Zelené štěstí (24. 5. 2020)


Zelené štěstí

Mirek seděl tiše na lavičce na dvorku, houpal nohama a díval se na dědu, který mu právě vyřezával koníka. Vždy, když byl u babičky a dědy ozýval se ze dvorku veselý smích a nadšené povídání. Dnes však bylo ticho.
Děda si toho všiml, přestal vyřezávat a podíval se na vnoučka: „Copak se děje, Mirdo? Nejsi nemocný?“
„Ne,“ špitl Mirek a smutně se zadíval do země.
„Bude se ti líbit?“ zeptal se děda a podal mu své dílo. Kůň měl krásně vyřezanou hlavu s hřívou, tělo bylo pěkně oblé a pod ním se začaly rýsovat nohy s kopýtky.
Mirek si přitiskl koně k sobě a s úsměvem řekl: „Bude moc hezký. Děkuju.“ Pak ale zase zesmutněl.
„Tak povíš mi, ty smutnílku, co se ti stalo? Vůbec tomu nerozumím,“ vzal Mirka kolem ramen.
„To ta nová škola. Bojím se, že se tam s nikým neskamarádím,“ vzdychl.

Mirkovi rodiče se totiž přestěhovali blíž k dědovi a babičce, aby za nimi mohli častěji přijet a pomoct jim se vším, co bylo potřeba. Mirek se těšil, protože dědečka s babičkou měl moc rád, ale za týden bude muset nastoupit do nové školy, a to mu dělalo starosti. Nebyl kluk, který si hned najde kamarády. Styděl se, bál se promluvit s cizími dětmi a v novém prostředí se vždy cítil dost nesvůj. Kdyby to byla jen dovolená, ale tohle bude napořád. Měl z toho opravdu strach.
Dědeček pochopil. Chvíli přemýšlel, a pak řekl: „Tak víš co? Až budu hotový s vyřezáváním, půjdeme se spolu podívat po zeleném štěstí. S tím se určitě bát nebudeš.“

„Zelené štěstí? Co to je?“ vykulil na něj oči Mirek.
Dědeček se zasmál: „Zkus hádat!“
„No, mohla by to být žába. Když jsme minulý rok s maminkou viděli rosničku, maminka řekla, že jsme měli štěstí. No, rosnička je zelená, tak by to mohlo být ono,“ přemýšlel nahlas Mirek.
„Samá voda,“ usmíval se děda, „zkus to ještě.“
Mirek zapřemýšlel: „Je to zelené a je to štěstí. Hm, to může být cokoliv… Už to mám! Určitě to bude nějaký zelený střípek. Říká se přece, že střepy přinášejí štěstí ne?“
„To zní zajímavě,“ pokýval hlavou děda, „ale střípek to není. Chceš prozradit, co je moje zelené štěstí?“
Mirkovi svítily oči nedočkavostí: „Chci! Prozradíš mi to?“

Dědeček vyřezával dál a při tom vyprávěl: „Když jsem byl malý, tak jsem se dost bál. Možná ještě víc než ty. Bál jsem se tmy, a když nám maminka na noc zhasla ve světnici, krčil jsem se pod peřinou, dokud jsem neusnul. Taky jsem neměl rád chození do sklepa. Tma, chladno, pavučiny.“
„A když jsi šel poprvé do školy, taky ses bál?“ přerušil ho Mirek.
„Bál. A moc. Pořád se mi honilo hlavou, že tam budou i cizí děti. Jak si s nimi mám povídat, a o čem. Jéje, když si na to vzpomenu, tak jsem se opravdu hodně bál. Na svůj strach jsem ale vyzrál.“
„Jak?“ zavrtěl se Mirek na lavičce.
„Moje maminka mi tehdy utrhla čtyřlístek a řekla, že ho mám pro štěstí. Nosil jsme ho tehdy v kapse u kalhot a kdykoli jsem si nebyl jistý nebo jsem dostal strach, strčil jsem ruku do kapsy, nahmatal čtyřlístek a strach mě přešel.“
„Jé, tak proto zelené štěstí. Čtyřlístky jsou přece zelené,“ zajásal Mirek. Pak se ale zarazil. „A ty bys mi to svoje zelené štěstí dal?“
„To ne. Já už ho nemám, ale na louce je jetele dost, tak spolu půjdeme najít nějaký čtyřlístek pro tebe,“ mrkl na něj dědeček.
„Dědo, ty jsi prima,“ zaradoval se Mirek a už se těšil, až spolu s dědou půjdou hledat jeho zelené štěstí.

Dědečkovi to ještě chvíli trvalo, nohy koně už měl skoro hotové, ale Mirek už byl nedočkavý. „Tak jdi napřed,“ řekl děda, když viděl, jak jeho vnuk nemá stání, „na louku trefíš a já tě za chvilku dojdu.“
Mirek na nic nečekal a vyběhl ze dvorku ven.
Louka byla veliká, jetele tam bylo opravdu hodně, a tak se pustil do práce. Myslel si, že čtyřlístek najde jedna dvě, ale světe div se, v jetelině samé trojlístky a čtyřlístek žádný. Mirek to ale nevzdával. Přece tady pro něj musí růst alespoň kousek štěstí.
Za chvilku přišel děda: „Tak co, už jsi nějaký čtyřlístek našel?“
„Nemám žádný. Trojlístků je tu snad na tisíce, ale čtyřlístky, jako by se mi schovávaly,“ řekl trošku nazlobeně Mirek.
„Jen žádný spěch, mladý muži,“ oslovil ho dědeček, „štěstí nenajdeš jen tak na cestě, za tím musíš ujít někdy daleký kus, abys ho našel. A neboj, nějaký čtyřlístek určitě najdeme, jen hledej dál.“
A tak se pustili do hledání oba. Za chvilku Mirek vykřikl: „Mám ho! Dědečku mám svoje zelené štěstí!“ Utíkal svůj objev ukázat dědovi. Byl to opravdu čtyřlístek. Měl veliké zelené lístky a Mirek z něj měl velikou radost.
„A hele, tady máš další,“ řekl děda a už podával vnoučkovi další lístky jetele.
Ten se na chvíli zarazil: „A to nevadí, že budou dva?“
„Proč by mělo?“ divil se děda. „Dva čtyřlístky, to bude přece více štěstí a taky hodně odvahy.
„Takže, když najdu ještě další, bude to jenom dobře, že?“ prohodil Mirek a šel hledat dál.

Když se pak oba vraceli domů, držel Mirek v ruce pět čtyřlístků. Byl moc rád, protože věřil, že tolik zeleného štěstí mu určitě pomůže.
„No, jo, ale co teď s nimi?“ zeptal se, když přišli domů, „když je dám do kapsy a maminka mi kalhoty vypere, bude po štěstí.“
„Nic se neboj, na to už jsem taky myslel,“ řekl děda, „poprosíme babičku, aby ti na krk ušila malý váček, kam si usušené čtyřlístky schováš.“
Mirek zajásal. Bude mít svoje štěstí schované pěkně v talismanu. To určitě neztratí.

Další týden, když šel poprvé do nové školy, trošku se bál, ale jakmile si sáhl na váček, který měl zavěšený na šňůrce kolem krku, dostal odvahu a ve třídě mezi dětmi o sobě zvládl před celou třídou něco říct, aniž by se mu klepal hlas. Když se o něm noví spolužáci snažili něco dozvědět, svíral Mirek v rukou váček se zeleným štěstím a vyprávěl tak, jako by před ním stál dědeček.

„Tak co? Pomohlo to?“ ptal se nedočkavě děda, když se vnouček o víkendu objevil na dvorku.
„Pomohlo,“ spokojeně oznámil Mirek. „To zelené štěstí je vážně kouzelné. Představ si, dědo, že jsem se tento týden seznámil se spoustou nový dětí a kluci mě dokonce pozvali příští týden na hřiště. Že bych si s nimi zahrál kopanou, víš?“
„A ty se nebojíš?“ divil se děda.
„Kdepak! Když mám svůj talisman, tak to zvládnu,“ usmál se a šel se podívat, co babička peče, že to na dvoře tak bezvadně voní.

Na kopanou s kluky už se Mirek moc těšil. Těšil se dokonce tak moc, že si při odpolední svačině doma nedával pozor, a protože jedl moc rychle, pokapal si triko marmeládou. Utíkal se tedy převléct a hurá ven.
Odpoledne s kamarády si moc užil. Bylo to prima. Kluci byli fajn a on se mezi nimi cítil skvěle. Když zrovna nehráli, seděli v trávě a povídali si o všem možném i nemožném. Pak se najednou jeden z chlapců zeptal: „Na co ve škole nosíváš ten váček na krku? Máš v něm nějaké tajemství nebo něco vzácného?“
Mirek nevěděl, jestli klukům může říct, o svém zeleném štěstí, a tak rychle sáhl po váčku. Ten mu však na krku nevisel. Mirek se zarazil. V hlavě si začal přehrávat, kde ho asi mohl ztratit. No, jo, už ví. Když si doma převlékal triko, sundal si čtyřlístky z krku, a jak spěchal ven, nevšiml si, že si váček na krk zpátky nedal. Hlavou se mu honily různé myšlenky, chvíli trvalo, než se vzpamatoval, a pak se rozesmál.
Kluci na něj koukali. Nevěděli, co se děje. A tak jim Mirek povyprávěl, jak se bál prvního dne ve škole, a tak mu dědeček poradil, ať s sebou nosí čtyřlístky. No, a on je dnes zapomněl doma.
„A vidíš, vůbec jsi je nepotřeboval,“ usmál se jeden z chlapců a další Mirka poplácal po zádech: „Tak pojďte kluci, ještě si jednou zahrajem.“ Všichni se zvedli a těšili se na další společnou hru.

Další den Mirek přemluvil rodiče, aby alespoň na chvíli zajeli za babičkou a dědečkem. Jakmile přijeli, hnal se za dědou a celý šťastný volal: „Dědečku, dědečku, představ si, já už zelené štěstí nepotřebuju. Já ho včera zapomněl doma a zvládl jsem to i bez něj.“ Když dědovi všechno povyprávěl, ten se zasmál a pohladil vnuka po vlasech.
„Jsi pašák, Mirdo. Ale čtyřlístky si nechej, třeba se ti budou ještě někdy hodit,“ mrkl na něj.

Od té doby měl Mirek váček se čtyřlístky zavěšený na poličce nad postelí. Vždy, když na ně pohlédl, připomněl si, že odvahu nepřičaruje žádný talisman. Tu totiž musí objevit každý sám v sobě.

Žádné komentáře:

Okomentovat