Žofka (9. 8. 2020, 8. 8. 2021 k poslechu)

Žofka

V malé hájovně na kraji lesa bydlel pan hajný s paní hajnou a dvěma dětmi. Pan hajný stál nyní u okna a pozoroval tmavou oblohu, na které se honilo černé mračno.

„Bude to zlé?“ zeptala se paní hajná.

„Moc zlé,“ odpověděl hajný, „mraky jsou těžké, plné deště. Kromě toho se podívej. Zvedá se silný vítr. To nevěstí nic dobrého.“

Měl pravdu. Vítr se hnal takovou rychlostí, až se koruny stromů ohýbaly ze strany na stranu. K větru se brzy přidal silný déšť, a aby toho nebylo málo, blížila se bouřka.

Děti dosud pokojně spaly ve svých postýlkách. Jakmile ale uhodil první hrom, probudily se.

„Natálko, spíš?“ ustrašeně zašeptal Josífek.

„Ne, probudila mě velká rána,“ špitla Natálka.

„To byl hrom. Začíná bouřka,“ důležitě vysvětloval Josífek. Na chviličku se v pokoji rozhostilo ticho. Pak se ale zablesklo a Josífek vyskočil z postele. „Můžu za tebou?“ žadonil.

„Ty se bojíš?“ zeptala se Natálka brášky. Nechtěla, aby Josífek poznal, že se také bojí, a tak honem nadzvedla peřinu a řekla: „Honem pojď. Mám tu pěkně teploučko.“

Josífek se uvelebil vedle ní. Když zazněl další hrom, přitulil se k sestřičce a schoval hlavu pod peřinu.

„Jen se neboj. Bouřka přejde a bude zase klid,“ konejšila ho Natálka.

Děti si chvíli povídaly, aby zahnaly strach, a když se bouřka přehnala, doznívající kapky deště je zase ukonejšily k spánku. Probudili se až ráno. Vzduch svěže voněl a na obloze se zpod červánků klubalo jasné sluníčko. Děti se protáhly, oblékly a hurá za rodiči.

„Dobré ráno, maminko! Dobré ráno, tatínku!“ volali jeden přes druhého.

„No, nevím, jestli je dobré,“ bručel pod vousy tatínek.

„Je dobré, protože se v noci nic zlého nestalo. A taky krásné,“ řekla vesele maminka a usmála se na děti. „Jen se podívejte na červánky na obloze. Není to nádhera?“

„Je,“ přikývla Natálka.

„Mně se taky líbí,“ přidal se Josífek. Pak si všiml tatínka, který byl celý ustaraný. Přišel blíž, zadíval se na něj a zeptal se: „Tati, tobě se nelíbí?“

„Kdo? Co?“ vyhrkl tatínek.

„No, přece růžová peřinka od sluníčka,“ vysvětloval Josífek.

„Peřinka od sluníčka?“ podivil se tatínek. Jeho pohled sklouzl k oknu a on se usmál: „Ach tak. Červánky. To víš, že jsou moc hezké.“

„Ale ty jsi smutný, vidím to na tobě,“ dožadoval se Josífek vysvětlení.

„Smutný ne. Jen mám starosti,“ řekl tatínek hajný. „Víš, v noci byla velká bouřka, hodně pršelo a foukal silný vítr. Bojím se, že ve lese nadělal pořádnou škodu. Hned po snídani to budu muset zkontrolovat.“

Josífek se na okamžik zamyslel, a pak slavnostně pronesl: „Tak to já půjdu taky. Dva chlapi toho zvládnou určitě víc než jeden a taky nám spolu bude veseleji.“ Tvářil se velice vážně a pokyvoval důležitě hlavou, až se i maminka musela smát.

„Jo, celý tatínek. Vy dva si můžete podat ruce,“ pohladila synka po vlasech. Zato tatínek se nesmál. Naoko se na maminku zamračil a vzal si Josífka na klín: „Však my si ty ruce podáme. Budeme se cestou držet, abychom někde nazakopli.

Teď se zasmál zase Josífek: „Jú, to budeme jako ve školce na procházce.“ Než stačil tatínek odpovědět, ozvala se Natálka: „Mohla bych jít s vámi do lesa?“

„Jestli to nebude mamince vadit, můžeš. Ale připravte se, děti, dnes to v lese bude pořádně nebezpečné a pěkně dobrodružné,“ pronesl tajemně.

Maminka nebyla proti, a tak po snídani vyrazili děti s tatínkem do lesa na obhlídku. 

Tatínek měl pravdu. Včerejší vítr posrážel hromadu větví a občas byl vyvrácený i starý strom. Děti se s překážkami, které se jim stavěly do cesty, výborně vypořádaly, a když narazily na spadlý kmen, hned na něm vyzkoušely svoji rovnováhu.

Tatínek si děla poznámky, co vše bude potřeba zařídit, aby byl les zase pěkný a uklizený. Děti mezitím prozkoumávaly okolí.

„Podívej!“ zastavil Josífek Natálku. „Tamhle je velký spadlý strom. Pojďme k němu,“ ukázal na nedaleké místo.

„Buďte opatrní,“ varoval je tatínek, který si všiml, co děti zamýšlí, „strom má velké kořeny, pod kterými bude určitě hlubší jáma, tak ať do ní nespadnete.“

„Neboj, tati, budeme opatrní,“ ujistil ho chlapec a běžel ke stromu. Za ním pospíchala také Natálka. Oba se zastavili u jeho velkého kmenu.

„Vysadíš mě nahoru?“ poprosil Josífek, který se na kmen nedokázal vyšplhat sám. Natálka mu pomohla a sama šla prozkoumat vyvrácené kořeny.

„Tedy, ty jsou obrovské,“ divila se a dodala: „Tatínek měl pravdu. Je pod nimi pořádná jáma, do té bych spadnout nechtěla.“

To už byl u ní také zvědavý bráška.

„Jak ses dostal dolů?“ zeptala se Natálka.

„Úplně normálně,“ vysvětloval Josífek, „jako po skluzavce.“ Přitom si hladil zadeček a spíš sám pro sebe špitl: „I když ta skluzavka byla docela krabatá.“ Pak se ale podíval do díry pod kořeny.

„No, jo, to je jáma,“ obdivoval Josífek. „A hele, tam pod kořeny je nějaká skulina a něco se v ní blýská,“ ukázal sestřičce. „Určitě tam bude poklad!“ Už už chtěl lézt dolů, když  se za ním ozvalo: „Jen pomalu, ty blýskavý poklade. Jestli chceš dolů, půjdeme spolu.“

Byl to tatínek. Skočil do jámy jako první a pomohl Josífkovi. Ten opatrně našlapoval až ke skulině pod kořeny. „Blýská se! Bude to poklad! Vidíš to taky, tati?“ nadšeně volal a tahal tatínka za rukáv.

„Tak ho vytáhni!“ radila Natálka.

„Vdyť taky jo,“ odfrkl bráška, „co myslíš, že jsem chtěl udělat?“ Začal šmátrat rukou v dutině, ale na blýskavý poklad nedosáhl.

Smutně svěsil hlavu: „Nezvládnu to. Je moc daleko.“

„Tak to zkusím já,“ řekl rozhodně tatínek a za pár okamžiků vytáhl něco blýskavého.

„Nerad tě zklamu, synku, ale poklad to není. Vypadá to spíš jako oválný kámen,“ podával tatínek synkovi úlovek.

„Tak abys věděl. Hezky se blýská a pro mě to poklad je,“ trval na svém Josífek.

„Ukaž!“ žadonila Natálka. Když tatínek pomohl Josífkovi z jámy, položil kámen do jehličí a společně se na něj dívali.

Natálka kámen pohladila: „Je moc hezký a pěkně hladký. Může to být taky můj poklad?“ zeptala se nesměle.

Josífek se cítil moc důležitě. Našel něco hezkého a byl na svůj objev náležitě hrdý. Chvíli dělal, že přemýšlí, a pak jako správný bráška řekl: „Tak jo, bude to náš společný poklad.“

Děti byly moc rády. Tak krásný kámen ještě neviděly. Ani tatínek nevěděl, co by to mohlo být. A těšilo ho, že mají děti radost.

Také maminka doma jejich poklad náležitě ocenila, a když jí děti pomohly uklidit stůl po obědě, přinesla z komory proutěnou ošatku vystlanou vínovou látkou a kámen do ní položila.

„Tak, a teď máte svůj poklad pěkně v měkkém hnízdečku. Vypadá opravdu královsky,“ pronesla slavnostně a nechala děti, ať si s ním pohrají.

Další den ráno chtěly jít děti zase do lesa, ale maminka potřebovala pomoc s očesáním prvních letních jablek, a tak zůstaly doma, aby jí pomohly. Když měly hotovo, domluvily se, že si s pokladem pohrají také venku.

„Na sluníčku bude určitě ještě zářivější,“ těšila se Natálka a běžela pro něj. Za okamžik však vyběhla ven. Bez pokladu.

„Josefe, že ti náš kámen spadl!“ spustila rozzlobeně na brášku.

„Nespadl. Od včerejška jsem si s ním nehrál,“ osekl uraženě Josífek, pak se ale polekal: „Něco se mu stalo?“

„Jo, má na sobě prasklinu,“ řekla Natálka a oba rychle běželi do kuchyně.

Vážně. Kámen vypadal, jako by někomu spadl.

„Možná je tady na něj moc teplo,“ přemýšlela maminka.

„Tak já ho pokropím vodou,“ zavolal Josífek a než se maminka stačila vzpamatovat, už ho zaléval jako kytičku.

„No, tys tomu dal,“ zakroutila hlavou, předala poklad dětem a začala sušit mokrý stůl.

Děti kámen vzaly a odnesly ho usušit na sluníčko. Pak si zahrály na honěnou, a když je maminka volala k obědu, utíkaly rychle domů. Ve dveřích se málem srazili s tatínkem:

„Copak, copak? Někde hoří?“ divil se tatínek hajný.

„To ne, ale máme veliký hlad,“ hlásil Josífek a už sedal ke stolu.

„To víš,“ řekla maminka, „s jablíčky pomáhali dost, a při práci člověku přece jen vyhládne.“

Byla to pravda. Bramboračka i tvarohové knedlíky zmizely ze stolu rychlostí blesku a Josífek si po obědě spokojeně hladil plné bříško. I přesto se pak ještě s chutí zakousl do sladkého jablíčka z mísy, kterou maminka přinesla na stůl.

Vtom se ozval tatínek: „Tak co dělá váš poklad? Je pořád tak krásně blýskavý?“

„Blýskavý ano, ale nějak nám praská,“ řekla smutně Natálka a kámen přinesla. Sluníčko ho pěkně osušilo, takže se třpytil snad ještě víc než před tím. Zato se na něm udělala další prasklina.

„To je divné,“ kroutil hlavou tatínek, „normální kámen přece jen tak nepraská.“

Najednou se ozvalo křup a kámen praskl zase na dalším místě.

„Jako by se líhlo pěkně velké kuře,“ poznamenala maminka.

„No, jo,“ vykřikl Josífek, „co když je to vajíčko a ne kámen?“

„To bych chtěl vidět ptáčka, co snáší tak velké a třpytivé … .“ Tatínek nedopověděl. Překvapením totiž uskočil. Kámen v tu ránu celý popraskal a ze skořápky se na svět klubalo něco zvláštního. Křídla to mělo, ale pták to nebyl. Žádný zobák, žádné peří, zato nožky čtyři.

„Co to je?“ ptala se ustrašeně Natálka a schovávala se za maminkou. Ta na drobné stvoření zaraženě koukala, a pak ze sebe tiše vydala: „Kdybych byla v pohádce, řekla bych, že je to drak. Ale my v pohádce nejsme, takže děti, nevím.“

To už se ale vzpamatoval Josífek a než bys řekl švec, už držel ustrašené mláďátko v náručí a nadšeně ho hladil. „Neboj, maličký, my ti neublížíme. Postaráme se o tebe a budeme tě mít rádi.“

Pak se s jiskřičkami v očích podíval na maminku a rozhodně řekl: „Máš pravdu, je to dráček. Maličký dráček a vylíhl se přímo u nás.

Tak na tohle si maminka musela sednout. Draka v domě, to opravdu každý nemá. „Co s ním budeme dělat?“ zeptala se starostlivě.

To už se vzpamatoval i tatínek: „Nic se neboj, nějak to zvládneme.“

„Myslíte, že bude žrát princezny, jako draci z pohádek?“ napadlo Josífka.

„Doufám, že ne,“ odvětil tatínek. „Jediné princezny široko daleko jsou naše maminka a Natálka, a ty bysme mu v žádném případě nedali.“

„To je dobře, tati,“ pokývala souhlasně hlavou Natálka a nahlas přemýšlela: „V nějaké pohádce jsem viděla, že tam drak jedl bramboráky. Mohli bychom to taky zkusit.“

To, čím se bude dráček živit však nemuselo dělat nikomu starosti. Jakmile se trošku rozkoukal, vyskočil Josífkovi z náruče a pustil se do jablíček, která byla na stole.

„Jú, on jí naše jablíčka!“ smála se Natálka. „Podívejte, jak mu chutnají!“

Jablka měl dráček moc rád, i když časem nepohrdl ani jiným ovocem či zeleninou. A jak se ukázalo, nebyl to dráček nýbrž malá dračí holčička.

„Jak jí budeme říkat?“ ptal se Josífek. „Měli bychom ji přece nějak pojmenovat. Hlavně proto, aby si zvykla na své jméno až ji budeme volat.“

„Co třeba Natálka,“ navrhla sestřička.

„Jo, a když zavolám Natálko, tak přiběhneš ty a drak,“ kroutil nad nápadem Josífek hlavou. Pak se zamyslel a zeptal se: „Mami, jak se jmenují ty jablíčka, na kterých si náš dráček poprvé tak moc pochutnal.“

„Jak se správně jmenují, to nevím,“ odpověděla maminka, „ale my jim vždy říkali žnovky.“

„Tak ji pojmenujem Žnovka, jako to jablíčko,“ navrhl.

„Žnovka,“ ušklíbla se Natálka, „to je skoro jak užovka.“ Potom ji ale napadlo: „A co když by to byla Žofka. To je přece podobné. Mohli bychom jí říkat Žofinko.“

„To je nápad,“ vmísil se do hovoru tatínek. Vzal dráčka lehce do dlaní a řekl: „Tak, ty naše malá dračí princezno, od teď ti budeme říkat Žofka. Co ty na to?“

Dračí holčička spokojeně zamrkala, schoulila se Josífkovi do náruče a spokojeně usnula.

A jak to bylo dál?

Žofka pěkně rostla a sílila. Naštěstí nebyla větší než Josífek, který za několik let povyrostl, a tak jí na bydlení stačil dřevěný domeček na zahradě, ve kterém si děti hrávaly. Jedla stále ovoce i zeleninu a rodinu hajných měla moc ráda. Dokonce za nějaký čas začala mluvit, a tak ji Josífek s Natálkou učili všechno, co se dozvěděli ve škole.

Co se týká ohně, nemusel mít tatínek hajný strach. Žofinka nebyla ohnivý drak, a když sem tam plivla jiskřičku, stačilo to tak akorát na zatopení v kamnech. Zato vodu, tu milovala. Možná to bylo tím, že na její vejce tenkrát vylil Josífek tolik vody, nebo prostě byla dráček vodní. V každém případě, byla velkou pomocnicí při požárech. To se vždy pořádně napila a nejednou tak pomohla při hašení velkého ohně.

Na její počest dal pan starosta vybudovat prostorný plavecký bazén, v jehož středu byla fontánka ve tvaru draka. Bazén udělal radost nejen dětem, ale obzvláště Žofce, která si v něm každé ráno spokojeně zaplavala.