Zvědavý sněhuláček (1. 3. 2020)


Zvědavý sněhuláček

Vysoko v zasněžených horách je sněhuláčí vesnička. Že jste o ní ještě nikdy neslyšeli? To nevadí. Dnes vám o ní povím, tak dobře poslouchejte.
Už od pradávna tam žijí sněhuláci různých velikostí i tvarů. Byli tam ještě dávno před tím, než jsme my, lidé, postavili vůbec prvního sněhuláka, ale nevím, jak dlouho tam ještě budou bydlet. Sněhu na světě začíná ubývat a oni jej ke svému životu potřebují.

Ale abych nepředbíhala.

Určitě si dokážete představit zasněžené kopce se spoustou sněhu. Mezi takovými kopci jsou postaveny sněhové domečky. Nejčastěji jsou pěkně kulaťoučké, jako většina sněhuláků ve vesnici, ale najdeme tam i další tvary. Některé domky se táhnou do výšky, protože v nich bydlí nejvyšší sněhuláci z vesnice, jiné jsou podlouhlé. Ty slouží jako obydlí rodinám se spoustou dětí. Nejmodernější z nich už začínají dostávat tvar domů, jak je známe my a sněhuláci sochaři je vytesávají se stěnami pěkně rovnými. Každý domek pokrývá lehká čepička sněhu a ozdoby tvoří lesklé rampouchy. Z těch největších si sněhuláci dělají ploty kolem svých zahrádek s ledovými květy a menšími si zdobí rámy kolem oken a dveří.
Kdybyste do takové vesničky vstoupili, oči by se vám rozzářily radostí nad tou ledovou krásou.

Sněhuláci jsou od přírody veselí, a tak je už z daleka slyšet jejich smích a přátelské povídání. Malí sněhuláci od rána do večera sjíždějí sněhové dráhy všech možných obtížností a soutěží ve válení sudů z okolních kopců. Na kom se zachytí nejvíce sněhu, a pod kopcem je z něj nejbuclatější kulička, vyhrává.
Všichni sněhuláci jsou ve své vesnic spokojeni a ani je nenapadne, aby z ní vycházeli. Vždyť co jim k životu chybí. Nic. Sněhu mají dostatek, zábavy také a opustit svůj domov i na malou chvilku je pro ně nepředstavitelné.

Tedy až na jednoho. 

Ve vesničce se totiž před několika lety narodil sněhuláček, který je tuze zvědavý. Jako ostatní má svoji vesnici rád, ale ještě raději by poznal okolní svět. Každou chvíli sedí na nejvyšším vrcholku jejich kopců a pozoruje krajinu okolo. Vyrobil si dokonce malý ledový dalekohled, kterým vidí o kousek dále, ale stejně mu to ještě nestačí.
Maminka s tatínkem už mu kolikrát říkali, že ve vesnici je v bezpečí a když vyjde daleko za ni, kdo ví, zda by se mu něco nestalo. Zakazovali mu chodit do vzdálenějších koutů sněhových kopců, a když sněhuláček pořád neposlouchal a toulal se dál a dál, dostal několikrát „zaracha“.
Musel být zavřený ve svém pokoji, nesměl vycházet ven, a jak mu dal za úkol tatínek, měl přemýšlet o tom, jak nebezpečné pro něj je toulání po opuštěných kopcích.
Sněhuláček přemýšlel, přesně, jak mu tatínek říkal, rozuměl tomu, že by to mohlo být nebezpečné. Zároveň však toužil dostat se dál, podívat se do světa. Třeba není tak nebezpečný a opuštěný, jak si každý ve vesnici myslel. Není přece možné, aby byli sněhuláci na světě sami. Někdo další tu musí být. Sněhuláček jako by v sobě cítil, že na něj čeká něco moc dobrodružného. Začal přemýšlet, že uteče.
Jenomže když uteče, budou jeho rodiče nešťastní. To jim přece nemůže udělat. Sebral tedy všechnu svou odvahu a večer, když se všichni sešli u rodinného stolu a vyprávěli si, co dnes zažili, spustil: „Maminko, tatínku, dnes jsem hodně přemýšlel.“
Rodiče se na sebe usmáli a tatínek pronesl: „Konečně jsi přišel k rozumu. To tě chválím.“
Sněhuláček se na něj však smutně podíval a odhodlaně řekl: „Vím, že se vám to nebude líbit, ale já si myslím….já cítím, že na světě nejsme sami. Chtěl bych začít cestovat.“
Maminka s tatínkem se na něj zaraženě dívali. Tahle slova od něj nečekali. Sněhuláček využil ticha a pokračoval dál: „Nezlobte se na mě, ale já musím pryč. Nejsem tu tak moc šťastný jako vy. Daleké kopce na mě volají. Tolik bych chtěl jít do světa. Vím, že to může být nebezpečné, ale prosím vás, pusťte mě alespoň na několik dní. Věřím, že se v pořádku vrátím.“
Rodiče z něj nespouštěli oči, pak se na sebe podívali a řekli: „Jsme rádi, že jsi nám to řekl. Potřebujeme si teď o tom promluvit. Jdi spát, ráno ti řekneme, jak jsme se rozhodli.“

Dlouho předlouho si spolu rodiče povídali. Maminka byla smutná z toho, že by měla svého sněhuláčka pustit do neznáma. Tatínek se o něj také bál. Na druhou stranu poslední dobou pozorovali, že začíná být posmutnělý.

Když se ráno sněhuláček probudil, našel u své postele krásnou vyřezávanou hůl. Chvíli si ji prohlížel. Byli na ni zobrazení sněhuláci, jejich domy, ale také jiné věci, pro sněhuláčka neznámé.
„Byla tvého pradědečka,“ přerušil ho tatínek v prohlížení, „jsi jako on. Také nevydržel v naší vesnici a cestoval po okolních kopcích. Objevil několik zajímavých věcí, ale než nám o nich stačil povyprávět, zmizel a už se nikdy nevrátil.“
„Proto jsme nechtěli, abys někam chodil,“ vysvětlila maminka, která právě přišla.
„Chápu, máte o mě strach,“ pokýval sněhuláček smutně hlavou a už se chtěl smířit s tím, že ho maminka nikam nepustí.
„Máme, ale do světa tě pustíme,“ řekl rozhodně táta.
Sněhuláček se na něj nevěřícně podíval.
„Vidíme, jak se trápíš, a že nebudeš spokojený, pokud nepoznáš jiné kraje,“ pohladila ho maminka a se slzami v očích dodala: „Slib nám ale, že nepůjdeš moc daleko a brzy se vrátíš.“
Sněhuláček ji objal a slíbil, že jeho první výlet nebude moc dlouhý. Věděl, že se mu po rodičích bude stýskat, ale volání dálek, které se mu zdály nekonečné, bylo silnější. Musel jít.

Jak slíbil mamince, jeho první výprava trvala jenom několik dní. Po ní se vrátil spokojený, ale zároveň maličko zamyšlený. Hned všem vyprávěl, že viděl kopce, které jsou ještě mnohem větší než ty jejich a jejich vrcholky jakoby se dotýkaly mraků.
„A abys viděl sluníčko, musel bys až nad mraky,“ nadšeně vyprávěl tatínkovi. Pak zesmutněl: „Ale všude jen ticho a bílo. Nikoho jsem neviděl, až na pár ptáků v povětří. Ti však byli tak daleko, že mě určitě ani nezahlédli.“
Rodiče si mysleli, že sněhuláčka jeho toulavá brzy přejde, ale bylo to naopak. Každý jeho výlet se protahoval a často trvalo i několik týdnů, než se vrátil zpět domů. Tam už ho ale očekávali s velkou nedočkavostí a těšili se, jak jim bude vyprávět.
Nikdo neměl chuť ani odvahu, připojit se na jeho toulkách k němu. Zato však všichni rádi poslouchali, co vše viděl a zažil. Když se rozvyprávěl, jak se zapotil, když šel z kopce dolů prozkoumat jiné barvy než bílou, nemohli tomu uvěřit. Vždyť sněhulák se nezapotí nikdy. Ani když šplhá do toho nejvyššího kopce.
„To není možné,“ kroutili nad tím nejstarší sněhuláci hlavou. „Slunce tam dole přece nemůže hřát víc než u nás. Jsme mu blíž. Naopak. Možná, by nám pod kopci byla zima,“ přemítali.
Sněhuláček však trval na svém. Vyprávěl jim o všech možných barvách, které z dálky viděl. Také o zvířatech, které cestou potkal. A všichni poslouchali s velikým nadšením.

Ve chvílích, kdy byl doma, pracoval na své mapě. Zakreslil tam každé místo, každý kopec, každý les, který navštívil nebo alespoň z dálky zahlédl. „Jednou třeba sněhulákům tahle mapa pomůže,“ pomyslel si. „Teď je však důležitá pro mě. Díky ní vím, kterou cestou můžu jít, a kam dojdu.“

Tak plynuly dny, týdny a měsíce. Sněhuláček poznával nové kraje a s nadšením se vracel domů, kde už se na něj těšili. Jeho mapa byla vystavena na ledovém náměstíčku blízko rampouchové kašny, kde si ji mohl každý prohlédnout. Sněhuláci už se tolik nebáli a někteří si dokonce vyšli na procházku kousek za jejich vesnici. Díky mapě věděli, kam mohou jít a brzy i oni poznali, že malé procházky po okolí nejsou nebezpečné.

Jednoho dne se však sněhuláček přihnal do vesnice jako velká voda, nemohl popadnout dech a než se zmohl na slovo, ukazoval jen na pradědečkovu vycházkovou hůl. Všichni se k němu seběhli a netrpělivě čekali, co jim řekne.
„Pradědeček měl pravdu,“ vyhrkl sněhuláček po chvíli. „Viděl jsem je! Viděl jsem ty zvláštní tvory, které vyřezal na svoji hůl.“
Zástupem sněhuláků se ozval úžas. Sněhuláček jim pak vyprávěl, že se bál jít blíž a nejdříve je pozoroval je z blízkého lesíka. Byli celí barevní, ne tak kulaťoučcí jako on, zato nohy a ruce měli pěkně vytahané. „Sníh však mají rádi stejně jako my,“ řekl přesvědčivě, „váleli se v něm, házeli ho po sobě, klouzali se na takových divných sedátkách a smáli se.“
„A opravdu tě neviděli?“ ptali se jeho kamarádi.
„No, nejdříve ne,“ řekl sněhuláček, „ale já jsem byl tak zvědavý, že jsem se plížil blíž, postavil nenápadně opodál a myslel jsem si, že mě v tom bílém sněhu neuvidí. Ale spletl jsem se. Ti tvorové mě zahlédli a hned ke mně přiběhli.“
„Nebál ses?“ ptali se sněhuláci.
„Bál. A hodně,“ přiznal sněhuláček, „ale řekl jsem si, že se nebudu vůbec hýbat, ať nepoznají, že jsem živý.“
Pak ostatním vyprávěl, jak si ho barevní dlouháni prohlíželi, snažili se s ním pohnout a dlouhýma rukama na něj sahali.
„Lechtalo mě to a já se málem rozesmál,“ pokračoval sněhuláček. „Naštěstí toho brzy nechali a odběhli o kousek dál. A pak se to stalo.“
Sněhuláci poslouchali vyprávění se zatajeným dechem. Co se asi mohlo stát? Vydržel sněhuláček stát bez hnutí celou dobu? Neprozradil, že je živý? Neublížili mu ti tvorové nějak?
„Představte si,“ rozzářil se sněhuláček. „Ti dlouháni začali válet ze sněhu koule a hned vedle mě postavili kulatou postavu. Možná, jsem to měl být já. Sice to nebylo tak pěkně kulaté a jejich sněhový výtvor neměl žádné oči, nos ani pusu. Ale oni z něj měli velikou radost.“
„A co se stalo potom?“ ptali se sněhuláci nedočkavě.
„Pak se pod kopcem objevil další barevný tvor a oni za ním běželi,“ pokračoval sněhuláček. „Chvíli jsem počkal, a když se nikdo nevracel, hned jsem se šel schovat do svého úkrytu. Tam jsem vydržel ještě několik dní a byl jsem rád, že jsem mohl pozorovat všechno, co se děje.
Dlouháni mě další den hledali. Byli smutní, že jsem zmizel, ale zato vylepšili svou sněhovou sochu. Udělali jí nos ze zvláštního oranžového klacíku, oči a pusu z černých kamenů a dokonce mu dali kolem krku takovou zvláštní měkkou věc a na hlavu kulatou nádobu. Vypadalo to trošku legračně, ale na druhou stranu mě potěšilo, že chtěli ze sněhu udělat moji podobu.
„A co se stalo pak?“ zeptali se nejstarší sněhuláci.
„Už nic,“ odpověděl sněhuláček, „brzy potom jsem se vydal na cestu za vámi, abych vám řekl, že jsem objevil divné tvory, které kdysi viděl i můj pradědeček. Jen nemůžu pochopit, proč se už nikdy nevrátil. Nevypadali moc nebezpečně.“
Brzy měl ale i tohle sněhuláček zjistit.
Prapodivní dlouháni mu nedali spát, a tak se teď častěji vydával pozorovat jejich život. S pomocí zvířátek, se kterými si na svých cestách začal povídat, se dozvěděl, že jsou to lidé. Žijí podobně jako on ve vesničkách, kde sice nejsou domy ze sněhu a vypadají o dost jinak než ve sněhuláčí vesničce, ale jsou pro ně domovem stejně jako sněhové domy pro něj.
Ti malí tvorové se nazývají děti. Rády si spolu hrají a radují se ze světa. Tím se také podobají malým sněhulákům😊.
Po čase už mu nepřišli tak divní, jako na začátku. Teď se mu dokonce začali líbit. Dlouhé ruce i nohy měly své výhody a jejich různé barvy sněhuláčka úplně oslnily.

S další a další výpravou za nimi sněhuláček pozoroval, jak se krajina pod kopci začíná měnit. Sněhové pokrývky ubývalo, v krajině přibývala zvířátka a okolí lidských vesnic začalo zelenat. Také sněhuláčkovi už bylo mnohem hůře. Potil se čím dál víc, byl unavený a také na svém neživém kamarádovi, kterého postavili děti, si všiml, že začíná klesat k zemi.
„Měl by ses vrátit zpátky do hor,“ zašvitořil nad sněhuláčkovou hlavou černý ptáček. „Už jsem viděl mnohokrát, jak se sněhobílá krajina mění v záři slunce a vše ledové roztává.“
„Jak, roztává?“ nemohl pochopit sněhulák.
„Vše, co je ze sněhu promění slunce v kapičky vody,“ vysvětloval kos, „však se podívej na stráně okolo domků. Přichází jaro a s ním hřejivé sluneční paprsky. Tam, kde byl sníh, je teď tráva plná kapiček vody. Také tvůj kamarád roztaje, a pokud nepůjdeš výš do hor, proměníš se ve vodní kapky také ty.“
Teď sněhuláček pochopil. Podíval se na vycházkovou hůl svého pradědečka a pomyslel si: „Už vím, proč ses nevrátil. Zůstal jsi pod kopci moc dlouho a už jsi neměl sílu se vrátit domů.“ Zesmutněl. Pak si ale vzpomněl na maminku, tatínka, své kamarády a celou jejich vesnici. I přesto, že byl moc unavený, dodaly mu jeho myšlenky sílu a on se pomalu vracel do hor. Cesta byla úmorná. Každý krok byl pro sněhuláčka těžký a on cítil, jak mu kapičky vody stékají po jeho buclatém těle.
Čím výš však byl, tím mu bylo lehčeji a šlo se mu lépe. V okamžiku, kdy zahlédl svoji sněhuláčí vesnici, zaradoval se. Teď už věděl, že s příchodem jara je mu nejlépe mezi sněhuláky na horských kopcích. Zůstával teď doma a jeho rodiče byli rádi, že si ho na chvíli užijí také oni.
Jakmile však přešlo jaro, léto i podzim a přituhovat začalo i pod kopci v dolinách, začalo nanovo sněhuláčkovo putování a objevování dalších koutů světa. Díky němu také sněhuláci po nějaké době zjistili, že sněhu v krajině ubývá a zůstává jen ve vysokých horách.

Jednoho dne přišel čas na to, aby se celá sněhuláčí vesnička 
přestěhovala, protože hřejivé jarní slunce zesílilo své paprsky a hřálo mnohem silněji také ve sněhové vesničce. Naštěstí měl už sněhuláček vyhlédnuté vhodné místo k přestěhování, a tak se sněhuláci rozloučili se svým starým domovem a ubírali se zasněženou krajinou do ještě vyšších hor, kde si společnými silami vybudovali domov nový.

Sněhuláčkovi tak začalo nové dobrodružství. Mohl prozkoumávat další části nové krajiny a rozšířit svoji vzácnou mapu.


Když venku nasněží a my na zahradě stavíme sněhuláka, vždy si vzpomenu na tento příběh o zvědavém sněhuláčkovi. Nevím, v jakých horách bydlí a jestli potkal ještě nějaké další děti. Jedno však vím jistě. Určitě si teď užívá toulání v zasněžené krajině a je moc spokojený.

Žádné komentáře:

Okomentovat