Poslední včelka (17. 11. 2019, 22. 11. 2020 k poslechu)

Poslední včelka

 
Sluníčko se protáhlo. Jejda! Další den, kdy se mraky tlačí a předbíhají se, který je větší. Žduchají jeden do druhého, až prasknou a zemi zalijí spršky deště.
„Musím se procpat mezi nimi,“ pomyslelo si, „vždyť už jsem několik dní nenakouklo na zem.“
Snažilo se, snažilo, ale nešlo to. Mraky byly tak naducané, že se mezi nimi neprotáhl ani ten nejtenčí paprsek světla. „Co jen budu dělat?“ povzdechlo si sluníčko.
V tom zafoukal vítr: „Fííí, fííí, nic se neboj, popoženu ten nejmenší mráček a ty na nic nečekej. Honem se protlač alespoň trošku mezi ostatními mraky. Lidi i zvířátka tam dole potěší alespoň kousek tvé záře!“ zavolal a zadul jak nejvíce uměl.

Opravdu. Nejmenší mráček jeho nápor nevydržel a sklouzl se o kousek dál. Sluníčko na nic nečekalo. Hups, a několik jeho paprsků už se dralo na svět.
Brzy ho bylo vidět celé. Když spatřilo zem pod sebou, usmálo se. Barevný podzim už sice začal pomalu blednout, ale živo tu bylo ještě dost. Zvířátka sháněla poslední mlsky na zimu a děti běhaly po loukách i po polích a pouštěly pestrobarevné draky.
Sluníčko z toho mělo takovou radost, že se celé rozzářilo a hřálo a hřálo. Chtělo všem dopřát ještě pořádný kus tepla.
Také lidem se projasnily tváře a díky slunečným paprskům jim bylo veseleji. Zvířátka zase využila teplého počasí, hledala světlá místečka a vyhřívala se. Však si brzy zimy užijí až dost.

Také v úlu to začalo hučet. Včelky, které již byly připraveny na zimu, se začaly ošívat. Bylo jim dnes tepleji a moc rády by vylétly ven. Lákala je představa, že někde na louce kvete poslední kytička, kterou by mohly navštívit. Královna to však zakázala. Moc dobře věděla, že dnešní sluníčko je sice lákavé, ale sotva se schová, bude taková zima, že už by se včelky nemusely vrátit domů.
Včelky byly poslušné a už ani nedutaly. Jen jediné se to nezdálo.
„Vždyť je takové horko,“ myslela si, „a venku bude určitě nádherně. To si nemůžu nechat ujít!“ To vše se jí honilo hlavou. Chtěla být také poslušná, jako všechny ostatní kamarádky, ale něco ji pořád lákalo ven z úlu. Našla tedy malou skulinku a tajně odletěla.

„Měla jsem pravdu,“ jásala, „venku je teploučko a sluníčko tak krásně hřeje. A támhle je spousta sedmikrásek!“
Včelka celá omámená vší tou krásou nevnímala nic jiného než hřejivé paprsky slunce a krásu posledních kytiček. Létala z květu na květ, obletěla stromy v sadu, prolétla kolem skupinky dětí a užívala si krásného podzimního dne.
„Podívejte, včelka!“ zavolal nadšené malý klučina na ostatní děti.
„A jéje, to je nějaká opozdilá včelka,“ ustaraně řekl jeho starší kamarád, „jen aby dolétla zpět do úlu.“
Víc už včelka neslyšela. „Ti mají ale starosti,“ ušklíbla se, „proč bych nedoletěla zpátky domů?“
Létala si ještě dlouho. Nechtělo se jí zpátky do úlu. Brzy ale poznala, že děti měly pravdu. Když se začalo sluníčko schovávat za mraky a zafoukal studený podzimní vítr, začala jí být zima.

Mezitím si včelky v úlu všimly, že jim jedna chybí. „Kde může být?“ ptaly se jedna přes druhou a hledaly svoji kamarádku. V úlu ji však nenašly. Chtěly se ji vydat hledat, ale na rozkaz královny, která věděla, jak nebezpečný může být chladný podzimní vítr, se jen několik z nich postavilo na stráž a skulinou v úlu pozorovaly, zda včelky nezahlédnou.
Teprve k večeru včelku uviděly. Byla celá zkřehlá a tak tak, že létala. „Královno! Už letí!“ hlásila stráž. „To je dobře,“ oddechla si královna.
„To ne! Už nemůže!“ volaly vyděšeně včelky. „Podívejte! Leží v trávě!“
Včelka byla tak blízko úlu a přece ji křídla nechtěla poslouchat. Nyní už věděla, že neměla nikam létat a povzdechla si: „Královna měla pravdu, když nás varovala. A já hloupá neposlechla.“ Třásla se zimou a oči se jí zavíraly. Usnula.
S včelkou by to špatně dopadlo. Kdyby v úlu nebyly odvážné včelky, které se pro ni vydaly, usnula by navždy. Měla však štěstí. Její kamarádi svázali z jitrocelových lístků nosítka a společnými silami ji přinesli zpět do úlu.

Když se včelka probudila, nemohla uvěřit svým očím. Byla zase doma.
„Já jsem neumrzla?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděla královna, „ale nebýt tvých kamarádů, kteří měli tolik odvahy, že se pro tebe vydali i přes chladný vítr, už bys tu s námi nebyla.“
Včelka se zastyděla. Dobře věděla, že měla poslechnout. „Promiňte, já už to nikdy neudělám,“ sklopila oči.
„Já vím,“ pohladila ji královna a usmála se na ni.
Od té doby si včelky pěkně úl zahřívaly, aby jim v chladném počasí, nebyla zima. Když bylo tepleji, nikoho už ani nenapadlo, aby letěl ven a všechny už se těšily na jaro, až opět vylétnou do rozkvetlé přírody.

Teď se jim o té voňavé kráse může alespoň zdát.



Žádné komentáře:

Okomentovat