Vzhůru za pokladem (5. 4. 2020, 10. 4. 2021 k poslechu)

Vzhůru za pokladem

Zuzanka s Terezkou si spolu rády hrají. Když jsou doma, každou chvilku se promění jejich pokoj v kouzelnou komnatu, královský zámek nebo v pohádkový les. Venku to je trošku horší. Bydlí s maminkou a tatínkem ve městě. Cesta na nákup nebo do školky se občas stane dobrodružnou výpravou, kde objevovují nové končiny světa, ale není to tak zábavné. Všude kolem spousta domů, lidí a ony se musí chovat jako hodné holčičky.

Ne, že by hodné nebyly, ale představte si, když ve městě na celé kolo vykřiknete „Pozor! Domorodci na dohled! Vyhledejte úkryt!“. Je to sice úsměvné, ale pro okolí dost rušivé. Nehledě na to, že se někdo z obyvatel města může polekat.

O to víc si holky užívají chvilky, kdy jedou za tetou na vesnici. Nejdříve tam jsou spolu s maminkou, ale pak maminka odjede a holky zůstanou o nějaký ten den déle. Je to prima, teta má dvě děti a hlavně velkou zahradu s průlezkami a trampolínou.

Už si určitě dokážete představit, jak se holky vydovádí. Průlezky se během okamžiku promění v pirátskou loď, trampolína se stane ostrovem a zákoutí, ve kterých můžou všechny děti objevovat nové rostliny, zvířata či poklady, tu je nespočítaně. Nemůžeme se tedy divit, když svá skvělá dobrodružství prožívají děvčátka také ve snu. Ráno se pak teta dovídala, co všechno holky zažily. Třeba to, když se vydaly na cestu za pokladem…

„Dnes jsme spolu objevily poklad, teto!“ hlásila Zuzanka sotva vstoupila do kuchyně. Byla ještě v pyžamku, ale oči jí jen hrály.

„Dobré ráno,“ pozdravila teta, „nezapomněla jsi na něco?“

„Jejda,“ ťukla se Zuzka do čela a pěkně nahlas, ať ji každý slyší, řekla: „Dobré raníčko, tetičko a taky všichni, co tu jste.“

Teta se začala smát: „Dobré ráno, ty náš malý dobrodruhu. Jsem tu zatím jenom já. A ty se utíkej převléct. Po snídani mi povíš, jak to bylo s tím pokladem.“

Zuzanka se otočila a byla ta tam. To už do kuchyně vcházela Terezka. Byla pěkně oblečená a sotva vešla do dveří, hezky pozdravila: „Dobré ráno, teto! Můžu ti nějak pomoct?“

Než jí ale stačila teta odpovědět, jako velká voda se přihnal Vojta s Ellou.

„Dobré ráno, mami!“ zavolali oba současně a vrhli se ke stolu.

„Jsem tu první!“ vykřikl Vojta.

Ella se jen ušklíbla: „No a co, druhé místo je taky fajn.“

Terezka na oba zaraženě koukala. Teta si toho všimla a řekla: „To jsou ale divoši, Terezko, že? Přihnali se jako velká voda a rovnou ke stolu. Jako páni.“ Pak se otočila ke svým dětem: „Abyste věděli, Terezka přišla, pozdravila a hned se mě ptala, jestli nechci pomoct.“

Ella s Vojtou se na sebe podívali a hnali se k mamince: „Tak se teď posaď ty a my všechno nachystáme.“

„To si dám líbit,“ usmála se maminka a s radostí pozorovala, jak jde dětem práce pěkně od ruky. Vojta krájel chleba, Ella ho mazala máslem a Terezka nosila na stůl. Když přišla do kuchyně Zuzanka, bylo na stole vše nachystáno. Teplé kakao, chleba s máslem a výborný med.

Zuzka se na chleba vrhla jak hladový tygr a během minutky měla v sobě i kakao.

„Bylo to dobré,“ olízla se a otočila se na tetu: „A teď ti řeknu, jak jsme našly poklad.“

„Jaký poklad?“ nechápal Vojta.

„Přece ten v jeskyni,“ odvětila Zuzka, „ten, co jsem našla já s tetou.“

„Mami, ty máš poklad?“ rozzářily se Elle oči.

„Jo, vás čtyři,“ řekla maminka, „vy jste poklad za milion,“ a začala vysvětlovat: „Zuzce se prý dnes zdálo, že jsme našly poklad, tak už nepřerušujte, ať může povídat. Jsem na to naše dobrodružství moc zvědavá.“

„A byla jsem tam taky já?“ zeptala se Terezka.

Zuzka se zamyslela: „Napřed ne, ale pak jsi nás zachránila.“

Terezka se usmála. Při představě, že zachránila svoji mladší sestřičku, a ještě i tetu, jí bylo moc dobře.“

„A co my? Byl tam taky Vojta a já?“ ozvala se Ella.

„To už nevím,“ pokrčila rameny Zuzka, ale byla tam velká jeskyně a v ní se něco třpytilo.

„Poklad,“ vydechla Terezka a poslouchala, jak Zuzka vypráví.

„Poklad to nebyl,“ zavrtěla její sestřička hlavou. „Byl to oheň a u toho ohně seděli dva lidi.“ Pak se otočila na Vojtu s Ellou: „To jste byli vy dva, ale nebyli jste naši kamarádi, chtěli jste poklad pro sebe.“

„To se mi teda nelíbí,“ řekl Vojta a Ella se přidala: „Já jsem přece tvoje kamarádka, ne?“ a uraženě si dala ruce v bok.

„Neboj, napřed jste nebyli kamarádi, a pak jste byli kamarádi,“ uklidňovala ji Zuzka.

„Tak tomu vůbec nerozumím,“ nechápavě se podívala teta na Zuzku, „jak to teda bylo?“

„Úplně normálně,“ řekla Zuzka a pokračovala: „My dvě jsme byly na lodi a uviděly jsme ostrov. Víš, tys měla mapu a já věděla, že je tam poklad. Loď nemohla k ostrovu, a tak jsme skočily do vody a musely jsme plavat.“

„Ty ale plavat neumíš,“ přerušila ji Terezka.

„Však to bylo ve snu. A tam Zuzka určitě plavat uměla,“ snažila se objasnit teta.

„Ne, já plavat neumím. Tys plavala,“ ukázala na tetu, „a mě svezl delfín.“

Všichni se zasmáli a těšili se, co Zuzka vymyslí dál.

Zuzka se na chvíli zarazila, přimhouřila oči a po chvilce vykřikla: „Jo, už vím, jak to bylo dál. Šli jsme lesem, všude byli slyšet ptáci, a taky tam byly opice. Ty nám vzaly mapu, ale nám to nevadilo, protože už jsme jeskyni viděly. Jenže v ní bylo světlo, a tak jsme se plížily blíž. No, a tam byli dva lupiči u ohně. Opékali špekáčky a povídali si o tom, co udělají s pokladem.“

„My už měli poklad?“ vykulil Vojta oči, „a bylo to zlato?“

„Spoustu zlata a taky různé korále a náramky a všechno bylo moc třpytivé,“ rozplývala se Zuzka, „ale vy jste nás uviděli, lekli jste se a byla tam past a ono vás to svázalo,“ povídala a rukama přitom máchala kolem sebe. Pak ukázala na tetu: „A tys řekla, že jim pomůžeme, a tak jsme vás vysvobodili,“ otočila se na Ellu s Vojtou, „no, a vy jste začali být naši kamarádi a dali jste nám kousek pokladu.“

„A vzali jste nás s sebou na loď?“ zeptala se Ella.

„Ne,“ odvětila Zuzka, „protože jsme se všichni propadli do nějaké díry a nemohli jsme vylézt.“

„A tam jsme umřeli hladem,“ pronesl Vojta smutným tónem.

Zuzka si zaťukala na čelo: „Byla tam přece víla, a ta nás zachránila.“

„A to jsem byla já, že?“ ožila najednou Terezka.

„Jo. Slyšela jsi nás, jak voláme o pomoc a vynesla jsi nás z jeskyně. Mělas totiž křídla. Ale každý jsme si mohli vzít jen jednu věc z pokladu, protože jinak bys nás neunesla.“

„Co sis s sebou vzala ty?“ zeptala se teta.

„Třpytivý náhrdelník,“ zasnila se Zuzka, „byl moc krásný a hezky se blýskal.“

„A to je konec?“ zeptala se Terezka.

Zuzka se zase zamyslela a s jistotou řekla: „Skoro. Ještě jsme se museli dostat k lodi. Jenže ta už tam nebyla. Ukradli nám ji totiž piráti. Ale hodná víla nám pomohla a vyčarovala nám krásnou loď a všichni jsme pluli domů a byli jsme pořád kamarádi. A to je konec,“ ukončila své vyprávění a vyběhla na zahradu.

„To byl ale zajímavý sen,“ řekl Vojta.

„Moc hezký,“ usmívala se Terezka a hned si představila, jak pěkná víla asi byla.

„A taky napínavý,“ dodala Ella.

Všechny děti vyběhly na zahradu. Dnes je čekal další krásný den a ony už se těšily na spoustu dobrodružství, která spolu zažijí.