Zimní víla (5. 1. 2020)


Zimní víla

Už jste někdy slyšeli o Zimní královně? Určitě ano. Je to krásná paní, která se vlády ujímá v zimě. Oblečena je v bílý splývavý šat a přes ramena má přehozený teplý jiskřivý kožíšek. Vlasy má dlouhé, zdobené jemnými ledovými vločkami. Kam vkročí, tam krajinu pokryje mráz.

Někteří tvrdí, že má chladné srdce, a je zlá. Když jsem ji jednou na okamžik zahlédla, měla sice vážný pohled, ale její oči se usmívaly. Říkala jsem si, že je možná přísná a zvyklá dávat rozkazy, jako mnoho jiných králů a královen, ale zlá určitě není. A tolik krásy, kterou dokáže vykouzlit.
Jen si vzpomeň na nádherné vločky, malé i velké, obyčejné i s kraječkami. Když ti jedna z nich přistane na dlani, určitě obdivuješ jejich krásu. Zamrzlé ornamenty na oknech jsou kouzelné, stejně jako mrazivá jinovatka, která pokryje celý kraj. A sníh? Ten milují snad všechny děti, protože je s ním spousta zábavy.

Málokdo však ví, že Zimní královně pomáhají Zimní víly. Královna je učí vše o zimě, sněhu, ledu a předává jim některá svá kouzla. Víly královně na oplátku pomáhají, aby na světě bylo v zimní krajině vše v pořádku.

Ptáš se, co taková víla dělá?
Je to různé. Každá má totiž jiný úkol. Některé vymýšlí nové tvary vloček, jiné je vyrábějí, další jim dávají správný třpyt a barvu. Jsou také víly, které vytváří nové šablony s ornamenty a další je pomocí mrazivých barev překreslují na okna domů nebo jinovatkou pokrývají spící zemi. A protože by se zima neobešla bez pořádné sněhové nadílky, musí se ostatní postarat o dostatek sněhového pápěří.
Důležité jsou i víly, které se starají o zimní přírodu. Nesmí zapomenout včas varovat všechna zvířátka a rostliny před chladným obdobím, pomáhají zakrývat zemi jemným závojem utkaným z lehounké mlhy. I přesto, že je tenký a pro nás, lidi, neviditelný, přírodě poskytuje dostatek tepla před krutými mrazy, které mohou přijít.
Všechny zimní víly jsou moc důležité a každá je na svoje poslání hrdá. No, vlastně až na jednu. Víla Mlžinka si totiž letos usmyslela, že tkát obyčejný mlžný závoj je hloupost. Je sice teplý, ale je úplně obyčejný. Kdyby tak mohla tvořit něco krásného, třeba vločky.

A tak jednoho dne přišla za Zimní královnou. Jemně se uklonila a spustila: „Nezlob se, královno, ale já už nechci tkát závoj z mlhy. Chci tvořit něco krásného a dokonalého.“
Královna se na ni překvapeně podívala: „Mlžinko, dobře víš, že každá zimní víla dělá právě to, co jí jde nejlépe. Ty umíš tkát jemné, zato teplé mlžné závoje, které příroda moc potřebuje. Tvůj úkol je důležitý, nemysli si. Bez tebe by byla zvířátkům i rostlinám zima.“
Mlžinka to ale nechápala: „Však je nás víc, kdo tkáme závoje z mlhy. A já určitě zvládnu něco jiného stejně dobře. Možná ještě líp. Vyzkoušej mě, královno, a uvidíš, že jsem šikovná.“

Zimní královna viděla, že s Mlžinku nepřesvědčí a také věděla, že víla na to, pro co je stvořená, musí přijít sama. Proto řekla: „Tak dobrá, Mlžinko. Říkáš, že chceš tvořit něco nádherného. Dnes si vyzkoušíš, zda dokážeš vykouzlit sněhové vločky.“
„Děkuji ti, královno!“ zajásala Mlžinka, opět se uklonila a odtancovala za vílami, které měly na starost vločky. Obdivovala nádherně jemné vzory, které její kamarádky tvořily, a hned se dala do práce. Nebylo to však tak jednoduché, jak se jí na první pohled zdálo. Její vločky byly nejdříve hranaté, poté šišaté a o jemném zdobení nemohla být řeč.
„Musíš vločku pěkně zakulatit, aby na zem lehce dotancovala. Podívej, takhle!“ radila jí víla Bělunka.
„A krajkový vzoreček vytvoříš malým kouzlem,“ prozradila jí víla Sněženka.
Byla to těžká práce a ani po celém dni, kdy se víla Mlžinka snažila, žádná z jejích vloček nebyla ještě správně kulatá a kraječka se jí nedařila.

Když se přišla královna podívat, jak jí to jde, začala si Mlžinka stěžovat: „Tohle není nic pro mě. Tak jemnou krajku nesvedu. Na to nejsou mé prsty stavěné. Jen se podívej, královno, mé vločky nestojí za nic.“
„Ale Mlžinko, žádná víla nedokázala udělat ty nejkrásnější vločky za jeden den. Chce to cvik. Uvidíš, že zítra se ti povede lépe,“ povzbuzovala královna.
Mlžinka se na ni podívala: „Vločky už dělat nechci. Jsou krásné, ale moc těžké. Mohla bych třeba zkusit malovat mrazivé obrazy. Ty jsou také nádherné.“
Královna jen zavrtěla hlavou: „Mlžilnko, Mlžinko, ty ses dnes nepoučila? Měla bys dělat to, co ti jde nejlépe. Každá práce zimní víly je důležitá.“
„Zkus to se mnou ještě jednou, královno,“ zaprosila víla, „uvidíš, že malování mi půjde určitě lépe“.

Další den Mlžinka navštívila víly, které vymýšlely zimní ornamenty. Žasla nad jejich nápady a obdivovala, s jakou lehkostí dokážou své návrhy přenést mrazivými barvami na okna domů.
„Zkus si to také,“ pobídla Mlžinku víla Mrazilka.
„Když já nevím, jak na to. Ještě nikdy jsem nic nemalovala,“ pokrčila rameny Mlžinka.
„Tak se dívej,“ usmála se na ni Mrazilka a během okamžiku bylo sklo pokryto nádhernými ledovými květy.
„A teď ty,“ podala štětec Mlžince. Tak ho trošku neobratně vzala a začala malovat.
„Tolik barvy tam nedávej,“ radila víla Jíněnka, „jinak budeš mít místo květů jeden veliký flek.“
Měla pravdu. Jakmile Mlžinka domalovala, na skle byla jen bílá plocha v krajích s drobnými hvězdičkami. Mlžinka hodila štětec na zem a zlostně řekla: „Tohle taky není práce pro mě!“

„Mlžinko!“ ozval se za ní přísný královnin hlas, „pojď se mnou!“
Všechny víly se polekaly. Když je královna rozzlobená, není to nikomu příjemné. V Mlžince byla malá dušička. Sklopila hlavu a šla.
„Víš, proč se zlobím?“ zeptala se královna.
„Protože mi žádná práce nejde,“ odpověděla Mlžinka.
„Kdepak, mýlíš se!“ řekla královna, „žádná víla se za jeden den nenaučila dokonalé vločky nebo obrazy. Vše chce čas a cvik. Zlobím se pro něco jiného.“
Mlžinka pokrčila rameny.
„Tak přemýšlej,“ odvětila královna. Společně pak kráčeli tichou zimní krajinou a Mlžinka přemýšlela: „Možná se královna zlobí, protože jsem chtěla dělat něco jiného než tkát mlžný závoj. Nebo to, když se mi nedařily vločky? Říkala, ať jsem trpělivá, ale já jsem chtěla zkusit něco jiného? Ne, to asi nebude ono.“

Podívala se na královnu, která důstojně kráčela vedle ní. Zadívala se na krásnou zimní přírodu, a v tom zahlédla mladý šípkový keř. Honem k němu přispěchala a popotáhla mlžný závoj alespoň k jeho kořenům.
„Co je to za pořádek? Nezakrytý keř teď v zimě. Vždyť zmrzne a na jaře už se neprobudí. A tady další! Copak to víly nevidí?“ otočila se na královnu.
Ta zvážněla: „Možná neviděly nebo to možná nestihly. To víš, jedna víla jim teď chyběla a v přírodě je spousta práce.“

Teď se Mlžinka zastyděla. Královna má pravdu. Ona, mlžná víla si vymýšlela, že se jí nelíbí, co dělá, dokonce se před chvilkou rozzlobila, když se jí nedařily namalovat mrazivé obrázky. A přitom je tolik potřeba mlžných závojů, které přes zimu zahřívají krajinu.
„Odpusť, královno, byla jsem hloupá,“ zesmutněla Mlžinka.
„Hloupá?“ odvětila královna, „hloupá ne. Snad jen trošku nespokojená. Teď už ale dobře víš, co ti jde nejlépe, ne?“ usmála se na vílu. „Tak honem pojď, ať vše napravíme. Vzala Mlžinku za ruku a vraceli se zpátky.

Od té doby už Mlžinka nespokojená nebyla. Tkaní mlžných závojů už ji nepřišlo nedůležité a ve volných chvilkách ji kamarádky víly učily tvarovat sněhové vločky, malovat jemné mrazivé ornamenty.
Díky tomu začaly být Mlžinčiny závoje nejen pěkně teploučké, ale když do nich vetkala pár vloček a ozdobila je mrazivými barvami, žasla nad nimi nejen celá zimní krajina, ale také lidé, kteří je mohli v paprscích slunce díky jejich třpytu alespoň na chvilku zahlédnout.


Žádné komentáře:

Okomentovat