Toníkův drak (24. 11. 2019, k poslechu 29. 11. 2020)

Toníkův drak


Vítr dnes foukal opravdu moc, a tak není divu, že se na kopci za vesnicí sešlo hned několik dětí. Každý měl svého papírového draka.

„Podívejte, jak se ten můj krásně usmívá!“ chlubila se malá Adélka, "pomáhala mi ho malovat maminka."
„Nám s tatínkem se drak také povedl,“ volal Jakub, „moc hezky se mračí.
A ten můj má krásný ocas! Je celý barvený!“ přizvukovala Stáňa.
Děti navzájem obdivovaly své krásné draky, kteří se vznášeli na obloze.
Také soutěžily, který drak umí ve větru pěkně tancovat, a který doletí nejvýš. Velký tanečník byl drak malé Adélky a nejvýše byl Toníkův drak. Měl totiž nejdelší provázek.
Vítr stále krásně foukal, sluníčko svítilo a děti se radovaly z krásného dne.
Za chviličku za nimi na kopec přišel malý Pepík.
„Já bych chtěl také pouštět draky!“ zaprosil.
„Tak pojď za námi!“ zvali ho ostatní.
„Jenže já žádného draka nemám. Tatínek je teď pryč a my s maminkou draka vyrobit neumíme,“ zesmutněl Pepík.
„To nevadí,“ odpověděl mu Toník, „pojď, půjčím ti svého, ale musíš být na něj opatrný!“
Pepík přikývl a za chviličku také on pouštěl draka spolu se svými kamarády. Blaženě se usmíval. Moc se mu líbilo, jak mu dráček ve větru tancuje a tahá za provázek, a jak je vysoko.

Toník si mezitím zašel do nedalekého lesa. Slíbil totiž mamince, že se podívá po nějakých houbách. Tatínek by si moc rád dal houbovou polévku, a tak mu chtěli udělat s maminkou radost.
Cestou se zastavil pod košatým dubem, kde byla spousta žaludů. „Nasbírám si jich pár do kapes a až půjdu kolem krmelce, dám je tam zvířátkům,“ pomyslel si.
„A hele, tady jsou ještě šípky. Nasbírám jich trošku mamince, a když ji poprosím, udělá mi šípkový čaj.“
Najednou se zastavil. Ze stráně se ozýval usedavý pláč. Vyběhl tedy zpátky na kopec. 

Plakal tam malý Pepík. Toníkův drak se mu zamotal do větví nedalekého stromu.
„Toníku, moc se ti omlouvám,“ vzlykal, „dráček mě nechtěl poslouchat a spadl na strom.

Děti se snažily na draka dosáhnout, ale strom byl moc vysoký. Stáňa dokonce vylezla na první větev, ale když zatáhla za provázek, začal se drak trhat.
Jakmile to Pepík viděl, začal plakat ještě víc.

Toníkovi bylo draka líto, ale věděl, že to Pepík neudělal schválně, tak jenom řekl: „Nic se neděje, Pepíku. Poprosím tatínka ať vezme žebřík a draka sundáme.“ Potom se zamyslel: „Víš co? Přijdeš v sobotu ke mně domů. Potrhaného draka opravíme – dřevěné tyčky jsou v pořádku, tak mu uděláme nový obličej a spolu si můžeme udělat dalšího. Tak budeš mít jednoho draka ty a jednoho já. Až budeme příště na kopci, uvidíš, že už budeš pouštět svého draka.“

Pepík se zaradoval, ale hned se zarazil. Bylo mu opravdu moc líto, že Toníkův drak je tak vysoko, a že ho nemůžou dostat dolů.

Doma všechno řekl mamince. „Víš co, Pepíku, zeptej se zítra Toníka, co potřebuješ na výrobu draka a my to nakoupíme.“
Další den zjistil Pepík, co vše potřebuje. 

„Dřívka nesháněj, těch máme doma dost,“ řekl rozhodně Toník, „ale přines nějaký pevný provázek a kup pevnější papír. Hlavně, ať se nám hned nepotrhá.“
„Dobře,“ zaradoval se Pepík a hned to pospíchal říct mamince.  

Maminka pak ve městě koupila velké klubko pevného provázku a dvě role papíru. Oba papíry byly dvoubarevné. V jednom přecházela oranžová barva do červené. Vypadal jako krásně zbarvené podzimní listí. Na druhém se střídala modrá se zelenou. Bylo to, jako když se nebe přiblíží k zelenkavé louce.
„Ty jsou krásné,“ vydechl s obdivem Pepík, když je uviděl, přiběhl k mamince a dal jí pusu, „děkuju!“.

Další sobotu, když děti opět pouštěly draky na kopci, vyjímali se mezi ostatními dva krásní dvoubarevní draci. Provázek měli dlouhý a na všechny se dívali z veliké výšky. Oba se usmívali na svět.

A Toník s Pepíkem? Ti se usmívali také😊.



Žádné komentáře:

Okomentovat