O zvědavém koťátku (27. 10. 2019, 1. 11. 2020 k poslechu)

O zvědavém koťátku

 

„Mourku, Mourečku!“ ozývalo se zahradou starostlivé kočičí volání. To máma kočka volala své neposedné koťátko. Věděla, že se zase někde toulá, ale až do dnešního dne za ní vždy během chvilky přiběhlo. Teď však nikde nikdo.

Když se kočičí mámě na jaře narodila tři koťátka, byla moc ráda. Jenomže, jak koťata rostla, přibývaly starosti. Nejdříve bylo potřeba mrňousky pěkně nakrmit, zahřát a chránit před nebezpečím. Nyní, když chlupatá klubíčka trošku povyrostla, se je snažila naučit vše, co k jejich kočičímu životu potřebují. Koťata už byla šikovná a mnoho toho uměla, měla ale také své neduhy.

První kotě bylo tuze lenošné. Než by se honilo za myškou, vyhřívalo se raději na sluníčku a pospávalo. Druhé kotě bylo stále zasněné. Pobíhalo sice po zahradě, ale místo chytání myší očichávalo kdejakou kytičku, hrálo si s broučky, kteří před ním nestačili utéct, nebo jen tak pozorovalo plující mraky. Třetí kotě, to lovilo myšky pěkně hbitě. Díky své zvědavosti se však často zatoulalo, a pak mu chvíli trvalo, než našlo cestu ke své mamince.

Tolikrát mamince kočce slibovalo, že se bude držet blízko zahrady, aby slyšelo její volání, ale když uvidělo motýla, včelku nebo ještěrku, rozběhlo se bez rozmyslu za nimi.

Dnes ráno nevidělo ani motýla, ani včelku, ani ještěrku nebo ptáčka. Zaslechlo nějaké podivné zvuky za potokem na konci zahrady. Vědělo, že je to daleko, ale nemohlo si pomoct. Nové zvuky byly tak lákavé, že se koťátko dlouho nerozmýšlelo a běželo za nimi.

Ještě na lávce přes potok se zastavilo, podívalo se směrem, kde tušilo mámu kočku a běželo dál. Jen pár kočičích skoků ho dělilo od malého jezírka, na němž kvetly jemně růžové lekníny a na jehož vodní hladině se odrážely paprsky ranního slunce. Kotě celé užaslé hledělo na pěkné zátiší ozářené ranním sluníčkem. Vtom ho vyrušily podivné zvuky. Byla to žába, která seděla na okraji jezírka.

„Kdo jsi? A proč děláš takové zvláštní zvuky?“ zeptalo se kotě žáby.

„Jsem skokan a zpívám si ranní písničku,“ odpověděl žabák a skřehotal dál.

„Ranní písničku?“ udiveně se na žabáka zadívalo.

„Ano,“ odvětil žabák a pokračoval, „my skokani jsme totiž výborní zpěváci.“

„Mohl bys mě naučit zpívat?“ nesměle se zeptalo kotě.

„Ale jistě, jen pojď blíž,“ zaradoval se žabák a byl moc spokojený, že má tak nadšeného žáčka.

Brzy však zjistil, že z učení nebude nic. Kotě sice pěkně mňoukalo, ale o kuňkání se nedalo ani mluvit a společná ranní písnička spíše trhala uši, než aby potěšila.

„Jó, jestli chceš zpívat,“ radil koťátku žabák, „budeš muset říct své mamince kočce. Určitě ti to s ní půjde lépe,“ dodal ještě a skočil do vody.

Kotě trošku zesmutnělo. Kolem něj však proletěl krásně žlutý motýl a bylo po smutku. Vesele se teď honilo za žluťáskem.

Za chviličku zaslechlo hlas své maminky. Vzpomnělo si, že za potokem být nesmí a uhánělo zpět na zahradu. Na můstku se mu však smekla tlapka na spadlém lístku a šup, už bylo v potoce. Vody tam moc nebylo, takže o utopení nemohla být ani řeč, zato bahna bylo dost a dost. Než se kotě vyškrábalo na břeh, bylo celé špinavé, splihlé a bolavé.

To už se k němu hnala máma kočka. Nejdříve mu chtěla pořádně vyhubovat, teď ji však napadlo něco jiného.

„Ahoj strašidlo, nevidělo jsi někde moje koťátko?“ zeptala se.

„To jsem přece já, maminko,“ špitlo kotě.

„Kdepak, své koťátko já si poznám. To je pěkně čisté a určitě by nebylo až tady u potoka – nedávno mi slibovalo, že už se nebude toulat, abych o něj neměla strach. A já mám poslušné koťátko,“ řekla jistě maminka.

Teď se kotě zastydělo. Je to pravda. Mamince nejdříve slibovalo, jak bude poslouchat, ale stačilo málo a na svůj slib zapomnělo.

Maminka kočka viděla, jak je Mourek smutný, ale chtěla mu dát za vyučenou, a tak jen poprosila: „Kdybys tady, strašidélko, potkalo mé koťátko, řekni mu, že na něj doma všichni čekáme,“ otočila se a šla.

Kotě začalo naříkat. Bylo mu moc líto, že maminku neposlechlo a nevědělo, co má dělat. V tu chvíli k němu přihopsal skokan: „Jestli ti můžu něco říct, tak dnes raději už nezpívej. Nedá se to poslouchat.“

„Já ale nezpívám,“ vzlykal Mourek, „já naříkám, protože si nevím rady,“ zafňukal a všechno žabákovi řekl.

Ten se zamyslel a zvolal: „Pojď se mnou! Mám nápad!“

Za chvíli bylo u jezírka vidět špinavé koťátko, kolem kterého poskakovalo několik žabek. Ty na něj cákaly vodu a snažily se z něj smýt všechnu špínu. Nakonec se jim to podařilo, kotě žabkám poděkovalo, usušilo svůj mokrý kožíšek na sluníčku a běželo honem za maminkou.

„Maminko, maminečko, už jsem tady!“ volalo již z dálky na mámu kočku. Když k ní doběhlo, omluvilo se a během chvilky už se tulilo k jejímu voňavému kožíšku.

Od té doby už se kotě netoulalo moc daleko a běhalo jen tam, odkud mělo blízko ke své mamince. Zvědavé sice bylo pořád, ale na výlety za zahradu se zatím vydávalo jen se svou mámou kočkou a sourozenci. Až koťátka trošku povyrostou, budou se moct toulat sama, ale teď se toho musí ještě hodně naučit.

My jim můžeme jen přát, aby se ve světě nikdy neztratila.