Ztraceni v lese (23. 8. 2020)

 Ztraceni v lese

 

„Dědečku, dědečku!“ volal malý Ríša a hnal se do kuchyně, „půjdeme dnes do lesa na houby?“

„Na houby?“ divil se dědeček. „Vždyť ty houby nejíš.“

„Nejím,“ pokrčil rameny vnouček, „ale moc rád je hledám, víš?“ Oči se mu rozjasnily a on se podíval na babičku: „Přece nedávno pršelo, a teď je horko, takže určitě porostou. Že jo, babi?“

Babička se usmála. Předevčírem, když pršelo a Ríša se na zamračené nebe zlobil, vyprávěla mu, že déšť je pro přírodu moc důležitý a kromě toho, když pak bude pořádné parno, určitě v lese vykoukne na svět nejedna houbička.

Teď na ni Ríša upřeně hleděl, pokyvoval hlavou a čekal, že mu babička dá za pravdu.

„Jestli vám hříbky někdo nevysbíral, určitě v lese nějaké najdete. Ale je čas oběda a odpoledne se na houby nechodí,“ řekla babička.

„Proč ne? Přece se nám neschovají, ne?“ nechápal vnouček.

„Určitě se schovávat nebudou,“ zahřměl vesele děda, „a to ti babičko říkám, že najdeme tolik hub, až budeš kulit oči.“

„No, to abych zatopila v kamnech,“ uchichtla se babička, „protože jestli mě čeká taková houbová nadílka, jakou mi slibuješ, dědečku, bude nejlepší je usušit.“

„Jestli najdeme dost hříbků, uděláš mi zítra houbový guláš,“ olízl se děda.

„No, jestli najdeme dost hříbků, babi, tak já bych si guláš raději nedal. Anebo jo, ale bez hub,“ řekl nesměle Ríša.

Babička se zasmála: „Vy jste mi ale dvojka. Jeden nemá rád houby, ale sbírat to by je šel, druhý slibuje houbovou nadílku, ale zatím neví, jestli vůbec nějaký hříbek najde. Takže já se raději nechám překvapit.“

Pak se koukla na Ríšu a řekla: „Ale stejně bych raději šla do lesa až zítra. Dědeček si po obědě rád schrupne, tak aby ti v lese neusnul.“

„No, no, babičko,“ ohradil se děda, „však pro jednou se snad nic nestane. A jak se nadýchnu čerstvého lesního vzduchu, budu mít energie na rozdávání.“ Pak se otočil na vnoučka: „Nic se neboj, do lesa se půjde.“

„Juchú!“ zajásal Ríša a spěchal si připravit proutěný košík.

Po obědě se dědeček pořádně vyšňořil. Šátek kolem krku, klobouk na hlavu a vycházkovou hůl v ruce. Potom se přitočil k Ríšovi a slavnostně mu podával malou krabičku: „Na, rozbal si to.“

„Co to je?“ díval se na krabičku Ríša a nedočkavě ji rozdělal. Ležel v ní malý zavírací nožík. Byl ve tvaru rybky a Ríšovi se moc líbil.

„Díky, dědo, teď budu moct hříbky uřezávat sám!“ zaradoval se. Vzal dědu za ruku a vyrazili.

V lese oba ožili. Jak předpokládal děda, čerstvý vzduch mu udělal dobře a už si to šupajdil z jednoho místa na druhé a pozorně se rozhlížel, jestli někde neuvidí vykukovat houbový klobouček. Také Ríša nadšeně hledal. Prolezl kdejaké houští i nízký smrkový porost.

„Tak se mi zdá, že se nám všechny hříbky schovaly,“ přišel za chviličku k dědovi. Byl smutný. Tolik se těšil, až najde hříbek, pěkně ho uřízne, očistí a dá do košíčku. Ten byl však zatím prázdný.

„Nic se neboj a hlavně nesmutni,“ poplácal ho děda po rameni, „když nejsou tady, budou o kousek dál. Jen pojď. Přejdeme tadyhle tu mýtinu a zkusíme to jinde.“

Ríša se usmál: „Tak pojď, ať brzo něco najdeme.“

Děda měl pravdu. Co nenašli v jednom lese, podařilo se jim o kousek dál. Sice to bylo jenom pár babek, ale byl to jejich první úlovek a Ríša věřil, že najdou ještě spoustu dalších hub.“

„Ještě jsme nebyli tamhle!“ ukázal dědovi na blízký lesní svah za potůčkem.

„Hochu, hochu,“ řekl trošku zadýchaně dědeček, „já už nejsem nejmladší a skákat přes potok asi nezvládnu. Kromě toho je tam dost sucho. Kdo ví, jestli tam nějaké houby rostou.“

„Tak já to půjdu okouknout, a ty si tady zatím odpočineš, jo?“ navrhoval vnouček.

„Kdepak, to by mi babička dala, kdyby zjistila, že jsem tě nechal běhat po lese samotného,“ zamračil se děda. „Vrátíme se raději na mýtinu. Zahlédl jsem tam lesní maliny. Ty nám v tomhle horku přijdou vhod.“

Ríša se loudal za dědou. „Jo, maliny,“ myslel si, „na ty teď nemám vůbec chuť. Ale poslechnout musím.“

Na kraji mýtiny se červenaly lesní maliny. Byly výborné, a i když byl Ríša maličko nazlobený, že nemohl sám do lesa, nakonec mu tak zachutnaly, že zobal jednu za druhou. Také děda si pochutnával. Ale jenom chvilku. Stačilo mu pár kousků, a pak rychle hledal místo, kde si alespoň na malý okamžik odpočine.

Nakonec si sedl k jednomu vyššímu pařezu do měkké trávy a s velikou chutí se zaposlouchal do lesního ticha, které občas přerušil šepot stromů a zpěv ptáčků. A jak tak seděl a poslouchal, pomalu se mu zavřely oči a on usnul.

Když k němu přišel Ríša, usmál se: „Babička měla pravdu, děda si potřebuje zdřímnout. No, co. Nechám ho odpočívat a podívám se, jestli tu není něco zajímavého.“

A tak se Ríša bavil skákáním na pařezy, pak objevil pár ostružin, a dokonce i několik borůvek. Potom přiběhl zase k dědovi. Ten zatím pěkně pochrupával. Ríšovi bylo líto ho vzbudit, a kromě toho ho to pořád lákalo k potůčku.

„Nechám tu dědu spát a já si rychle vyběhnu nahoru do svahu. Zpátky jsem za chviličku a on nic nepozná. Pak ho vzbudím a můžeme jít domů za babičkou,“ pomyslel si a plížil se z mýtiny jako indián, který nechce, aby ho někdo v okolí slyšel.

Potůček byl docela úzký, ale i tak Ríša našel v jednom místě velký kámen uprostřed, takže ho nemusel ani přeskakovat. Stačilo udělat krok na kámen, a pak ještě jeden na druhý břeh.

Začal se šplhat do kopce, který byl před ním. Děda měl pravdu, v této části lesa nebyla ani travička a zem pokrytá jehličím a tlejícím listím byla hodně suchá. Šlo se mu ale moc dobře, a i když věděl, že asi žádný hříbek nenajde, vesele kráčel dál a užíval si toho, že je úplně sám jako velký kluk.

Za okamžik před ním něco zachrastilo. U jednoho spadlého kmene se krčil malý zajíček. Když uviděl Ríšu, polekal se a utíkal pryč.

„Počkej!“ volal za ním Ríša, „mě se bát nemusíš, já ti neublížím.“ Ríša se za ním rozběhl. Myslel si, že se zajíc třeba na chvilku zastaví, aby si odpočinul a on si ho pěkně prohlédne. Zajíc však na odpočinek neměl chuť. Bál se, a tak uháněl o sto šest. Brzy zmizel v kořenech starého vykotlaného stromu.“

„Ten byl ale rychlý,“ zastavil se zadýchaný Ríša před stromem a sedl si na zem. Odpočinout si potřeboval on. Chvíli mu trvalo, než zase nabral dech. Brzy se však zase vesele rozkoukával kolem a pozoroval, jestli nezahlédne ještě něco zajímavého. Nemusel se dívat dlouho.

Nedaleko něho ze země vykukoval široký klobouk na tenké nožce. Byla to bedla. Krásná veliká bedla.

„Ještě, že jsem si vzal nožík,“ spokojeně pokyvoval hlavou a už se skláněl k bedle. „A hele, támhle je další! A tam ještě jedna malá!“ všiml si Ríša dalších bedel.

Nakonec jich objevil ještě mnohem více. Ale co teď? Košík nechal u dědy a takový úlovek tady přece nenechá. Teď bude koukat nejen babička, ale i děda. Ríša se zamyslel. Byl to kluk se spoustou prima nápadů, a tak není divu, že si věděl rady i teď.

Sundal si triko a vytáhl si tkaničku z jedné boty. Cestou zpátky se mu sice půjde hůř, ale u dědy houby předělá do košíku a tkaničku vrátí na své místo. Teď si díky ní mohl jeden konec trika zavázat tak, aby vznikl malý váček. Ten naplnil bedlami a hurá za dědečkem. Když běžel za zajíčkem, sešel sice maličko ze směru, kde byla mýtina, ale potok dole tekl, a když najde kámen, přes který sem přecházel, dojít na správné místo bude hračka.

Jenže, na mýtině ho čekalo překvapení. Děda tam nebyl.

„Jejda. Že on se vzbudil a šel mě hledat,“ lekl se Ríša. „To mi ještě chybělo. Houby sice mám, ale ztratil se mi děda. Musím ho najít!“

Ríša odložil bedly do stínu pařezu, aby mu v hledání nepřekážely, a vydal se směrem, odkud spolu s dědou přišli.

Mezitím se dědeček promotával druhou stranou lesa k potoku. Když se totiž vzbudil a zavolal na vnuka, myslel si, že si z něj Ríša dělá legraci a někde se mu schovává. Po chvíli ho napadlo, že se možná Ríša potuluje někde okolo mýtiny a hledá další maliny. Volal ho, a když se nikdo neozýval, šel ho hledat.

„Zatrolený kluk,“ huboval děda, když došel k potoku. „Ríšo, kde jsi! Ríšo!“ zavolal. Nikde nikdo. Dědeček začal být nešťastný: „Že já musel usnout. To měla babička pravdu. Do lesa už nikdy po obědě nepůjdu. Ale to je tím horkem. Jsem z něho úplně unavený.“

Pak si vzpomněl na vnoučka: „To mě ten uličník nemohl vzbudit? Ne, nemohl. Raději se toulá někde po lese a já abych se uchodil. Kdepak. Hloupý není a jestli je alespoň trošku po mě, tak se vrátí zpátky na mýtinu. Jo. Tam ho taky počkám a ten uvidí. To bude tanec.“

Dědeček se tedy vrátil zpátky k pařezu. Tam taky uviděl Ríšovo triko plné bedel. „Má ten kluk ale štěstí, tolik bedliček, to budou řízečky. Mňam,“ mlaskl děda. „Jen aby se ten průzkumník brzo ukázal.“

A Ríša se ukázal. Za chviličku se celý smutný a ustaraný objevil na cestičce. Když uviděl dědu, poskočil si, zavýskl a hnal se k němu jako splašený. „Dědečku, dědečku, ty ses mi neztratil. Já jsem tak rád!“ objal sedícího dědu a vtiskl mu pořádnou pusu. „Podívej, co jsem našel. Jsi rád?“

Děda se chystal, že vnoučkovi pořádně vyčiní za jeho potulování, ale pusa a Ríšovo nadšení mu úplně vzalo řeč. Místo toho si ho posadil na klín a pohladil ho po vlasech: „To víš, že jsem moc rád! Já jsem si totiž myslel, že ses mi ztratil.“

„A tak jsi mě šel hledat, že?“ doplnil Ríša a pokračoval: „Ale to ses bát nemusel. Já jsem totiž šikovný po tobě a jen tak se neztratím.“ Pak se nahlas zasmál: „Je to stejně legrační. Ty jsi hledal mě, já tebe, oba jsme si mysleli, že jsme ztracení, ale přitom jsme se tak hezky našli.“

„Našli,“ oddechl si dědeček, „ale teď pojď domů za babičkou. Ta bude koukat, jakou nadílku jí neseme.“

„To tedy jo,“ řekl Ríša, a pak se zadíval na dědu: „Ty, dědo. Kdyby ti to nevadilo, tak já bych raději babičce neříkal, že jsem tě nechal spát a šel jsem do lesa sám. Víš, ona by se na mě mohla zlobit.“

„To víš, že nepovím. Však to dobře dopadlo, ne?“ odpověděl děda a sám si pomyslel: „Jó hochu, babička by se zlobila víc na mě než na tebe. A kdyby věděla, že jsem usnul, určitě by řekla, že to předpovídala.“

Domů přišli oba s veselou.

„Jéje, houbaři se vracejí domů,“ zaznělo z okna, „a podle halekání, které je slyšet už z dálky, mi určitě nesou slibovanou nadílku.“

„A jakou, babi, tolik bedel jsi určitě už dlouho neviděla,“ nadšeně hlásil Ríša.

„A co, že jste byli v lese tak dlouho? To se vám tam tolik líbilo?“ vyptávala se babička.

„To víš, babičko, všude klid, zpěv ptáčků, maliny, ostružiny, hříbek na každém kroku…to jsme si přece nemohli nechat ujít,“ zahlaholil děda a mrkl na Ríšu. Ten se usmál: „Jo, babi, v lese bylo báječně. Ale příště půjdeme raději ráno, ať nám není tolik horko, že dědo?“

Děda se trošku rozkašlal a opatrně, aby to babička neviděla, na vnoučka zahrozil. Oči mu ale svítily radostí, a tak Ríša věděl, že se na něj nezlobí.

Když si trošku odpočinuli, pomohli babičce bedly očistit a obalit. Na bedlových řízcích si dědeček tuze pochutnával a světe, div se, zachutnaly i Ríšovi.

 

Kdykoli pak šel s dědou do lesa,  vzpomínal na svoje bedlové dobrodružství a na to, jak si jeden o druhém mysleli, že jsou ztracení.

 

 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat