Zatoulaná pomlázka (12. 4. 2020)


Zatoulaná pomlázka

„Hody, hody, doprovody, já jsem zajíček malovaný!“ vykřikoval Lukáš a hnal se k mamince s vrbovými proutky.
Maminka se vesele zasmála: „Já myslím, že tam má být dejte vejce malovaný. Ale jestli jsi malovaný zajíček, tak proč ne.“
Teď se musel Lukáš také zasmát. Spletl se, ale to se lehce stane. Vždyť se tu básničku začal učit teprve dnes.
„Kam se ženeš s těmi proutky?“ zeptala se maminka.
„Za tatínkem,“ odpověděl Lukáš, „řekl mi, že když si nařežu proutky, upleteme si spolu pomlázku. Teda tatínek říká, že si upleteme tatar, ale to je přece to samé, ne?“ ujišťoval se Lukáš.
„Ano,“ odpověděla maminka, „někteří říkají pomlázka, jiní tatar, ale pořád jsou to spletené vrbové proutky, kterými na Velikonoční pondělí vyplatíte děvčata, aby byla zdravá a krásná,“ usmála se maminka.
„Teď ale utíkej za tátou, ať na tebe nečeká,“ pobídla ho a zavolala na Janičku: „Pojď mi pomoct s vajíčky, Jani, musíme je klukům na zítra hezky namalovat.“
Jana malovala vajíčka moc ráda. Maminka je vždy obarvila v cibulových slupkách a obě pak na ně malovaly pomocí bílého vosku. Bylo to moc hezké. Maminka to uměla úplně nejlíp, ale jí se zdálo, že už jí malování vajíček taky pěkně jde.
Za chvíli seděly obě u stolu, namáčely špičku špendlíku v bílém vosku a tvořily na vajíčkách květiny, srdíčka a větvičky.
„Maminko, proč letos nebudou chodit žádní kolednící?“ zeptala se najednou Janička a zadívala se na maminku: „To malujeme vajíčka jen pro sebe?“ Každý rok se sice před chlapci, kteří přišli s tatarem, styděla, ale měla radost, když jim dala vajíčko, perníček a oni jí její malůvky pochválili.
Maminka přestala malovat: „Nic se neboj, koledníci budou. Tatínek s Lukym nás určitě překvapí zase ráno v posteli a dědeček říkal, že se taky na chvilku staví. Chodíme za ním každý týden, tak to on zvládne taky jednou k nám.“
„To je škoda,“ řekla smutně Jana, „už jsem se na všechny kluky moc těšila.“
„Je to škoda,“ přidal se Lukáš, který se objevil s tatínkem a pěkně upletenou pomlázkou ve dveřích.
„Těšil jsem se, že zase dostanu spoustu vajíček a dobrot, takhle toho moc nebude.“
„Ty jsi teda mlsoun. Copak už jsi zapomněl, proč na nás děvčata chodíte každý rok s tatarem?“ zeptala se maminka.
„Já vím, abyste byly zdravé a krásné,“ zabrblal Lukáš. Potom se zasnil: „Ale stejně je na tom nejlepší ta mísa sladkostí, co si vždycky vykoleduju.“
„Podívejme na mlsouna,“ ozval se tatínek, „místo toho, aby byl rád, že díky němu bude maminka zdravá a krásná, tak tu bude brblat, že nebude mít sladké.“
„Jo, to jsem si tu pomlázku nemusel vůbec plést,“ odvětil Lukáš a šel si ji schovat do pokoje.
„Jen se neboj, my pro tebe malou sladkost máme,“ zavolala na něj maminka.
„A taky perníček a vajíčko,“ přidala se Janička.
To už ale Lukáš neslyšel, schoval pomlázku pod postel a šel si hrát na zahradu.

Jenomže všechno, co doma řekla maminka, tatínek, Janička nebo Lukáš, slyšela pomlázka. Když ji Lukáš zaplétal z vrbových proutků, libovala si, jak bude hezká a měla sama ze sebe radost. Teď však posmutněla. Moc dobře viděla, jak je Lukáš zklamaný, a jak říká, že si ji vůbec nemusel plést. Bylo to pro ni hodně smutné. Myslela si, jaká bude parádnice, až na ni děvčata naváží barevné stuhy (alespoň to tak říkal tatínek Lukášovi). Nyní by se však nejraději schovala. Zalezla by do nejtmavšího kouta a už nikdy nevylezla. A taky, že to udělá!
Neváhala ani chvilku a už se pomaloučku sunula pod skříň: „Tam mě nikdo nenajde a já budu pěkně ztracená.“ Pak začala pofňukávat až z toho za chvilku usnula.
Večer před spaním přišel za Lukášem do pokoje tatínek. Tajně, aby holky nevěděly a začali se domlouvat, v kolik hodin budou vstávat, aby maminku s Janičkou stihli ještě v posteli.
„Já bych to viděl na šestou, co říkáš?“ zeptal se tatínek.
„Asi jo,“ odpověděl Lukáš, „Janča před sedmou nevstává a mamina bude v šest určitě taky ještě zalezlá.“
„Tak dobrá, jsme domluveni,“ spiklenecky na něj mrkl táta, „pomlázku máš doufám nachystanou někde po ruce.“
„Neboj, mám ji postelí,“ ujistil tatínka, popřál mu dobrou noc a už se moc těšil na ráno, ať překvapí maminku se sestřičkou ranní koledou.

Lukáš byl tak nedočkavý, že ráno vstal dříve. „To je dobře, tátu taky překvapím,“ vesele vyskočil z postele a šel se obléct. Pak sáhl pod postel pro pomlázku. Nic však nenahmatal. „Kde jen může být?“ zapřemýšlel a vlezl pod postel. Pomlázka nikde. Celý zoufalý začal prohrabávat hračky, chodil po pokoji a díval se, kde by jen mohla být.
„Vždyť jsem ji včera dával pod postel! To není možné. Že by mi ji maminka schovala?“ usilovně přemýšlel.
Vtom do pokoje vstoupil s úsměvem na tváři tatínek. Než však stačil pronést „Dobré ráno, koledníku!“, uviděl nešťastného Lukáše a hned se zajímal: „Co se stalo, Luky? Proč jsi tak smutný? Čeká nás přece krásné ráno!“
„Nemám pomlázku,“ špitl Lukáš, „včera jsem ji dával pod postel a teď tam není.“
„A nedal sis ji někam jinam?“ zeptal se tatínek a přisedl si k němu na postel.
„Nedal. Vím to jistě, byla pod postelí,“ řekl Lukáš. Pak se podíval na tátu: „Nemohla mi ji schovat třeba mamka?“
Tatínek zavrtěl hlavou: „Kdepak, maminka by to neudělala a Janička už spala, když jsem s tebou večer mluvil.“ Na chvíli se zamyslel: „Musím říct, že je to záhada. Ale třeba jsi ji opravdu položil někam jinam. Pojď, podíváme se spolu, kde by mohla být.“ Tatínek vstal a začal prohledávat pokoj.

Zatím, co si tatínek s Lukášem povídali, vzbudila se také pomlázka, která byla schovaná pod skříní. Nejdřív byla uražená a brblala: „Tak včera říkal, že mě ani nepotřebuje a dnes bych se mu hodila. Pche!“ Brzy jí to ale nedalo a lehounce vykoukla zpoza skříně. Viděla, jak je Lukáš smutný. Bylo jí chlapce líto a přemýšlela, jestli by neměla vylézt. Na jednu stranu by přece bylo pěkné, kdyby ji našel. On by byl veselý a ona by měla radost, že je k užitku. Na druhou stranu byla ještě trošku uražená těmi řečmi ze včerejška…a tak ještě chvíli pozorovala, co se bude dít.
Když ale viděla, jak ji hledá nejenom Lukáš, ale také tatínek, řekla si, že už se dál schovávat nebude a povykoukla zpod skříně o kousek víc.
„Tady je!“ zavolal nadšeně Lukáš a přitiskl si pomlázku k sobě: „Našel jsem ji. Hurá!“
Pomlázce v té chvíli bylo nádherně. Cítila v sobě tolik radosti, a to ještě netušila, jak pěkně jí bude, až dostane mašličku od maminky a Janičky.
„No vidíš,“ poplácal Lukáše tatínek po rameni, „schovala se ti pod skříň.“
„Možná se styděla,“ uchichtl se Lukáš a pohladil pomlázku po spletených proutcích. Pak se k ní naklonil a pošeptal: „Neboj se, dnes se ti to bude líbit. Maminku s Jančou trošku pošleháme po nohách. Víš, aby byly zdravé a krásné. Ale jen trochu, aby je to nebolelo.“
Kdyby uměla pomlázka mluvit, hned by Lukášovi řekla, že už se moc těší. A taky by ho odprosila, ať se na ni nezlobí, že byla včera hloupá, když se schovala.
Teď už ale nebyl čas na nějaké stesky. Lukáš přiběhl do pokoje k Janičce, odkryl jí peřinu, polechtal ji pomlázkou po nožkách a spustil koledu. Janička se ale nedala. S veselým smíchem běhala po pokoji a snažila se Lukášovi utéct. Ale jenom trošku. Pak mu dala za odměnu krásnou mašličku na pomlázku, malované vajíčko a perníček.
Potom šel Lukáš koledovat k mamince. Maminka neutíkala jako Janička, vstala, dala si ruce v bok a v rytmu Lukášovy básničky se otáčela. Prý, aby se pomlázce lépe omlazovalo😊. Koledování dopadlo stejně jako u Janičky. Lukáš dostal perníček, vajíčko, pusu na líčko a na pomlázku mašličku.

Na ten den pomlázka nikdy nezapomene. Ozdobena krásnými stuhami si pak užívala teplého sluníčka na zahradě blízko potůčku, kde ji Lukáš s tatínkem zasadili. Motýli, včelky i různí broučci obdivovali pestré barvy na jejích stuhách. Ona sílila, zapouštěla kořínky a rostla. Mašličky sice ztrácely svoji barvu, ona však nabírala na síle. Užívala si každého dne v přírodě, která ji obklopovala. V zimě pak na chvíli usnula. Probudilo ji až ptačí cvrlikání na začátku jara.
Jednoho dne k ní přiběhl Lukáš a celý nadšený volal: „Tati, pojď se podívat! Moje pomlázka začíná obrůstat! Nezmrzla, bude z ní pěkná vrbička!“
Teď byla opravdu šťastná. Už se moc těšila, až povyroste a z jejich proutků si udělá Lukáš novou pomlázku.  Možná to nebude hned, ale ona ví, že se jednou určitě dočká.




Žádné komentáře:

Okomentovat