Stateční kamarádi (3. 5. 2020, 9. 5. 2021 k poslechu)

Stateční kamarádi

„Už aby zapršelo,“ posteskla si tráva na louce. Na začátku jara se těšila, jak bude pěkně zelená a teď bylo celou dobu sucho. Místo toho, aby pěkně rostla a zelenala se, spíše usychala a luční květiny na tom nebyly lépe.

Také lidé se často dívali k obloze a přáli si, aby zapršelo. Vždyť vláhu potřebovaly ovocné stromy i semínka zeleniny, které naseli na zahrádce.

„Vodu, potřebujeme vodu,“ bylo slyšet po celém okolí. Obloha však byla jako vymetená, sluníčko hřálo a hřálo a ani maličkatý mráček nebylo nikde vidět. Motýli, včelky i různí broučci byli unavení a každý by uvítal alespoň maličkou kapičku vláhy. Déšť však nepřicházel.

 „Co budeme dělat?“ ptala se zvířátka, květiny i stromy. Nikdo nevěděl. Až jedna maličkatá beruška přišla s nápadem, že se zaletí zeptat moudré sovy v lese. Všichni berušku chválili za její nápad a čekali, s jakou radou přiletí zpět na louku.

Les beruška dobře znala. Prolétala přes něj vždy, když chtěla navštívit svého kamaráda zlatohlávka. A kde bydlí moudrá sova také dobře věděla. Už z dálky viděla statnou borovici, v jejímž vykotlaném kmeni měla sova své obydlí. Ta právě teď seděla na silné větvi a podřimovala.

„Haló, moudrá sovo, vzbuď se!“ volala na ni beruška a kroužila kolem její hlavy.

„Kdo mě to budí?“ rozespale zamrkala sova svýma očima a pozorovala malého broučka s červenými krovkami. Zívla a pomalu se zeptala: „Co potřebuješ tak naléhavého, že jsi mě probudila?“

„Ach, nezlob se moudrá sovo,“ omlouvala se beruška, „ale všude je takové sucho. Příroda potřebuje vodu, a tak jsem se tě přišla zeptat, jestli nevíš, jak to zařídit.“

„Voda, ta je moc důležitá,“ přikyvovala sova, „ale není v našich silách ji získat. Vím, studánka už téměř vyschla a vody v potoce také ubývá.“

„Tráva je suchá, květiny vadnou a zvířátka jsou unavená,“ skočila jí do řeči beruška, „přece musí být nějaká pomoc!“ S velikým očekáváním se podívala na sovu: „Jsi přece moudrá! Poraď nám!“

Sova se zamyslela. Ano, byla na světě již dlouhý čas a zažila toho hodně, ale takové sucho nepamatovala ani ona. Co by mohla berušce poradit?

„Sucho, veliké sucho,“ mumlala si pro sebe, „takové pamatovala snad jen moje prabába.“ Vtom se jí oči rozevřely dokořán a ona usilovně přemýšlela. Ano, prababička kdysi vyprávěla o velikém suchu. Ale jak to říkala? Nějaká pomoc přece jen byla. Jen si vzpomenout.

Tehdy byla jenom malá sovička a ráda poslouchala vyprávění své prababičky. Co tehdy udělala? Ach ano, už ví. Vzpomněla si na její slova.

„Slunce je velice mocné. Hledejte pomoc u něj,“ vypravila ze sebe. Beruška, která seděla na větvičce opodál, protože už jí z toho poletování bolela křidélka, se na ni nechápavě podívala: „Slunce je přece vysoko na obloze, jak bychom se k němu dostali?“

„Bude to těžké, ale měli bychom to zkusit,“ řekla pomalu sova a zavolala sojku, aby svolala zvířecí radu. Beruška měla za úkol svolat také zvířátka z louky, a tak se další ráno konala veliká porada.

„Vážení,“ začala sova pronášet svoji řeč, „veliké sucho trápí celou přírodu a vypadá, že na déšť bychom čekali marně. Musíme podniknout výpravu za sluncem a požádat ho o pomoc.“

Mezi zvířaty to začalo šumět. Také listy stromů se rozezvučely jemným ševelením a květiny k sobě nakláněly svoje různobarevné hlavičky. Za sluncem je přece nemožné se dostat. Nebo ne?

„Nezlob se, moudrá sovo,“ ujal se slova jelen, král lesa, „vždy jsi nám dobře radila, ale myslím, že tohle nikdo z nás nedokáže. My, savci jenom těžko vzlétneme do povětří a ptáci nevydrží letět tak dlouho. Jak bychom to měli udělat? To je prostě nemožné.“

Zvířata souhlasně pokyvovala hlavami a smutně se odvracela od staré borovice. Najednou se ozval tenký hlásek: „Já bych to zkusila. Možná vím, jak na to!“

Všichni se rozhlíželi, kdo to řekl. Vtom se straka začala smát: „Ty, beruško, vždyť jsi maličká. Kdybych chtěla, slupla bych tě na posezení. Ty ke slunci určitě nedoletíš.“

„Jen ji nech mluvit,“ pronesla silným hlasem sova, „i když je malá, třeba má opravdu nějaký dobrý nápad.“

Beruška tedy předstoupila před všechna zvířata a začala mluvit: „Víte, straka má pravdu, sama bych určitě nic nedokázala, ale myslím, že společně bychom to mohli zvládnou. Určitě se nedostaneme až ke slunci, v tom má zase pravdu jelen, ale třeba bychom se mohli dostat tak vysoko, aby nás slunce zahlédlo a uslyšelo.“

„To je zajímavé,“ zašvitořil strakapoud, „ale jak to chceš udělat?“ Zvířátka teď na berušku hleděla s novou nadějí. Ona pokračovala: „Kdybychom se v létání střídali, možná bychom se dostali hodně vysoko.

Představte si, kdyby káně, které je rychlé a silné, uneslo na svých zádech straku, ta by nesla sýkorku a na sýkorce bych seděla já se svým kamarádem zlatohlávkem. Nejdříve by letělo káně, pak straka, sýkorka, a nakonec my dva. Myslím, že bychom pak byli slunci na dohled.“

Zvířata ztichla. Straka vyjeveně hleděla na berušku. Představa, že by ona byla jednou z těch, kteří zkusí letět až ke slunci ji těšila, ale zároveň se bála. Bylo to moc nebezpečné. Zeptala se tedy: „Ty jako myslíš, že bychom to společně dokázali?“

„Nemůžu to říct jistě,“ špitla beruška, „ale myslím, že za zkoušku by to určitě stálo.“

„Ale co když nedokážeme doletět zase zpátky na zem,“ obávala se straka.

„Já to určitě zkusím,“ ozvala se malá sýkorka, „jestli by to pro nás a celou přírodu byla alespoň malá naděje, můžeš se mnou počítat.“

„Se mnou také,“ přidalo se káně, „poletím vysoko, jak jen to půjde.“

„A na co ti budu dobrý já?“ zeptal se zlatohlávek.

„Ty,“ usmála se na něj beruška, „ty máš nádherně třpytivé krovky, a tak věřím, že se od nich paprsky slunce odrazí jako od zrcadla a sluníčko nás díky tobě zahlédne.“

Zlatohlávek se začervenal. Vždy si myslel, že jeho lesklé krovky jsou spíš ke škodě než k užitku. Záviděl vždy nevýrazným broučkům, že se mohou lehce ukrýt před člověkem nebo nepřítelem a on musel hledat bezpečí v různých tmavých skulinách. Teď však zářil radostí.

Sova se dlouze zadívala na berušku: „Když jsi za mnou včera přiletěla požádat mě o radu, netušila jsem, jak statečný může tak malý brouček být.“

„Berušce třikrát hurá!“ zvolal jelen a lesním paloučkem se ozvalo nadšené zajásání! Zvířátka chválila ptáčky i broučky, kteří se vydají za sluncem a všichni už byli nedočkaví, až budou moci jejich společný let sledovat.

Beruška, zlatohlávek, sýkorka, straka i káně zůstali ještě chvíli u moudré sovy, která se jim snažila poradit, jak nejlépe letět. Potom se zvířátka posilnila a odpočívala do doby, než nastane správná chvíle na uskutečnění beruščina plánu.

Po poledni, kdy bylo slunce na obloze přímo nad jejich hlavami, se kamarádi napili vody z chladivého potůčku, jelen je vynesl na nejvyšší kopec v okolí a všichni je se zatajeným dechem pozorovali.

Káně vzlétlo s velikou silou. Vždyť unést ostatní ptáčky nebylo jednoduché. Brzy však využilo vzdušného proudu a vystoupalo, jak nejvýše mohlo.

„Teď je to na tobě, strako, hodně štěstí,“ zavolalo a jakmile straka vzlétla, snášelo se zpět na zem. Straka se snažila, co mohla, nikdy v životě neletěla tak dlouho, ale zvládla to. Dostala ostatní o další kus výše.

„Ať se vám daří!“ zavolala v okamžiku, kdy se od ní odrazila sýkorka, a vysílená klesala k zemi.

Sýkorka byla ptáček čiperný. I přes veliké horko byla statečná a berušku se zlatohlávkem vynesla o další kus výš. Vzduch jako by tu stál. Křidélka ji bolela, ale ona letěla dál a dál.

„Nastav své krovky ke sluníčku,“ řekla beruška zlatohlávkovi. Brouček to udělal. Jeho krovky se v paprscích slunce třpytily a beruška začala volat: „Sluníčko, slyšíš nás?“

„Kdo to volá,“ pohlédlo slunce pod sebe. Na okamžik zahlédlo něco lesklého. „A co se to tam třpytí?“ ptalo se.

„To jsou křídla zlatohlávka,“ odpovídala beruška. „Letíme tě poprosit o pomoc! Příroda žízní, potřebuje vodu!“

V té chvíli sýkorku opustily všechny síly: „Nezlobte se kamarádi, dál už to nezvládnu.“ Povzdechla si a začala padat k zemi.

Beruška se zlatohlávkem se drželi za přední nožky. Slunce tady nahoře tolik hřálo. Křidélka je bolela, ale přesto letěli společně ještě výš.

„Potřebujeme vodu! Prosím, pomoz nám! Jsi mocné! Pokud to nedokážeš ty, tak už nikdo!“ zavolala ještě beruška, a tak jako sýkorka, padala také ona a zlatohlávek k zemi. Neviděli, neslyšeli, byli tolik unavení. Cítili jen okolní vzduch, kterým si proráželi cestu dolů.

Sluníčku bylo líto statečných broučků i sýkorky a zavolalo na pomoc vítr. Ten podebral unavená tělíčka všech tří kamarádů a odnesl je do měkkého mechu na okraji lesa. Tam k nim už přibíhala zvířátka. Nesla jim vodu a něco na posilněnou. Také straka a káně za nimi pospíchali.

„Tak co, podařilo se vám to?“ ptali se nedočkavě.

„Sluníčko nás slyšelo,“ potichoučku špitla beruška, „ale jestli nám pomůže, to nevím.“ Hlava jí klesla do měkkého mechu a ona usnula.

Mezitím už sluníčko na obloze přemýšlelo, jak to udělat. Ano, již dlouho nepršelo, ale je těžké přivolat déšť, zvlášť, když není žádný mrak nadohled. Opět tedy poprosilo vítr, aby se společně s dalšími větříky i vánky rozeběhli do všech koutů rozlehlé oblohy a hledali dešťové mraky. Po dlouhé době se jim to podařilo. Mraky připlouvaly pomalu po obloze, až zastínily celý les, louku i okolí.

To už se pod jahodiním probouzela beruška. U ní seděl zlatohlávek, sýkorka, straka i káně. Zlatohlávek ji vzal za přední nožku: „Dokázali jsme to. Podívej! Dešťové mraky se kupí. Bude pršet!“

„Dokázali jsme to!“ radovali se všichni kamarádi a s obrátili oči k zataženému nebi. Beruška se usmála. Pak se ale podívala na zlatohlávka a posmutněla: „Máš krovky maličko spálené. Nebolí to moc?“

„Nic se neboj, krovky se mi uzdraví. Sice už nebudou tak hezky lesklé jako před tím, ale alespoň se teď líp schovám,“ mrkl na ni.

První dešťové kapky dopadly mezi zvířátka. „Prší,“ radovali se všichni, „tak jsme to nakonec dokázali!“

Zapršelo. Déšť byl osvěžující a téměř zázračný. Celá příroda ožívala, zelenala se a radovala. Když další den vysvitlo slunce, beruška se zlatohlávkem s radostí pozorovali, jak se na stéblech trávy lesknou poslední dešťové kapky. Slunce se na celou tu nádheru dívalo z výšky a pro radost všech vykouzlilo v malých kapičkách lehounkou duhu.

Od té doby zvířátka i rostliny v okolí ví, že sami toho možná mnoho nedokáží, ale společnými silami zvládnou i téměř neskutečné věci. A to platí nejen pro zvířátka, stromy či květiny😊.