vánočních dárků a všichni byli moc rádi, že mají volno, jsou spolu a je jim moc dobře.

Jen Vojtík občas prošel kolem vánočního stromečku, chviličku se na něj zadíval a maličko si povzdechl. Maminka ho jednou takhle zahlédla a hned věděla, proč Vojta vzdychá.

Už dlouho si přeje pejska, ale to zatím není možné.

Přišla k němu, zadívala se mu do očí a řekla: „Já vím, že máš ještě jedno veliké přání, ale pejska si teď opravdu nemůžeme dovolit.“

„Já vím,“ svěsil Vojtík hlavu, „na pejska musíme mít dost času, a taky nemá kde být.“

„Jen se neboj,“ vzala ho maminka za ramena, „časem našetříme a uděláme plot kolem zahrady. Pak si nějakého pěkného pejska vybereme.“

„No, jo,“ odvětil Vojta, „ale kdo ví, kdy to bude." Smutně se na maminku podíval a šel do pokoje.

Mamince bylo Vojty líto. O pejskovi přemýšleli už mnohokrát, ale moc dobře věděli, že pes není jako kočka, které stačí, když ji člověk občas pohladí, každý den nakrmí, nachystá teplé místo na přespání a ona si celý den pobíhá, kde chce.

O pejska se člověk musí starat mnohem víc. Pejsek je součást rodiny, potřebuje společnost lidí, jejich lásku, taky je potřeba ho vycvičit a často se mu věnovat. A hlavně, musí mít prostor, kde se může proběhnout, když zrovna není čas s ním zajít na procházku. A to teď nejde.

Vrátila se tedy k vaření oběda celá zamyšlená.

Odpoledne se vydala celá rodinka na malou procházku. Tentokrát se vypravili k lesu za vesnicí. Cestička k lesu byla úzká a chodilo po ní jen málo lidí, a to bylo dobře. Všichni si vychutnávali klid a pohodu, které je provázeli.

Když procházeli kolem nízkého ostružiní, zaslechl Vojta nějaké kňourání.

„Neslyšíte něco?“ zastavil se a pohledem zkoumal křoví. Maminka s tatínkem se také zastavili. Chvíli poslouchali a opravdu, brzy se ozvalo slabé zakňourání.

„Buď opatrný,“ varovala maminka Vojtu, který začal rozhrnovat pichlavé větvičky.

„Podívejte, pejsek!“ zvolal nadšeně Vojtík a už bral psa do náručí. „Vypadá, že je zraněný,“ starostlivě ho pohladil.

„Vojto,“ zahromoval tatínek, „ty máš štěstí. Co kdyby tě pokousal? Vždyť může mít nějakou nemoc, vůbec ho neznáme.“

„Jen se na něj koukni, tati,“ vyčítavě se podíval na tátu Vojta, „myslíš, že by tenhle pes někomu ublížil?“

„To nevím,“ řekl důrazně tatínek, „ale s cizími zvířaty bys měl být vždy opatrný.

„Viď, že si ho můžu nechat!“ s radostnýma očima hledal Vojta oporu v mamince.

„Vypadá jako moc milý pejsek,“ řekla maminka, „nejdříve musíme zjistit, jestli se někomu nezaběhl. Nemůžeme si ho nechat jen tak.“

„Teď ale musíme zajet za veterinářem,“ přerušil je tatínek, „vždyť má zraněnou tlapku.

Všichni se tedy rychle vrátili domů. Vojta spokojeně nesl drobného pejska, ten se na něj důvěřivě díval svýma velkýma očima. Už nekňoural. Vypadalo, že se mu u Vojty moc líbí a spokojeně se uvelebil v jeho náručí.

Pan veterinář psa ošetřil, prohlédl a slíbil pomoc s hledáním jeho možných majitelů.

„Spíš ale počítejte s tím, že skončí v útulku,“ řekl doktor, „vypadá dost zanedbaně a vyhladověle. Pravděpodobně ho jeho pán opustil nebo mu pes utekl, protože se o něj nestaral. Tady máte adresu nejbližšího z nich.“

„Do útulku ho nedáme, viď tati?“ zadíval se Vojta tázavě na tátu.

„O tom si musíme promluvit doma,“ odpověděl tatínek, poděkoval panu veterináři a vydali se domů.

Doma udělal Vojtík v přístřešku na dřevo teplý pelíšek. Přinesl pejskovi vodu a zbytky od večeře.

„Neboj se, my se o tebe postaráme, chlupáči,“ hladil psa po jeho dlouhé srsti. „A zítra ti koupím psí granule, ať se máš dobře.“

Pes jako by mu rozuměl. Zadíval se na něj a lehce zahafal.

Druhý den ráno vyběhl Vojtík na zahradu v pyžamu a bundě. Z pokoje se valil jako velká voda. Byl celý nesvůj a bál se, jestli mu jeho nový kamarád neutekl. Když uviděl pejska schouleného v pelíšku, oddechl si a sklonil se k němu: „Ty mi neutečeš, viď? Ty určitě dobře víš, že tě mám rád.“

„Vojto! Snídaně!“ zavolala maminka.

„Můžu si dnes celý den hrát s chlupáčem?“ zeptal se Vojta sotva pozdravil.

„S chlupáčem?“ podivila se maminka. „To myslíš toho psa? Neměl bys mu dávat jméno. Mohl bys z toho pak být zklamaný.“

„Neboj, mami,“ mávl Vojtík rukou, „chlupáč není jméno. Spíš taková přezdívka, protože říkat mu pes je pěkně divné.“

Maminka se usmála: „Máš pravdu, zatím to bude chlupáč. A hrát si s ním určitě můžeš, alespoň zjistíš, zda umí alespoň trošku poslouchat. My s tatínkem zajedeme do obchodu pro granule a tatínek koupí pár metrů pletiva, ať mu můžete udělat malý výběh. Nemůžeme ho nechat pobíhat, jak se mu zlíbí a já ho uvazovat na provaz nebo řetěz nechci.“

Vojtovi v očích zasvítily jasné jiskřičky, a jakmile se po snídani převlékl, utíkal za chlupáčem.

Plynuly dny i týdny. Nikdo se k pejskovi nehlásil a Vojta s rodiči si ho postupně oblíbili.

Jednoho večera po večeři prohlásil tatínek: „O chlupáče se dodnes nikdo nepřihlásil, tak si říkám, co kdybychom si ho nechali? Všichni jsme si na něj zvykli a je to moc prima pes.“

Maminka se usmála a pokývala hlavou: „Souhlasím, tatínku, už jsem o tom sama přemýšlela. Ale budeme muset udělat plot kolem celé zahrady. Ten malý výběh, který jste mu udělali, zatím stačí, ale časem bude potřebovat více pohybu.“

„Už jsem o tom přemýšlel a chci se s vámi poradit,“ zvážněl táta. „Plot kolem celé zahrady bude drahý, ale pokud bychom letos o prázdninách nejeli na dovolenou, použili bychom našetřené peníze na pletivo, sloupky a beton. Co na to říkáš, Vojto? Vždycky jsi chtěl psa a teď bys ho mohl mít. Museli bychom se ale letos obejít bez letní dovolené.“

„A vám by to nevadilo?“ zeptal se nesměle Vojta.

„Nevadilo,“ řekla maminka a tatínek přikývl na souhlas, „můžeme si užít dovolenou i doma.“

Vojta vyskočil z židle, objal maminku, tatínka a začal radostí skákat po pokoji: „Hurá, budu mít psa! Vlastního psa! Juchú!“ Pak vyběhl na zahradu, otevřel dvířka v ohrádce, popadl chlupáče, přitulil se k němu a zašeptal: „Od teď budeš náš, chlupáči, budeme si spolu hrát, chodit na procházky a budeme dobří kamarádi.“

Pejsek vesele zaštěkal a olízl Vojtovi obličej. Oba byli moc spokojení.